Nejnovější komentáře

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a jehož majetková práva vykonává ze zákona (nikoli na základě licenční smlouvy) zaměstnavatel. Na rozdíl od poskytovatele licence, se ale zaměstnanec může výslovným ujednáním se zaměstnavatelem práva na dodatečnou odměnu vzdát (viz. § 58 autorského zákona, zákon č. 121/2000 Sb.). U softwaru je režim oprávnění autora na dodatečnou odměnu poněkud odlišný. Vývojářům, kteří vytváří software pro zaměstnavatele nebo na objednávku, náleží právo na dodatečnou odměnu jen pokud si tak výslovně ujednají ve smlouvě.

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností – na jedné straně s vindikací služebnosti (vindicatio servitutis), dále s usufructus petitio, konečně pak s konfesorní žalobou (confessoria in rem actio). Zatímco první dva pojmy spadají spíše do období práva klasického, konfesorní žaloba je žalobou vycházející z justinianských kompilací, kde oba výše uvedené termíny zastřešila. Formulace věcných žalob na ochranu služebností vždy v římském právu vycházela z negatorní žaloby, kdy obsah žaloby na ochranu služebnosti byl vždy v opačném smyslu proti žalobě negatorní. Pakliže se tedy jednalo o služebnost, kde vlastník služebného pozemku je povinen strpět působení jiné osoby na svoji věc (afirmativní služebnost), negatorní žaloba vlastníka služebného pozemku proti oprávněnému ze služebnosti by zněla negativně, tedy by popírala, že žalovanému nějaké právo náleží. V takovém případě by konfesorní žaloba zněla pozitivně, tedy žalobce by v ní tvrdil, že mu nějaké právo náleží.

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon vlastnictví byl nejen fakticky omezen vlastnictvím ostatních osob, ale také řadou zákonem i obyčejem stanovených pravidel sledujících veřejný, ale i soukromý zájem. Pokud jde o absolutní povahu vlastnictví, pak římská jurisprudence neznala pojem ,,věcné právo". Latinský pojem ius in re (který se ale nikdy nevžil) je pojmem středověké právní nauky, který vznikl souběžně s pojmem iura in re aliena. Římané sami rozlišovali pouze mezi pojmy actiones in rem a actiones in personam, z nichž první žaloby působily erga omnes. To se mimo jiné projevovalo tím, že v žalobní formuli nebylo uvedeno jméno žalovaného, protože žaloba směřovala z procesního pohledu na věc samotnou a nezáleželo na tom, kdo ji má u sebe. Vymezení obsahu vlastnictví v občanském zákoníku se do určité míry navrací ke klasickému pojetí vlastnictví ve smyslu obecného římského práva. Vlastníkovi přiznává libovolné nakládání s věcí, přičemž tuto libovůli v téže větě omezuje právními předpisy. Rovněž právem vyloučit třetí osoby z nakládání s věcí občanský zákoník nepřímo odkazuje na vindikační a negatorní žalobu vlastníka. Toto ius exclusionis, jak o něm hovoří též důvodová zpráva, však římské právo nezná, a to z příčin popsaných výše. Zákaz šikanózního jednání, který občanský zákoník zahrnul do základního ustanovení o obsahu vlastnického práva, římské právo znalo, avšak v širším kontextu, než jsou jen věcná práva. Na obranu proti němu byly zavedeny procesní prostředky na ochranu před zneužitím práva – e*xceptio doli* (defenzivní povahy) a actio doli (ofenzivní povahy).

Římské právo reflektuje omezení spoluvlastníka, které vyplývá logicky z chápání spoluvlastnického podílu jako specifického objektu práv. Spoluvlastník tedy nemůže svým jednáním zasáhnout do práv svých společníků. Pokud jde o zatěžování spoluvlastnického převodu věcnými právy k věcem cizím (iura in re aliena), je spoluvlastník omezen pouze faktickou možností výkonu takového práva. Římskoprávní kazuistika se ustálila na názoru, že spoluvlastník může zřídit ke společné věci věcná práva k věci cizí, sám ale jen ta, která jsou dělitelná, totiž, že jejich výkon nenaruší práva ostatních spoluvlastníků. V praxi pak půjde výlučně o jediný typ služebností, tedy služebnost osobní práva požívacího (ususfructus) nebo o zástavní právo (pignus). V ostatních případech musí k podobným dispozicím dát souhlas všichni ostatní spoluvlastníci.

