Nejnovější diskuze k článkům

Üž bylo řečeno, že směrnice zákonnou záruku výslovně neupravuje, ale připouští, aby ji členské státy zachovaly. V této souvislosti mají jednotlivé členské státy o národní úpravě ve vztahu k EK informační povinnost. Je třeba směrnici číst až do konce.

Měli bychom rozlišovat právní analýzu a politiku, respektive úvahy, zda by zákonná záruka měla být či neměla. V současné době výklad NOZ ve prospěch zákonné záruky u prodeje spotřebiteli nemůže obstát, jde v podstatě jen o neochotu nebo neschopnost oprostit se od dogmat právní úpravy doby minulé. NOZ, důvodová zpráva i směrnice to řeší jednotně a zcela jasně tak, že záruka je čistě smluvní kategorie, tedy vyžaduje projev vůle prodávajícího. Vše bylo již řečeno. O polemiku zda to je či není správné řešení jsem se již pokusil výše. Pokud chce někdo v NOZ mít zákonnou záruku, tak je nutná novelizace, pokud na tom bude politická vůle většiny. Nepovažuji se za odborníka na Evropské právo, nicméně připomínám, že směrnice dle svého výslovného textu v preambule a možná i na jiných místech hovoří o záruce jako o výlučně smluvní záležitosti, když zdůrazňuje její úlohu v rámci konkurenčního boje. To je myslím zcela zásadní. Tedy směrnice předpokládá, že prodávající budou dobrovolně poskytovat záruku nad rámce zákonné odpovědnosti (společně s jinými dobrovolnými službami, např. konzultace, vyzkoušení zboží zdarma, možnost zákaznických úprav apod.), aby jejich nabídla zboží byla atraktivnější, než nabídka konkurentů. Dále dle výslovné zmínky směrnice harmonizuje právě pouze jen odpovědnost za vady zboží existující v době předání/převzetí (zákonnou odpovědnost za vady dodaného zboží), nikoliv záruku (dle směrnice dobrovolně sjednanou smluvní odpovědnost za vady zboží nad rámec zákonné odpovědnosti), když výslovně přenechává podmínky záruky na aktivitě prodejců. Tedy logicky čl. 4 (zákaz více či méně přísných ustanovení v národních úpravách) se vztahuje pouze na předmět směrnice, tedy na harmonizaci zákonné odpovědnosti. Tedy vůbec neřeší smluvní odpovědnost (záruku). Jinak řečeno dle mého přesvědčení skutečně platí, že směrnice zakazuje zákonnou záruku, jejíž materiální důsledky by byly přísnější, než úprava zákonné odpovědnosti dle směrnice. Naopak členské státy mají volnost, pokud jde o úpravu smluvní záruky, tedy mohou jí nejen zavést, ale i normovat některá práva a povinnosti dle svého uvážení. Vždy totiž bude platit, že taková záruka buď bude nebo nebude sjednána, ale nikdy nemůže platit ze zákona. Také ještě připomínám, že směrnice se týká jakéhokoliv dodání zboží, tedy dopadá například i na smlouvu o dílo. Je zajímavé, že zatím nikdo netvrdí, že by existovala zákonná záruka za vady díla zhotoveného pro spotřebitele, tedy že je vedena diskuse pořád jen o zákonné záruce při koupi zboží spotřebitelem.

Další autor, který se kloní k tomu, že § 2165 odst. 1 neskýtá zákonnou záruku je JUDr. Milan Hulmák v příspěvku Prostředky právní ochrany kupujícícho při spotřebitelské koupi ve sborníku Luboše Tichého a Miloše Kocího, Spotřebitelská kupní smlouva. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2013, s. 39.

Já bych se přidal ke komentáři s tím, co se rozumí pojmem zákonná sazba a proč se mají úroky počítat od poskytnutí jistoty? OZ se prý snaží o pojmovou jednotnost. Sazbu tedy určí nějaký zákon, nebo se tím rozumí samotný OZ, který odkazuje na podzákonný předpis – § 1970, § 1802? Jestliže jistota má být vrácena po skončení nájmu, nemá logiku, aby byly úroky počítány jako úrok z prodlení již od poskytnutí jistoty. To je vnitřně rozporné. Jistota neslouží k úvěrování, ale k zajištění. S okamžikem poskytnutí jistoty by se měl pojit úrok počítaný z peněžních prostředků na účtu. Teprve po skončení nájmu by se měl uplatnit úrok z prodlení. V čem spočívá funkce složených peněz u protistrany logicky vystihuje např. zákon o veřejných zakázkách, který stanovuje, že zadavatel má neúspěšnému uchazeči uvolnit kauci včetně úroků zúčtovaných peněžním ústavem. Nemá logiku započítávat pohledávky pronajímatele a nájemce až k okamžiku vracení jistoty nájemci, když ve skutečnosti v případě dluhu pronajímatel čerpá jistotu už během nájmu v případě dluhu. Proč se jistota započítává pouze na dluh na nájemném, když nájemce může mít i další dluhy, především na službách? Proč se má vrátit jistota po skončení nájmu po zápočtu dluhu na nájemném, jestliže jistota slouží i ke splnění jiných povinností vyplývajících z nájmu, než pouze k zajištění povinnosti platit nájemné? Tím, že jistota slouží k zajištění i jiných povinností vyplývajících z nájmu, by se možná dal omezit dopad § 2239 OZ o smluvní pokutě jako zakázaném ujednání. Právní úprava jistoty byla lepší ve zrušeném OZ.

