Nejnovější diskuze ke komentářům

Komentáře k tomuto ustanovení podporují tvrzení, že není možné uzavřít licenční smlouvu k předmětu chráněnému autorským právem na dobu neurčitou, a takovou smlouvu lze uzavřít na dobu trvání ochrany autorského práva, tedy na dobu určitou. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1460 „Doba určitá tak připadá do úvahy jenom jen tam, kde právo může trvat neomezeně jako u ochranné známky, u ostatních předmětů duševního vlastnictví, zejména u autorských děl a uměleckých výkonů, je doba neurčitá pojmově vyloučena.“ Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 621 – 622 „Platí například, že ochrana zapsaného průmyslového vzoru trvá pět let od podání přihlášky s možným opakovaným prodloužením vždy o pět let až na dobu 25 let. Protože to tedy zákon pomíjí, je na smluvních stranách v případech, kde je to významné, aby ve smlouvě vzaly v úvahu i zánik práva, jehož výkon byl nabyvateli licencí poskytnut, a trvání licenční smlouvy spojily i s trváním práva, jehož výkon byl poskytnut. Oproti tomu licenční autorská smlouva je z povahy věci naopak přednostně i právní úpravou uvažována jako smlouva na dobu určitou – buď smluvní strany sjednají dobu konkrétní, nebo platí právní domněnka uvedená v § 2376 odst. 3 písm. b), vedle toho majetková práva sama o sobě zpravidla trvají po dobu života autora a 70 let po jeho smrti (k tomu dále srov. komentář k uvedenému ustanovení).“ Na druhou stranu mi přijde zcela logický argument Roberta Pelikána a jeho přirovnání k pracovní smlouvě na dobu neurčitou. Nicméně i judikatura problematiku vykládá spíše ve prospěch komentářů, viz například usnesení Ústavního soudu číslo I. ÚS 2882/11 ze dne 17. října 2011, „O určitou dobu trvání jde rovněž tehdy, lze-li ji určit v návaznosti na budoucí událost, v souzené věci tedy na dobu, po kterou stěžovatel bude vlastníkem obchodního podílu.“

Vážení diskutující – na právu je krásné, že na rozdíl od exaktních věd je více než přijatelné, když máte jiný názor. A máte-li pro něj argumenty, můžete si užít docela zábavnou a přínosnou diskusi. Je také pěkné, že nemusíte nakonec „mít pravdu“ a přitom neselháváte ani Vy, ani Vaše argumenty. Nepleťte si prosím argumenty a závěry, které z nich Vy či ostatní vyvozujete, s „pravdou“. Všichni určitě máte v tomto diskusním vláknu co říct a Vaše argumenty jsou zajímavé. Osobní narážky či urážky ale zajímavé nejsou a budou mazány. Jsem si jist, že i když je vynecháte, budete mít stále co říct. Výkladovým diskusím nad rekodifikací občas chybí pokora a vzájemný respekt. Tady na OBCZANu se snažíme, aby tomu bylo jinak.