V tomto ustanovení nacházíme úpravu vzniku zástavního práva k věci, kterou zástavce teprve nabude. V ustanovení je zjevná chyba, neboť tak, jak je formulováno, jedná se v první části věty o budoucí právo podzástavní, což vzhledem k systematice není zřejmě správný výklad a na což nenavazuje druhá část věty. Dále tedy bude postupováno, jakoby se jednalo o ustanovení o budoucím nabytí vlastnictví zástavcem. Římské právo obsahuje v pramenech poměrně obdobnou právní úpravu. Je možno uzavřít zástavní smlouvu i k věci, kterou teprve zástavce nabude do vlastnictví, kupříkladu proto, že je mu dlužena, nebo teprve v budoucnu vzešlých plodů věci (res futurae). Samotné zástavní právo, jakožto právo věcné však může vzniknout teprve tehdy, kdy se zástavce stane vlastníkem. Takovouto smlouvu je pak nutno považovat za podmínečnou, přičemž při splnění podmínky může mít výhodnější (časové) postavení, nežli by tomu bylo v případě smlouvy zřízené až po nabytí vlastnictví k zastavené věci. Pokud by někdo zastavil cizí věc, aniž by toto bylo oznámeno zástavnímu věřiteli a teprve později by nabyl k zastavené věci vlastnictví, má se za to, že pro zástavního věřitele v dobré víře je jeho právo chráněno žalobou. Pokud by zástavní věřitel věděl, že mu byla zastavena cizí věc, pak by měl pouze možnost bránit se zástavnímu dlužníkovi námitkou (exceptio doli) a dále by mu náleželo pouze zadržovací právo. Prameny se pak rozcházejí, zda by došlo ke zhojení, pokud by se vlastník věci stal dědicem zástavce – nevlastníka věci.

Zadržovací právo od dob římských až dodnes je jedním z posledních reliktů nejstaršího způsobu výkonu rozhodnutí či spíše obecněji vymožení si práv, které někdo má proti druhé osobě, tedy svémoci. Svémoc mohl člověk podle nejstaršího římského práva použít tehdy, když se nedostávalo uspokojení jeho právním nárokům, a sám si jí tedy zajistil, aby jeho práva byla respektována a případně si vymohl, co mu z jeho práv plynulo. S postupem vývoje však svémoc byla v římském právu omezována a nahrazována obecným či veřejnou mocí garantovaným postupem pro vymáhání práv. Konečně bylo stanoveno, i že svémoc nelze pro vymáhání práva použít, ledaže by člověk takovéto právo následkem toho ztratil nadobro. V římském právu neobsahuje komplexněji zpracovanou úpravou zadržovacího práva, avšak přesto se lze s jeho výskytem setkat, avšak v mnoha různých situacích nezávisle na sobě. Kupříkladu dle konstituce císaře Gordiana III. bylo možno vyhnout se vrácení zástavy (tedy tuto zadržet), pokud měl věřitel za zástavcem ještě další pohledávky, jejich splnění však zajištěné nebylo. Dále je možno se setkat se zadržovacím právem kupříkladu v oblasti výpůjčky, kdy vypůjčitel může pro zajištění splnění svých případných pohledávek za věřitelem, ať třeba z důvodu způsobené škody nebo z důvodu mimořádných nákladů na věci, zadržet u sebe vypůjčenou věc a v tom smyslu i bránit úspěchu případné věřitelovy actio commodati directa. V klasickém právu bylo tomu podobně i v případě depozita, avšak v době justiniánské již nebylo retenční právo pro depositáře připuštěno. V případě zástavního práva ručního bylo zadržovací právo z podobných důvodů, jako u výpůjčky připuštěno. K tomu se sluší uvést, že z podobné povahy bylo zadržovací právo vyloučeno u zápůjčky, neboť tato je obligací jednostrannou. Dále v případě nájmu připouštělo římské právo možnost, aby nájemník u sebe zadržel věc v případě předčasného ukončení nájmu, a to pro zajištění své pohledávky na úhradu škody za tu část nájmu, kterou nemohl čerpat, ač na ni měl právo. Naopak, jak bylo uvedeno při výkladu o vzniku práva hypotekárního, mohl si propachtovatel již za republiky podržetvěci, které měl na pozemku pachtýř, a to tehdy, když byl pachtýř v prodlení s placením nájemného. Pro případ, že by se pachtýř tomuto zadržovacímu kroku bránil, mohl propachtovatel požádat praetora o udělení Salviánského interdiktu, jímž propachtovateli praetor udělil držbu k uvedeným věcem.

