Nejnovější diskuze ke komentářům

Zajímavá otázka. Melzer s Korbelem v Komentáři od LEGES k NOZ, díl III, s. 1207, říkají, že lhůta, resp. omezení uplyne o půlnoci z 31.12 2016 na 1.1.2017. Důvody uvádí následující: „Účinky omezení svéprávnosti osob, které se považují za osoby omezené ve svéprávnosti dle § 3032, jsou omezeny na tři roky ode dne nabytí nabytí účinnosti (N)OZ. Toto omezení tedy pozbývá ex lege účinků dne 1. 1. 2017; s ohledem na § 601 odst. 1 pak počátkem tohoto dne, neboť se nabývá plná svéprávnost. Tato úprava plně odráží obecné intertemporální pravidlo o běhu lhůt a dob. Neobsahuje-li totiž stará právní úprava na rozdíl od nové právní úpravy určitou lhůtu, a platí-li princip nepravé retroaktivity, pak daná lhůta běží i u "starých“ právních poměrů, ovšem její počátek lze počítat až ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy; pro podrobnosti viz komentář k § 3036." Dále se autoři vyjadřují ve směru, že „pravidlo o prodloužení účinků omezení svéprávnosti dle § 59 věta druhá platí i pro případy, kdy tyto účinky byly časově omezeny dle § 3033.“

Domnívám se, že toto zde již bylo vyřešeno v rakouské judikatuře. Rakousko má stejný zákaz rozvazovací podmínky (auflösende Bedingung ) a jejich zákon stejně mlčí o výpovědi či odstoupení v souvislosti s právem stavby. Rakouský OGH to posuzoval analogicky s přihlédnutím k účelu zákazu, tj. zabránit nestabilitě práva stavby (viz rozhodnutí OGH ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. 5Ob 50/93). Jediný nezpochybnitelný důvod pro předčasné ukončení spočívá v neplacení stavebního platu po dobu dvou let, ale to má rakouský Baurechtsgesetz přímo v textu (na rozdíl od ObčZ). V jiných zemích však může být k rozvazovací podmínce jiný přístup, ale to je na delší diskuzi.

Znamená to tedy, že se nepromlčuje ani právo vznést námitku relativní neplatnosti? To je pokud vím taky tzv. kreační oprávnění.

Šubrt uvádí, že z poloviny hrubé mzdy (Práce a mzda 7/2014, s. 33). S odůvodněním pak k témuž závěru dospěli autoři článku Nejasnosti okolo dohod o srážkách ze mzdy (Šubrt, Chládková, Bukovjan in Práce a mzda 5/2014, s. 19). Závěr, že jde o polovinu hrubé mzdu považuji za správný.

Mně dostupná literatura to bere jako totožné pojmy, i když si lze představit i interpretaci jinou (náhrada za povolení, úplata a odčinění újmy za užívání). Možná se jen náhradou v § 1029 odkazuje na čl. 11 odst. 4 Listiny a v § 1030 se úplatou a odčiněním újmy upřesňuje, co má náhrada zahrnovat, jinak patrně jde jen o neobratnost zákonodárce.

Stále mám pochyby ohledně ústavnosti takové změny, viz můj komentář k velké novele.

Možná by bylo dobré taky doplnit, kdo, kdy a jak může statut svěřeneckého fondu měnit (pokud vůbec). To myslím, že celkem chybí.

Domnívám se, že názor o účinku zákazu postoupení erga omnes je správný. Sankcí by za to však neměla být absolutní neplatnost ale relativní. Relativní neplatnost v případě smluveného zákazu postoupení dovodil Nejvyšší soud už v rozsudku 23 Cdo 1888/2007 ze září 2009. V něm soud dovodil, že postup phledávky přes smluvený zákaz je neplatný pro rozpor se zákonem podle § 39 SOZ. Tato neplatnost neplatnost byla nicméně dána na ochranu jen některého účastníka, tj. dlužníka. Proto soud dovodil jen relativní neplatnost podle § 267 ObchZ. Uvedený judikát tedy omezil závěr „sbírkového“ rozsudku R 27/2007 o absolutní neplatnosti na občanskoprávní úpravu, v obchodním právu platila neplatnost relativní. Domnívám se, že tohoto závěru bychom se měli přidržet i v NOZ, který úpravu (relativní) neplatnosti převzal právě z obchodního zákoníku. Závěr o relativní neplatnosti podporuje také prof. Eliáš v článku Některé otázky související s postoupením pohledávky, publikovaném ve sborníku z Karlovarských právních dní 2014. Absolutní neplatnost je podle něj možná jen v opravdu výjimečných případech, které v praxi nebudo časté. Relativní neplatnost navazuje také na prvorepublikovou judikaturu, návrh o.z. z roku 1937 a domnívám se, že odpovídá také řešení, které se u podobných případů dovozuje v Německu (§ 399 BGB).