Pan Kolemjdoucí npíše: „Podle Lakeho výkladu se odkazem na zákon v odst.2 § 1206 v případě významné záležitosti rozumí odkaz na § 1129 NOZ.“ Toto není pravda. Nenapsal jsem nic v tomto smyslu. Naopak tvrdím v souladu s obecnými výkladovými pravidly, že použil-li zákonodárce odkaz na „zákon“ bez uvedení konkrétního právního předpisu, mínil tím nespecifikovaný odkaz na kterýkoliv účinný zákon a kteroukoliv část kteréhokoliv zákona. Pan Kolemjdoucí dále píše: „Podle mého názoru se odkazem na zákon v odst.2 § 1206 rozumí ustanovení § 1214 vztahující se k rozhodnutí mimo shromáždění“. Takový názor není ovšem ničím podložen a je v rozporu s obecnými výkladovými pravidly, jak už jsem upozornil. Pokud by snad zákonodárce měl v úmyslu v § 1206 odkázat pouze na obsah oddílu č. 5 „Bytové spoluvlastnictví“, odkázal by v textu nepochybně pouze do oddílu č. 5 o bytovém spoluvlastnictví. V takovém případě by ovšem příslušná věta v NOZ musela být formulována takto: „K přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo USTANOVENÍ TOHOTO ODDÍLU vyžadují vyšší počet hlasů.“ Takto však ona věta nezní. Obsah právní normy je tedy jiný, než se domnívá pan Kolemjdoucí. Podotýkám, že zákonodárce v NOZ umí naprosto přesně rozlišit (na více místech) kdy odkazuje na zákon obecně a kdy má na mysli odkaz na konkrétní část konkrétního zákona. Namátkou připomínám: odkaz na „ustanovení této části“ v § 978, § 2872 i jinde, odkaz na „ustanovení této hlavy“ v § 979 a § 2973, odkaz na „ustanovení tohoto oddílu“ v § 1852 a na dalších šesti místech NOZ, odkaz na „ustanovení tohoto pododdílu“ v § 2158, § 2235 a jinde. Z uvedeného můžeme učinit závěr, že racionální zákonodárce by použil v textu zákona zužující (méně obecný) odkaz, kdyby byl měl úmysl tak učinit. Neučinil tak, a odkázal na „zákon“. Proto platí, že na speciální rozhodování bytových spoluvlastníků podle § 1206 dopadají v první řadě obecná ustanovení o rozhodování spoluvlastníků o společné věci (§ 1128 až § 1133 NOZ) jako lex generalis. Samotné ustanovení § 2014 je pouze další výjimka (výimka z výjimky) pro speciální případ- není-li svolané shromáždění způsobilé usnášet se (§ 1210). Jde tedy o lex specialis k § 1206 a ten je v postavení lex specialis k §1128 až § 1133.

§ 1206 „(2) Shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti vlastníků jednotek, kteří mají většinu všech hlasů. K přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.“ Podle Lakeho výkladu se odkazem na zákon v odst.2 § 1206 v případě významné záležitosti rozumí odkaz na § 1129 NOZ. „(1) K rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků.“ Podle mého názoru se odkazem na zákon v odst.2 § 1206 rozumí ustanovení § 1214 vztahující se k rozhodnutí mimo shromáždění, podle kterého, „… mění-li se však všem vlastníkům jednotek velikost podílů na společných částech nebo mění-li se poměr výše příspěvků na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech, vyžaduje se souhlas všech vlastníků jednotek.“ Lakeho výklad je v rozporu s ustanovením § 1214 NOZ vztahující se k rozhodnutí mimo zasedání. Všimněte si, že v tomto ustanovení chybí (na rozdíl od ustanovení § 1206) slova ledaže zákon vyžadují vyšší počet hlasů. Co to znamená? Pokud bychom přijali Lakeho názor, tak se při hlasování na shromáždění o významné záležitosti podle ustanovení § 1206 řídíme odkazem na zákon, což je podle něho § 1129 (souhlas dvoutřetinové většiny). Ale při rozhodnutí téhož mimo zasedání se řídíme samotným § 1214 (většinou hlasů všech vlastníků jednotek) protože odkaz na zákon, který by umožnil uplatnit § 1129, uveden není. Snížení kvóra pro schválení usnesení pro hlasování mimo zasedání oproti hlasování na shromáždění považuji za nesmyslné. Dle mého výkladu (že odkazem na zákon v odst.2 § 1206 se rozumí ustanovení § 1214) je naopak logické, že § 1214 neobsahuje odkaz na zákon. Sám totiž už obsahuje výjimku, kdy se použije vyšší počet hlasů – souhlas všech vlastníků (mění-li se však všem vlastníkům jednotek velikost podílů na společných částech nebo mění-li se poměr výše příspěvků na správu).