Tak například § 2424 zní ponékud komicky…

Tak český oficiální překlad nevzali, ten se v mnohém liší a je lepší než to, co se nyní navrhuje.

Z mé strany se o tyto „politické“ záležitosti nezajímám. Mně to přišlo to tak, že vzali český překlad těch směrnic a nějak je tam vyloupli. To se mi jeví jako legitimnější postup, než si hrát na zákonodárce a bez jakékoliv sebereflexe vytvořit to, co tam teď je.

Myslím, že doc. Seluckou jako naši přední odbornici na spotřebitelské právo nemusíte uklidňovat :) Vystihla to přesně. Myslím, že ale MSp vůbec neví, co navrhuje, vzalo prostě subdodávku prof. Pelíkánové, nikdo to po ní nečetl a poslali to ven.

Mohu Vás uklidnit, že v této oblasti nemá český zákonodárce prakticky žádnou diskreci. Je totiž povětšině založena na principu úplné harmonizace.

Považuji za zcela absurdní, aby se měnila celá koncepce poměrně ucelené a spotřebitelsky příznivě pojaté ochrany spotřebitele v soukromém právu (NOZ), byť obsahuje chyby. Navrhovaná změna není odstranění chyb. Zrušit celé spotřebitelské smlouvy a nahradit je zcela jinými modelovými řešeními, navíc značným způsobem snižující ochranu spotřebitele v ČR (zneužívací ujednání dle návrhu musí být pouze neindividuálně sjednána!!!), bych očekávala od pravicových vlád, nikoli od vlád, které hlásají, že chrání slabé a zranitelné jedince před „šmejdy“ zneužívajícími nevědomost a slabost běžných občanů ČR. Návrh jednoznačně fandí obchodníkům a „kvasipodnika­telům“, místo aby prosazoval vysoký standard ochrany spotřebitele v soukromém právu. NOZ „zrelativizoval“ zákonnou záruku, zatímco novela bere spotřebitelům zase další práva a ochranu. OTÁZKA ZNÍ: CUI BONO? doc. JUDr. Markéta Selucká, Ph.D.

V této souvislosti se ještě nabízí otázka výše úroků z jistiny podle § 2254 odst.2 O.Z. Je zde zakotveno právo na takové úroky ve výši zákonné sazby ( podle § 2 z.č. 351/2013 Sb. činí zákonná sazba repo sazba ČNB + 8% ). Tzn., že by se jednalo o nejlépe úročené peníze na trhu a pronajímatel by zcela jistě institut jistoty nevyužíval a takové ustanovení O.Z. je tedy zcela nepoužitelné. Objevují se výklady o možnosti výši těchto úroku smluvně sjednat v nájemní smlouvě, což je samo o sobě logické. Dle mého názoru by však takové ujednání bylo neplatné pro rozpor s ustanovením § 2235 O.Z., kdy se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva, tedy i právo na úrok z jistiny ve výši zákonné sazby.

Ke komentáři č. 36: jenže p. Mgr. Liškutín (v té době adv. koncipient AK PRK) je zrovna autorem onoho výkřiku do tmy o tom, že záruka končí, jenž rozpoutal celou tuto diskusi a mediální masáž…

Souhlasím a taktéž si myslím, že by bylo vhodné zcela zřetelně objasnit právní úpravu vztahující se na SVJ vzniklá před účinností NOZ a dále objasnit také možnost zastupování člena SVJ na schůzi shromáždění v souvislost s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, které tuto možnost (pokud není upravena ve stanovách) vylučuje.

Mne, jako člena společenství vlastníků jednotek, zajímají především ty části NOZ, které se dotýkají přímo činnosti SVJ. Považuji za zbytečné, abych psal připomínky k některým paragrafům. NOZ (jako celek) musí být napsán tak, aby byly minimalizovány nejasnosti a eliminován nejednoznačný výklad. Za zcela základní požadavek považuji přesně definovat, čím se mají řídit SVJ vzniklá do konce roku 2013. Dále je třeba vyřešit i často diskutovaný problém přechodu dluhu na nového vlastníka. Mne osobně tíží jiný problém. Je to aplikace §1210 až 1214 NOZ právě ve společenství vlastníků. Neexistuje prováděcí předpis. A jak jsem se dozvěděl, ani se nepřipravuje. Jak to taky může skončit, je vidět i z Rejstříku společenství: Společenství Frýdlantská 1308 – 1320, Identifikační číslo:24663263, listiny S 11467/SL8 a S 11467/SL9. Samotné zařazení více než 900 stran do dvou zmíněných příloh v Rejstříku společenství je snad dostatečným varováním.

Děkuji za komentář, osobně bych to neviděl tak černě. Rozšířené pořekadlo říká „Dva právníci, tři názory“, ale myslím, že názorová roztříštěnost je dnes běžná napříč společností i obory. Mnohá ustanovení NOZu jsou tam také programová, aby trochu „zkulturnila“ právní i podnikatelské prostředí, proto taky princip poctivosti, zákaz bezohlednosti, ochrana slabší strany apod., byť to mělo být samozřejmostí i před 1.1.2014.