K otázce kácení stromů se vyjadřuje prof. Eliáš v článku K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného, publikovaném v časopise Právník 11/2014, s. 1020–21: "Veřejnoprávní omezení lidské svobody sledují snahu naplňovat veřejný zájem. A to vlastně justifikuje z pohledu teorie zvláštního práva pozici práva soukromého i veřejného v našem právním řádu: soukromé právo je právo obecné, veřejné právo je vůči němu zvláštní. To vysvětluje, že na úrovni jednoduchého práva veřejné právo vyrůstána základně práva soukromého, řada soukromoprávních pojmů a institutů se uplatní ve světě práva veřejného subsidiárně. Ale v případech, kdy se svět soukromého práva střetne s veřejným zájmem hájeným veřejným právem, působí veřejné právo jako bártovský sekeromlat: soukromý, individuální zájem musí ustoupit zájmu veřejnému. Ne však kdykoli (ihned) a bezpodmínečně. V tom smyslu je nutné kategoričnost tvrzení zjemnit. Veřejná moc a veřejné právo jako nástroj jejího prosazování nejsou globálně nadřízeny a nadřazeny soukromé sféře. Právě proto, že veřejnou moc zavazují čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, promítá se do jednotlivých zákonů spadajících do veřejnoprávní oblasti, kde se stanovují podmínky zásahu orgánů veřejné moci v zájmu ochrany veřejného zájmu. Kromě toho nelze přehlížet, že veřejný zájem funguje nejen jako hodnota prosazovaná a hájená orgány veřejné moci, ale i jako hodnota veřejnou moc omezující a v tomto smyslu působící i proti ní. Např. podle § 1017 o. z. má soused v určitých případech právo domáhat se na sousedovi, aby odstranil strom, který vysadil nebo nechal vzrůst v blízkosti hranice svého pozemku se sousedním pozemkem. Podle § 8 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lze však strom kácet – nejde-li o výjimky stanovené v § 8 odst. 2 až 4 – s povolením orgánu ochrany přírody. Vydání takového povolení je vázáno na závažný důvod. Musí tedy existovat závažný důvod, proč má být strom pokácen. Takovým přirozeně může být i důvod na straně souseda a jeho soukromý zájem na preventivním opatření, např. za situace, kdy na sousedním pozemku v těsné blízkosti hranice, za níž má soused rodinnou vilu, vyrůstá tisovec dvouřadý, jírovec maďal nebo jiná dřevina s mohutným kořenovým systémem hrozící rozrušit stavbu domu. Zároveň ale zákon přikazuje orgánu veřejné moci, aby vyhodnotil rovněž funkční a estetický význam stromu. Musí být tedy poměřeny důvody k pokácení stromu a veřejný zájem na jeho zachování s ohledem na druh stromu a vzácnost jeho výskytu, vzrůst, stáří a krajinotvorný význam. Kde veřejný zájem převáží, nemůže mít soukromník právem uznaný rozumný důvod (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z.) k pokácení stromu."