Spíš bych řekl, že „kuriózní“ jsou ty vaše názory a „s podivem“ sebedůvěra (či lépe arogance), s jakou je prezentujete. Jak jste přišel na to, že ony zákony, na které pamatuje ustanovení § 1206 odst. 2 věty druhé o. z., jsou vůči citovanému ustanovení lex genaralis? Hodil jste si korunou? A proč by se na hlasování „vlastníků jednotek“, upravené zmíněným ustanovením, mělo aplikovat hlasovací kvórum předepsané pro účastníky jiného spoluvlastnického vztahu („spoluvlastníky“)? A mimochodem – jaký má smysl uvažovat o vztahu speciality mezi dotčeným ustanovením a zákonnou právní úpravou, která předpokládá kvalifikovanější rozhodování shromáždění vlastníků jednotek, jestliže dotčené ustanovení přímo vylučuje svoji působnost na případy, na něž dopadá ona „kvalifikovaná“ zákonná úprava? Neřeší snad interpretační zásada lex specialis derogat legi generali situace, kdy dvě normy s odlišným dosahem působnosti řeší tutéž otázku rozdílně, a kdy tedy vzniká přímý logický rozpor mezi obecným a zvláštním pravidlem chování? Kde je tedy konflikt mezi pravidlem, že k přijetí rozhodnutí shromáždění se vyžaduje většiny hlasů přítomných vlastníků jednotek, a zákonem požadujícím k přijetí určitého rozhodnutí shromáždění vyšší počet hlasů vlastníků jednotek, pokud přímo ustanovení § 1206 odst. 2 věty druhé o. z. říká, že prvně zmíněné pravidlo není bezvýjimečné, nýbrž se použije právě a jen tehdy, jestliže tu není ona jiná úprava v zákoně (či stanovách)? Není to snad jen projev legislativní techniky, jejíž smysl záleží v tom, aby zákonodárce nemusel zvlášť vypočítávat veškerá (myslitelná) rozhodnutí, která má shromáždění přijímat „prostou“ (absolutní) většinou přítomných vlastníků jednotek, nicméně jejíž výsledek má být týž, jakoby je skutečně zvlášť vypočetl? Opravdu jde i v těchto případech o poměr speciality souvisejících právních norem? Zkuste se nad tím zamyslet…

A v čem, prosím pěkně, vidíte to dohodnuté „pravidlo doručování“? Snad ne v tom, že jednající osoba v kontraktačním procesu uvede jako své bydliště jiné místo, než kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale? To je nějaké pravidlo doručování? A propo – tuto situaci snad řeší přímo dotčené ustanovení (§ 80 odst. 1 NOZ), tak kde si tam co chcete sjednávat za pravidla? Nebo snad vyvozujete z povahy daného ustanovení, že je dispozitivní? To asi stěží bude dispozitivní, je-li zařazeno do úpravy osobního statusu člověka… Pokud jde o ten judikát, na který odkazujete, tak ten o žádných dohodnutých pravidlech doručování nic neříká. A pokud si pozorně přečtete rozhodnutí 29 Odo 634/2005, které se v něm zmiňuje, tak z něj vyplývá pravý opak toho, co tvrdíte (viz text: „Určují-li stanovy, že valná hromada je svolávána doporučeným dopisem, který musí být doručen každému akcionáři zapsanému v seznamu akcionářů nejpozději 30 dnů před zasedáním valné hromady, je teleologicky konformní pouze interpretace, že povinností společnosti je učinit vše, co na ní lze rozumně požadovat, aby akcionářům pozvánka na valnou hromadu došla. Zašle-li společnost pozvánku na valnou hromadu na adresu akcionáře uvedenou v seznamu akcionářů, o jejíž změnu akcionář nepožádal, doporučeně, učiní podle mínění dovolacího soudu k zajištění práva akcionářů zúčastnit se valné hromady vše, co po ní lze spravedlivě požadovat.“. Jinak řečeno, nehledě na to, co říkají stanovy o doručování pozvánek na valnou hromadu akcionářům, stačí ji zaslat na adresu bydliště uvedenou v seznamu akcionářů, jak bylo stanoveno v § 184 odst. 4 obchodního zákoníku.).