Římské právo stanovuje v tomto smyslu několik způsobů, jimiž může zástavní právo zaniknout, aniž by došlo k zániku hlavní pohledávky. Především se tak může dít způsoby, jimiž zaniká věcné právo obecně, tedy jednak zcela neformálním zřeknutím se zástavy, tedy zánikem ex nunc, kdy se však při jednání inter vivos žádá souhlas vlastníka zástavy. Toto zřeknutí se zástavy může být dokonce učiněno mlčky. Dále zanikne zástavní právo tehdy, kdy dojde k zániku zástavy jako takové, a to ať již v právním smyslu slova, tedy věc kupříkladu vstoupí mezi res extra commercium nebo v moc nepřátel, nebo i faktickou zkázou. Pakliže ovšem vzejdou z této zkázy nějaké zbytky, budou tyto i nadále předmětem zástavního práva. Do uvedené kategorie zániku zástavního práva může také patřit i konfuze, kdy se zástavní věřitel stane vlastníkem věci, nebo zástavce věřitelem proti dlužníku hlavní obligace. Římské právo jako další způsob zániku zástavního práva uznávalo také tzv. vydržení svobody. Jestliže vlastník nebo držitel v dobré víře držel zástavu bez vědomosti o jejím zatížení, pak ve lhůtě 10 let mezi přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými se zástavní právo mělo za zaniklé. Takovémuto vydržiteli pak svědčí nejen námitka proti žalobě, ale zaniká zástavní právo úplně. V případě zastaveného věcného práva k věci cizí pak zástavní právo zaniká v souvislosti se zánikem tohoto věcného práva k věci cizí.

Římské právo mělo, pokud jde o akcesorickou povahu zástavního práva, podobné pravidlo – pokud došlo k zániku hlavní obligace, pak zaniklo též zástavní právo, jakožto její zajišťovací prostředek. Nebylo už rozhodné, zda hlavní obligace zanikla přímo ipso iure, nebo skrze možnou námitku v soudním řízení. Naproti tomu nezpůsobilo zánik zástavního práva, jestliže se stala hlavní obligace nevymahatelnou, tedy jestliže vešla do stavu naturální obligace. Ve výjimečných případech připouštěli římští právníci, že může zástava trvat i poté, co obligace zanikla, bez splnění, a to tehdy, kdy byla kupříkladu promlčena. V tom případě záleželo na žalobní formuli. Aniž by toto bylo v občanském zákoníku uvedeno výslovně mezi způsoby zániku zástavního práva, pak je nutno mezi ně počítat jak konfuzi, tak i splnění či pro zástavní právo typický prodej zástavy při její realizaci, kdy věc se osvobozuje zcela, a to i od zástavních práv věřitelů s horším pořadím pohledávek.

Dle určeného pořadí, o němž bylo výše hovořeno, utvoří se podle římského práva jistá imaginární stupnice zástavních věřitelů, od těch s nejlepším pořadím po ty v pořadí nejhorším. Pak je to ten zástavní věřitel, který má právo realizovat zástavu bez ohledu na zástavní věřitele s horším pořadím, a to dle obvyklých pravidel, a to včetně výše uvedené lhůty, která umožňuje, aby se o zástavu a zastavenou věc mohli zajímat i případně další zástavní věřitelé a tak aby bylo postaveno relativně najisto, že všichni oprávnění zástavní věřitelé jsou v patřičném pořadí zástavních práv. Věřitel v horším pořadí tedy podle římského práva nemá právo zástavu prodat, avšak náleží mu právo na případnou hyperochu, tedy vše, co snad přebylo z prodeje zástavy a nepřipadlo na uhrazení dluhu zástavního věřitele s lepším pořadím. Takovýto postup se pak dle výše hyperochy může opakovat postupně na zástavní věřitele v horším pořadí. Rovněž má i věřitel s horším pořadím právo na hypotekární žalobu, kterou by si žádal navrácení držby zástavy, avšak tato žaloba by byla neúčinná proti zástavnímu věřiteli s lepším pořadím. V případě zániku zástavního práva v lepším pořadí, posouvá se zástavní věřitel s horším pořadím na přednější místo. Drobně odlišná byla úprava tehdy, kdy došlo na místě zástavního práva v lepším pořadí ke konfuzi. Pak je nový vlastník věci považován za hypotekáře v lepším pořadí, pokud se sám zástavního práva nevzdal. Zástavní věřitelé s horšími pořadími pak mají právo odkoupit dluh s lepším pořadím podobně, jako tomu je v případě hypotekární sukcese.

