Nejnovější diskuze ke komentářům

Myslím, že se paní Šestáková neptá, zda má správný vzor smlouvy, ale na to, že již zahájené převody jednotek budou pokračovat v režimu dle z.č.72/1994 Sb. i po 1.1.2014, je to logické právě kvůli změně definice „jednotky“ v NOZ. Vzor smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, který družstvo nyní používá, tedy musí vyhovovat z.č.72/1994 Sb. a případně z.č.40/1964 Sb. a pak jej lze použít i po 1.1.2014 pro převody jednotek v daném domě. NOZ v tomto případě družstvo zajímat nemusí.

Bez znalosti vzorové smlouvy samozřejmě nelze říct, zda bude vzor i nadále vyhovovat rekodifikačním předpisům a jejím přechodným ustanovením. Obecně platí, že v NOZ je více dispozitivních ustanoveních než ve stávající úpravě, nicméně z toho nelze bez dalšího dovozovat závěr, že vše, co bylo dovoleno dosud, bude dovoleno i po účinnosti rekodifikace. Nutno totiž přihlédnout k tomu, že se nikoli revolučně, přesto se mění pojetí bytového (spolu)vlastnictví, kdy vlastnické právo k bytu a spoluvlastnictví ke společným částem nemovitosti nyní nově tvoří jediný celek – jednotku (§ 1159 NOZ, důvodová zpráva k tomuto ustanovení), případně se slovy důvodové zprávy „bytové spoluvlastnictví … opírá o spoluvlastnictví domu a vlastnictví jednotky (jejíž součástí je byt)“. Nově není potřeba souhlas stavebního úřadu k určení bytu. To jsou pouze vybrané změny. Tedy takto, nelze vyloučit, že současná vzorová smlouva může obstát i po účinnosti rekodifikace, nicméně je rovnako možné, snad i více pravděpodobné, že smlouva vyhovovat nebude. Bez konkrétní znalosti vzoru se tomu nelze relevantně vyjádřit. Proto v každém případě doporučuji konzultaci s odborníkem.

V principu se domnívám, že ano.

Prosím o Vaši odpověď. Děkuji.

Myslím, že výslovný zákaz dle § 1/2 NOZ bude dovozován prostřednictvím § 580 NOZ, protože výslovný zákaz může mít i podobu stanovení neplatnosti odchýlení se (pokud smysl a účel určité zákonné úpravy práv a povinností stran z LS vyžaduje, aby odchýlení se od takové úpravy bylo neplatné (§ 580 NOZ), pak je zakázáno se od ní odchýlit (§ 1/2 NOZ) a taková právní norma kogentní).

Z mé strany nejsem nějakým zastáncem této teorie, ale myslím, že to zmiňované přirovnání trochu pokulhává. Myslím, že správnější přirovnání je, zdali mohu uzavřít nájemní smlouvu na dobu neurčitou k domu, o kterém všichni dopředu vědí, že bude za rok zbourán. Nájmům příliš nerozumím, takže nejsem schopen posoudit, zdali zánik předmět nájmu vždy způsobuje nevyhnutně zánik nájemní smlouvy (takovou právní úpravu by provozovatelé nákupních center snad nepřipustili:).

Osobně nevidím důvod, proč by se nemohla uzavřít autorskoprávní vypověditelná licence na dobu neurčitou. Někdy to vyhovuje zájmům stran víc, než striktně stanovená doba určitá, u které se složitě konstruuje nějaké automatické prodlužování. Nájemní smlouva na dobu neurčitou také zanikne zánikem předmětu nájmu (vyhoří dům), stejně jako licenční smlouva na dobu neurčitou zanikne nejpozději právním zánikem licencovaných práv (uplynutím doby ochrany).