V souvislosti s naším sporem, bych ráda poukázala na § 80 NOZ – Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Pak ustanovení řeší ještě určení místa bydliště u člověka, který bydliště nemá. Z toho vyplývá, že si můžete sjednat určitá pravidla pro doručování (minimálně dle NOZ) Dále bych chtěla poukázat na Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1982/2011 Již v usnesení ze dne 20. září 2006, sp. zn. 29 Odo 634/2005, Nejvyšší soud při řešení otázky, zda je akciová společnost povinna provést změnu adresy v seznamu akcionářů, je-li jí známo, že akcionář přebírá poštu na jiné adrese, než je uvedena v tomto seznamu, dospěl k závěru, podle něhož nepožádal-li akcionář, aby společnost poté, co se změnila jeho adresa, promítla tuto změnu do seznamu akcionářů, ač takovou možnost měl, zanedbal sám ochranu svých práv a takové zanedbání nelze interpretovat v neprospěch společnosti. Tento závěr se přitom obdobně prosadí i v případě společníků společnosti s ručením omezeným. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že v rámci údajů o dovolatele jakožto společnici společnosti byly v rozhodné době zapsány obě adresy jejího pobytu (ruská a pražská adresa). Byly-li v obchodním rejstříku zapsány dvě adresy místa pobytu dovolatelky, nebylo povinností V. P. zjišťovat, zda se dovolatelka na uvedenýchadresách skutečně zdržuje, či nikoliv. Naopak, povinností dovolatelky jakožto společnice bylo oznámit bezodkladně (případnou) změnu v doručovacích adresách. Neučinila-li tak, je bez významu (srov. obdobně závěry rozsudku sp. zn. 29 Odo 634/2005), zda ostatním společníkům bylo známo, kde se skutečně zdržuje, či nikoli. V projednávané věci přitom nelze přehlédnout ani to, že povinností dovolatelky jakožto jednatelky společnosti bylo vést seznam společníků, včetně aktuálních doručovacích adres. Jelikož dovolatelka tuto svou povinnost neplnila, společníku při svolání valné hromady nezbylo než vycházet z doručovacích adres uvedených v obchodním rejstříku. Skutečnost, že dovolatelka změnu doručovacích adres bezodkladně neoznámila, resp. že tak učinila teprve podáním ze dne 18. září 2006, v němž požádala o doručování veškerých písemností na nové adresy v České republice a Ruské federaci, tedy po odeslání pozvánky na valnou hromadu, tak nemůže jít k tíži společnosti a na správnosti závěru, podle něhož bylo doručení pozvánky na valnou hromadu na ruskou adresuřádné, nemůže za dané situace ničeho změnit.

V zaslaném judikátu šlo o dovolání se relativní neplatnosti mezi účastníky smlouvy. Tedy o záležitost, která bude s ohledem na konstrukci NOZ velmi častá. Klíčové bylo posouzení, kdy bylo účastníkovi smlouvy doručeno dovolání se relativní neplatnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že dovolání se relativní neplatnosti bylo doručeno žalované na její adresu uvedenou v kupní smlouvě nejpozději 20. 3. 2009, kdy se dostal prostřednictvím doručujícího orgánu do sféry její dispozice, tj. kdy měla objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit (viz. sp. zn. 23 Cdo 2926/2009). Odvolací soud se však závěr soudu prvního stupně odmítl, podle jeho názoru se dovolání relativní neplatnosti žalobce dostalo do sféry dispozice této žalované až 4. 10. 2010. Pro vysvětlení – první zásilka s dovoláním se relativní neplatnosti podaná a poštu dne 17. 3. 2009, se vrátila jako nedoručená s poznámkou, že „adresát je na uvedené adrese neznámý“, druhá, podaná dne 19. 3. 2009 se vrátila s tím, že „na adrese jmenovaná nebydlí“. Žalobce následně podal žalobu u soudu dne 27. 3. 2009 a (čtvrté) žalované byla žaloba doručena soudem až 4. 10. 2010.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1777/2013, ze dne 27. 1. 2015 Nedojde-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od okamžiku dojití projevu vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah. Jestliže v posuzované věci písemnost (dovolání se relativní neplatnosti smlouvy o advokátní úschově) adresovaná žalované na adresu, na níž se nezdržovala (proto ani na této adrese nebyla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí), byla odesílateli vrácena, nelze dospět k závěru, že tato žalovaná měla objektivní možnost zjistit obsahu tohoto právního úkonu s důsledky s tím spojenými. Okolnost, že jí žalobce zaslal zásilku na adresu uvedenou v (související) kupní smlouvě, není způsobilá zvrátit závěr o tom, že žalovaná při tomto způsobu doručení hmotněprávního úkonu žalobce neměla objektivně možnost se s jeho obsahem seznámit.