Z pozice římského práva je zásadní nikoliv pouze čas, v němž bylo zástavní právo zřizováno, ale také charakter jeho nebo jím zajišťované pohledávky, neboť existovaly i specifické pohledávky, které oproti ostatním zástavním právům měly postavení privilegované, tedy přednější. Jako přednostní zástavní práva byla ta, která měl fiskus pro daňové pohledávky, dále pak zástavní právo manželky pro navrácení věna a konečně na stejné úrovni zástavní právo pro nároky fisku ze smluv a zástavní právo zajišťující náhradu nákladů pro zachování nebo zlepšení věci. Za privilegované byly považovány také podle konstituce císaře Lva I. takové zástavy, které vznikly listinou zřízenou před úřadem nebo soukromou listinou, ale podepsanou alespoň třemi svědky. Pořadí privilegovaných pohledávek bylo podle výše uvedeného, s tím, že veřejná nebo osvědčená listina měla pouze přednost před soukromou a neodsvědčenou listinou téhož charakteru zajišťované pohledávky. Mezi sebou je pořadí privilegovaných pohledávek jednoho druhu řazeno dle běžných pravidel (viz dále), pouze v případě nákladů na zachování nebo zlepšení věci rozhoduje vzájemný poměr vynaložených nákladů. Obvykle pak jsou mezi sebou zástavní práva řazena podle času. Tento čas se určuje podle okamžiku perfekce smlouvy, v případě zástavy ruční pak podle okamžiku předání předmětu zástavy, a taktéž podle zvláštních vlastností zástavního práva či okamžiku jeho vzniku, tedy jednak kdy byl kdo uveden rozhodnutím magistráta v držbu, dále kdy byly věci dlužníkovy zabaveny soudním úředníkem nebo na posledním místě, nebylo-li jiných kritérií, kdy snad vznikla hlavní obligace, které byla zástavním právem zajišťována. Pokud bylo zřízeno zástavní právo pod suspenzívní podmínkou nebo s určitou lhůtou, pak nastupuje na pořadí již k okamžiku zřizovacího jednání, výjimkou té situace, kdy by její splnění bylo výhradně na dlužníkovi. Taktéž v případě smlouvy o smlouvě budoucí, ale v případě pouhé budoucí obligace vstoupí zástavní právo až na to pořadí, kdy ona obligace skutečně vznikla. V případě budoucího zástavního práva vzhledem k vícečetným obligacím, tato zástavní práva vznikají speciálně každé zvláště už podle toho, kdy k zastavení došlo a nikoliv až k okamžiku získání vlastnictví. Naopak v případě zástavního práva na věci vnesené, tedy především v případě zákonné zástavy pro placení pachtovného vězící na pachtýřových vnesených věcech, vzniká zástavní právo až vnesením. Při obecném zástavním právu se toto počítá do času, kdy vzniklo, a nikoliv až do času, kdy bylo co do věcí speciálně vymezeno.

Základem obdobných práv, jako jsou uvedena v předmětných ustanoveních, byla v římském právu tzv. actio hypothecaria. Tou může zástavní věřitel na zástavci nebo na komkoliv, kdo by měl snad věc u sebe, sobě vymáhat to, co je nutné pro realizaci zástavního práva, především pak pro prodej zástavy. Hypotekární žaloba zní především na vydání věci, předmětu zástavy. V tomto smyslu je její charakter obdobný, jako tomu je u vindikační žaloby, tedy jedná se o žalobu arbitrární, ovšem s tím rozdílem, že žalovaná částka nemůže být vyšší, nežli byla zajištěná pohledávka. Co se týče plodů na věci, pak ty, které byly odděleny před procesem, nemusí být vydávány zástavnímu věřiteli vůbec. Ostatní pak jen tehdy, kdy zastavená věc nestačí sama k uspokojení věřitele ze zajištěné pohledávky.

Podle římského práva mohl věřitel prodat zástavu tak, jak uznal za vhodné, tedy ať již veřejnou dražbou, nebo tzv. z volné ruky. V případě veřejných, tedy fiskálních pohledávek je veřejná dražba jediným přípustným způsobem prodeje zástavy. Při prodeji je zástavní věřitel zavázán prodat věc tak, aby našel co nejlepší trhovou cenu a počínat si tak, aby hleděl i zájmů zástavcových. V opačném případě by mohl být žalován na náhradu škody, a to v případě nepoctivého jednání kupce zástavy a insolventnosti prodejce zástavy i kupec zástavy.