Praxe je podle mě ustálená tak, že nelze licencovat to, k čemu (již) nejsou absolutní majetková práva, např. jejich zánikem uplynutím doby. Ovšem bude-li LS uzavřena do dobu neurčitou i tam, kde většinově trvají majetková práva jen po dobu určitou, tak beztak zanikne v důsledku nemožnosti plnění (předmět se stane volným, tudíž vypadne z vlastnického výkonu, tedy i z licence). Cit. ustanovením se chtělo dát najevo, že jsou předměty chráněné dočasně (většinově), nebo trvale (menšinově). Ale v praxi s tím nemůže být problém, protože zánikem ochrany, uplynutím doby trvání abs. majetkového práva, nelze ani plnit z licence pro nemožnost plnění, když absolutní právo zaniklo a předmět je právně volný (kromě event. nekalé soutěže, jestliže se stal mezitím např. příznačný). Myslím, že to vše má normální řešení. A´T by tam cit. ust. bylo, anebo nebylo. Celkově ale zvítězil názor, že je lepší , jestliže tam bude.

a jsme u toho:). Ten statek sám nezanikne, ale zanikne jeho právní ochrana. Ta teorie není z mé hlavy, ale je obecně přijímána. Jestli je to stejné nebo jiné než v pracovním právu, nedokážu bohužel říct.

Z hlediska teorie nevidim duvod, proc by nemohla byt uzavrena licencni smlouva v uvadenych pripadech na dobu neurcitou. Argument, ze statek jednou zanikne, je lichy. To prece plati snad u vsech smluv – treba pracovni smlouva zanikne nejpozdeji smrti zamestnance, autorska prava az uplynutim mnoha desitek let od tohoto okamziku. Tak proc by prvni mohla byt na dobu neurcitou, druha nikoliv? Jednoduse, nemoznost plneni je jednim z duvodu zaniku zavazku, smlouva na dobu neurcitou ovsem muze zaniknout i kdykoliv drive vypovedi.

Na tom se myslim vsichni shodneme, par. 3 navazuje na par. 2 odst. 1.

Děkuji. Pokud tomu dobře rozumím, má to být chápáno tak, že toto ustanovení se použije pouze v případech, kdy má nehmotný statek neomezenou dobu trvání a navíc smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že takových situací je zcela minimálně, domnívám se, že by možná zcela postačovala obecná úprava o výpovědi smlouvy uzavřené na dobu neurčitou (§ 1999 NOZ). Z čeho mám obavu, je to, že v praxi si 95–98 % subjektů není vědomo toho, že z hlediska právní teorie není možné uzavřít licenční smlouvu k předmětu chráněnému autorským právem (kupříkladu k software) na dobu neurčitou. Toto ustanovení je v tomto omylu pouze utvrdí a počet problematických/kon­fliktních situací výrazně vzroste.

Nemyslím si ani, že první odstavec něco stricto sensu normuje. Mám tím na mysli, že jde o ustanovení především interpretativní, o metanormu, případně o vyjádření právně-politického cíle, kterého by se aplikujcí orgán měl přidržet. Jen stěží si dokážu představit, že by někdo postavil žalobu pouze na tom, že někdo „porušil jeho právo brát se o vlastní štěstí“ v tom smyslu, že by ustanovení bez dalšího zakládalo specifický nárok. Jde nejspíše o vodítko pro soudce, ke které by snad bylo možné dojít výkladem ústavního pořádku nebo dalších konkrétních ustanovení NOZu, nicméně zakotvení expresis verbis určitě není na škodu. Jednotlivá ustanovení pak interpretovi budou dávat větší či lepší smysl, neboť vyjádřené pojetí se pak příslovečně táhne zákonem jako červená nit.

Ano, po původním odporu se mi ten odstavec – na rozdíl od dalších dvou – velmi líbí, je to skutečně vyjádření finality lidské svobody. Štěstí je ryze subjektivní pojem a zákonodárce tu prohlašje, že bude chránit každý subjektivní obsah takového pojmu, pokud nebude na újmu jiným. Souvisí s účelovými definicemi věci a závazku.

Jedná se o vyjádření privátní autonomie a zároveň odpovědnosti. Lze to literárně říci jistě i jinak, ale byl použit právě tento text, s ohledem na filozofickou koncepci zákona.