Opravdu praxe ukazuje, že nebylo vhodné opustit úpravu zákonného předkupního práva? Můžete toto tvrzení něčím doložit? Upřímně o jeho pravdivosti pochybuji, tím spíše, pokud v současnosti stále trvá předkupní právo zřízené dle SOZ (viz § 3062 NOZ) a absence úpravy předkupního práva spoluvlastníků tak zatím může mít vliv pouze na „nová“ spoluvlastnictví. Pro obnovu předkupního práva spluvlastníků nevidím žádný racionální důvod. Jedná se podle mě o nepřiměřené omezení vlastnického práva (přemýšlím i o jeho rozporu s čl. 11 Listiny). Proč by měl být spoluvlastník věci = výlučný vlastník podílu v nakládání se svým majetkem zákonem omezen? V tomto ohledu zrušení zákonného předkupního práva podle mě přineslo zlepšení v životě spoluvlastníků. Pokud spoluvlastníci chtějí zabránit nekontrolovaným převodům podílů na třetí osoby, nic jim nebrání si při vzniku spoluvlastnictví předkupní právo ujednat, včetně jeho podrobných podmínek, reflektujících konkrétní vztah mezi spoluvlastníky a povahu konkrétního předmětu spoluvlastnictví (což zákonná úprava podchytit nedokáže). Z toho důvodu v NOZ také předkupní právo bylo zachováno jen pro případy, kdy spoluvlastníci takovou možnost nemají („spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit“). Pokud naopak bude zákonné předkupní právo spoluvlastníků obnoveno, vzniká otázka, zda jej mohou spoluvlastníci vyloučit, resp. se jej pro futuro vzdát. Rovněž konstatování o tom, jak zrušení předkupního práva zkomplikovalo úpravu převodu spoluvlastnického podílu je spíše úsměvné – vzhledem k tomu, jaké nejasnosti existují ohledně výkonu předkupního práva (§ 2144–2147 a vztah jednotlivých ustanovení), vzniknou komplikace spíše v důsledku obnovení zákonného předkupního práva spoluvlastníků. O (ne)funkčnosti předkupního práva během desítek (komunistických) let lze rovněž polemizovat. Konečně, návrh výslovně neřeší osud předkupních práv dle SOZ, která zaniknou podle ust. § 3062 k 1.1.2015 – počítá se tedy s tím, že novela bude přijata do konce roku, nebo je záměr takový, že předkupní práva, která zaniknou k 1.1.2015, později opět „obživnou“ v důsledku této novely? Úprava předkupního práva spoluvlastníků však rozhodně není jedním z „nejpalčivějších problémů“ NOZ a tato změna je opět spíše o popření teoretických východisek autorů NOZ.

Domnívám se, že tento výklad nakonec převáží. Prof. Eliáš to shrnuje v článku Některé otázky související s postoupením pohledávky ve sborníku z Karlovarských právnických dní XXII, 2014, s. 20–22. Podle prof. Eliáše bude pravidelným následkem postoupení pohledávky v rozporu s § 1881 relativní neplatnost. Druhou možností je podle něj absolutní neplatnost, avšak jen v opravdu výjimečných případech (veřejný pořádek). K otázce „pouhé“ náhrady škody se autor nevyjadřuje, ale z kontextu mám spíše za to, že bychom z toho neměli dovozovat, že je to jedna z variant. Zdá se tedy, že NOZ a prof. Eliáš navazují na místní tradici (srov. už § 1234 návrhu o.z. z r. 1937 a důvodovou zprávu k němu, Vážný č. 5396, 6720) a smluvní zákaz postupitelnosti bude účinkovat i proti budoucím „postupníkům.“ Rozdíl je podle mne v tom, že často zmiňovaný judikát R 27/2007 o absolutní neplatnosti bude nejspíše skutečně nepoužitelný, jak plyne z § 588 NOZ. Namísto toho bude na dlužníkovi zda postupu zabrání námitkou relativní neplatnosti, jak Nejvyšší soud připustil už v rozhodnutí 23 Cdo 1888/2007.

Zdá se, že Vámi navržené řešení bude nejschůdnější. JUDr. Pelikán a prof. Pelikánová v komentáři od nakl. Wolter Kluwer k § 3028 NOZ také zastávají názor, že realizační smlouvy uzavřené na základě „starých“ SOSB a rámcových smluv by se měly řídit novou úpravou. Vypadá to tedy, že tato otázka je na úrovni teorie vyřešena. Samozřejmě bude nejlepší, když strany v realizační smlouvě odkáží na NOZ, tím SOSB neporuší.

Pokud se nemýlím, strany dodatkem ke smlouvě splní požadavek formálnosti v právním vztahu (dle SOZ) a pokud je obsahem dodatku ustanovení vyjadřující vůli řídit se novou úpravou, je v zásadě vše podstatné splněno. NOZ je postaven na bezformálnosti, tedy název „dodatek“ nemůže být překážkou, jelikož smlouva může být uzavřena i jinak než písemně (tedy vyjma v zákonem vymezených připadech). V nejhorším případě by se stejně jednalo o neplatnost smlouvy či dodatku nebo obdobného jednání, a to neplatnost relativní, kterou lze poměrně jednoduše zhojit.

Domnívám se, že zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby je dosud účinný. Zřejmě by bylo vhodné jej výslovně zrušit, aby nevznikaly pochybnosti, zda použít NOZ či zákon č. 88/1947 Sb.

Případ ne úplně totožný s tím, co zde popisujeme, ale velmi podobný: NS 22 Cdo 2108/2000 „Samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům.“