Přirozeně při výkladu smluvního ujednání je třeba se ptát, k čemu směřovala vůle smluvních stran a podle toho příslušné ujednání vyložit. Nicméně bez bližšího zkoumání širšího kontextu se ujednání o tom, že „pokud nepředloží dodavatel díla konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla či odstranění posledních vad a nedodělků, má se za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá další finanční závazky“, jeví jako právní domněnka (obsahuje slovní spojení „má se za to“, přičemž z určité okolnosti /včasného nepředložení faktury/ vyvozuje jinou skutkovou okolnost /zaplacení kupní ceny/). Smluvní strany to ale mohli myslet i tak, že opomenutím dodavatele včas vystavit konečnou fakturu zaniká povinnost objednatele zaplatit dosud neuhrazenou část ceny díla. Takovou interpretaci však dovolací soud vyloučil a v tomto směru lze shledat jisté pochybení, neboť zmíněný výklad vyloučil bez toho, že by náležitě zjišťoval (postupem podle § 35 obč. zák., resp. § 266 obch. zák.), k čemu směřovala „skutečná“ vůle smluvních stran. Nevím, co myslíte těmi „podmínkami“, zřejmě sjednané předpoklady vzniku, změny nebo zániku práva či právního vztahu, což je samozřejmě naprosto něco odlišného od právních fikcí a domněnek. V této souvislosti je pak zapotřebí podotknout, že procesní nauka zde nehovoří o „přenášení důkazního břemene“, nýbrž o „rozložení důkazního břemene“. Každá procesní strana sporu totiž má – v závislosti na aplikované hmotněprávní normě – své vlastní důkazní břemeno (které se v průběhu řízení nemění) a její procesní povinností je prokázat existenci vždy těch okolností, z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Mylná je tudíž Vaše teze, že „Oba instituty … sebou nesou přenos důkazního břemene, a to již z podstaty věci. Tudíž já nemohu uzavřít přímou procesní dohodu o tom, kdo co bude prokazovat, ale fakticky ji uzavírám pomocí hmotněprávní dohody.“. Btw – ta poslední věta („Tudíž já nemohu uzavřít přímou procesní dohodu o tom, kdo co bude prokazovat, ale fakticky ji uzavírám pomocí hmotněprávní dohody.“) je trochu jako z pohádky Koloběžka první (1984), kde rybářově dceři Zdeničce (v podání Dády Patrasové) dal král (hraný Honzou Čenským) za úkol: „Ať je učesaná, neučesaná, oblečená a neoblečená, obutá a neobutá, ať přijede a nepřijede a přinese dar i nedar.".