Římské právo podobnou problematiku upravovalo samostatně a obecně vzhledem k různým situacím, kdy dochází ke zmenšení práv nebo zhoršení práv věřitele v důsledku zcizovacího jednání dlužníka. Takováto situace je chráněna deliktním soukromým právem, a sice alienatione in fraudem creditorum. Kdyby dlužník ze zlého úmyslu zcizil něco ze svého majetku, mohl se věřitel domáhat navrácení v předešlý stav nebo uvedení do držby věci. Uvedená pravidla je možno vztáhnout i na zcizení nebo vzdání se obligace, stejně jako případnou úmyslně poškozující derelikci. Taktéž bylo možno žalovat, kdyby zastavenou věcí byl splněn jiný dluh, ještě nedospělý. Pokud byl nabyvatel zcizené věci ve zlé víře, pak mohl být poháněn k vydání nejen pouze věci, ale všech plodů, včetně případně plodů z věci, které již zanikly. Pakliže by nabyvatel byl v dobré víře, byla proti němu věřiteli poskytnuta ochrana pouze v tom případě, kdy nabyl bezplatně. Pravidla uvedeného institutu lze pak bez obtíží použít nejen pro hlavní obligaci, ale i pro obligaci zástavní.

Římské právo požadovalo, aby pro zahájení realizační funkce zástavního práva bylo splněno několik podmínek. Na prvním místě je nutné, aby zajišťovaná pohledávka byla již splatná, a to alespoň v určité části, resp. aby byla dospělá a nebyla doposud řádně splněna. Taktéž musí být dlužníkovi (a zřejmě i zástavci, je-li od dlužníka odlišný) oznámeno (interpelatio), že se zástavní věřitel chystá k realizaci zástavního práva. Takové oznámení nemuselo mít písemnou formu. Podle předjustinánského práva, pokud byla věc určena do prodeje přímo dohodou stran, pak stačilo jediné oznámení, pokud však toto zvláště dohodnuto nebylo, tehdy měl zástavní věřitel upozornit dlužníka třikráte. Takovéhoto oznámení však nebyl zapotřebí vůbec, pakliže byl dlužník již k plnění odsouzen. Zároveň se podle římského práva nežádá, aby byl dlužník v tomto případě v prodlení.

Zásadní otázkou realizační funkce zástavního práva je, jakým způsobem naložit se zastavenou věcí tehdy, kdy nebyla zajištěná pohledávka zdárně uspokojena. V římském právu je tato otázka poměrně silně odvislá od historického vývoje zástavního práva a především jeho kořenů. Velmi starým nástrojem zajištění pohledávky podle římského práva byla tzv. fiducia, což by se možná nejlépe dalo přirovnat k zajišťovacímu převodu vlastnického práva. Dlužník tedy formálním způsobem převedl na věřitele vlastnictví určité věci, a to s tím, že po splnění hlavní obligace mu bude patřičná věc formálně předána zpět či alespoň vrácena zpět tradicí a posléze vydržena jejím původním vlastníkem. Vedle tohoto způsobu zajištění existoval již v nejstarší době i pignus, tedy ruční zástava, která však v této době neposkytovala možnost věc zpeněžit, neboť se jednalo výhradně o předání faktické moci nad věcí, resp. předání věci jako takové. Až v pozdější době bylo dáno vzniknout na poli pachtovního práva hypotekárnímu prá­vu, které zprvu zajišťovalo věřiteli splácení pachtovného a obdobných dávek zákonným zástavním právem na věci pachtýřovi vnesené na propachtovaný pozemek. Později se pak hypotekární právo oprostilo od svázanosti s pachtem a stalo se zvláštním zajišťovacím prostředkem. Pro funkci hypotekárního práva byly dány věřiteli do rukou nástroje, jimiž si mohl vymoci pachtýřovy movité věci, které zpravidla na nemovitosti zanechával, a z nich se následně mohl hojit. Výhodou tohoto základního kroku směrem k obecnému zástavnímu právu byla především možnost užívat zastavené věci ze strany zástavce i v době, kdy věc již je zastavena. Tato možnost byla časem poskytnuta i ostatním dlužníkům, jimiž byla zastavena věc pouhou smlouvou. Je tedy patrné, že základním způsobem, jímž bylo realizováno zástavní právo, bylo samotným zmocněním se zástavy. V praetorském právu, které obecně bylo mnohem méně formální, bylo však možno, aby si strany dohodly, že zástava může být prodána. Od 2. století n. l. bylo již možno realizovat zástavu také prodejem, aniž by to bylo smluveno. V době Konstantinově byla naopak zakázána možnost realizovat zástavu zmocněním se přímo věci, a tedy nebylo možné, aby věc zastavená sama propadla zástavnímu věřiteli. Bylo však možné, aby i v tomto čase dlužník věřiteli prodal danou věc nebo jí danou obligaci splnil. Mohl dokonce prodat zastavovanou věc již v okamžiku zřízení zástavního práva, a to pod susepenzivní podmínkou nesplnění primární obligace.