Ten judikát NS je dle mne částečně mimo – ale jen částečně. V dané věci šlo o to, že si smluvní strany dohodly, že pokud nepředloží dodavatel díla konečnou fakturu do 60 dnů po předání díla či odstranění posledních vad a nedodělků, má se za to, že dílo bylo zaplaceno a zhotovitel nemá další finanční závazky. NS to zhodnotil jako zakázané sjednání právní domněnky. Podle mne se nejedná o domněnku, ale o podmínku. To, že podmínky a domněnky znějí stejně, neznamená, že se jedná o tu samou kategorii. Domněnky mohou vzniknout jenom ze zákona (a tady uznávám, že má NS pravdu). Podmínky si můžete sjednat a při jejich sjednávání jste omezen právní úpravou, dobrými mravy apod. NS to tedy neměl posuzovat jako domněnku, ale jako podmínku a to, zda sjednání takové podmínky je dle zákonné úpravy možné (jestli to třeba neodporuje dobrým mravům) a ne to smést jako procesní dohodu, protože podstatou toho smluvního ujednání vůbec žádná procesní dohoda nebyla. Myslím, že hlavní rozdíl mezi domněnkou a podmínkou je v praxi ten, že zákon může při stanovení domněnky zákonem zajít trochu dále než smluvní strany (např. z důvodu ochrany veřejného zájmu, z důvodu zvýšení právní jistoty apod.). Oba instituty však sebou nesou přenos důkazního břemene a to již z podstaty věci. Tudíž já nemohu uzavřít přímou procesní dohodu o tom, kdo co bude prokazovat, ale fakticky ji uzavírám pomocí hmotněprávní dohody. Protože, když to budu chtít, aby strany nesly důkazní břemeno jinak, tak si ty podmínky nadefinuji jinak. Možná jsem ve výkladu mimo – nejsem právní teoretik, ale po praktické stránce mi to přijde logické. Proto mi přijde logické i to rozhodnutí Vrchního soudu ohledně sjednávání podmínek pro doručování. Tudíž si myslím, že si ve smlouvě můžete dohodu podmínky, při jejichž splnění se bude dílo považovat za předané. Ale po teoretické stránce se nebude jednat o domněnku. Pak bude na stranách, aby u soudu prokázaly, že k naplnění podmínek došlo či nikoliv.

Mě ten judikát s tou domněnkou děsí (v jiných oblastech než doručování). Pokud to dobře chápu, nemohu si kupříkladu platně dohodnout, že dílo se považuje za dokončené (předané, provedené), pokud nastanou určité předpoklady apod. Možná to ale chápu špatně.

Vyloučit úročení zcela nejde a to s ohledem na zákaz zkracujících jednání dle § 2235 odst. 1 NOZ. Dle mne ale lze jeho výši sjednat a to v souladu s § 1802 NOZ.

Obě situace jsou řešitelné již podle platné právní úpravy. Pokud někdo nepřebírá poštu v místě, kde se zdržuje, má doručeno (v podrobnostech viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech § 570 odst. 1 NOZ). V případě, že je třeba doručit písemnost subjektu, který je neznámého pobytu, může mu soud ustanovit hmotněprávního opatrovníka, dotýká-li se písemnost významným způsobem jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem (§ 465 odst. 1 NOZ, z judikatury viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, uveřejněné pod R 51/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokusím se přesunout tuto debatu z oblasti teorie do praxe. Zkuste se prosím napsat, jak byste vyřešili situaci, když Vám druhá smluvní strana nebude přebírat doporučené poštovní zásilky, neboť (i) se odstěhovala na novou adresu, avšak tuto změnu Vám nenahlásila nebo (ii) bydlí stále na stejné adrese, ale poštu nepřebírá. Pohledem dosavadní judikatury NS ČR, pokud byste se pokusili doručit zákazníkovi poštou nějakou písemnost (výpověď, odstoupení, výzvu k placení), a on ji (bez výslovného odmítnutí) nepřevezme a poštovní zásilka se Vám vrátí jako zpět, pak v takovém případě nemáte doručeno. Jediný hmotně-právní předpis, který upravuje doručování poštovních zásilek mezi smluvními stranami je zákoník práce v §336. Neumím si ale představit jeho analogické použití, neboť ZP stanovuje podmínky pro doručování poštovních zásilek pouze pro zaměstnavatele (velmi složité), nikoliv již pro zaměstnance a není kdo by určil, která ze stran smlouvy o dílo je v postavení zaměstnance a která zaměstnavatele. Dle mého názoru existují jen dva způsoby, jak vyřešit popsanou situaci: (1) přijmout novelu NOZ, která upraví doručování poštovních zásilek mezi stranami smlouvy (například převezme § 455/4, 456/1,2 z návrhu NOZ z roku 2005) (2) připustit judikaturně možnost sjednat si smluvně fikci doručení.