Nejnovější komentáře

V ustanovení § 1293 je upraveno specifické pravidlo týkající se nároku na plody tehdy, pokud nebyly odděleny. V římskému právu je možno se setkat s obdobnou úpravou. Poživatel nabývá do vlastnictví plody až v okamžiku percepce. Nárok na plody vzniká poživateli již od samotného okamžiku vzniku požívacího práva, a to včetně plodů, které již jsou patrné a pouze nebyly doposud od plodonosné věci odděleny. V případě zániku požívacího práva jsou tedy stále neoddělené plody vlastnictvím vlastníka věci jako celku, a tedy na ně nemá nárok poživatel věci. Co se týče nákladů, které poživatel na takto nezískané plody vynaložil, bylo by možno, podobně, jako je tomu v současném právu, využít institut bezdůvodného obohacení.

V ustanoveních občanského zákoníku v § 1289 a 1290 je speciální úprava možností vlastníka věci, k níž se vtahuje požívací právo. Dle římského práva může vlastník se svou věcí nakládat dle libosti, avšak může být limitován právě i dalšími věcnými právy k věci cizí, tedy i právem požívacím. V tomto smyslu může vlastník věci dělat jakékoliv její úpravy a opravy, avšak nesmí tím ohrozit výkon požívacího práva ani jej nijak omezit. Poživatel je naproti tomu povinen snášet veškerou činnost vlastníka, která není na újmu jeho požívacímu právu. Pokud by vlastník svojí činností zhodnotil požívanou věc a tím zlepšil výkon požívacího práva, přesto podle římského práva není možno po poživatelovi žádat náhradu části nákladů na toto zlepšení.

Poživatel je povinen nést všechny náklady, které souvisejí s udržováním věci ve stavu, v jakém mu byla tato věc předána. V tomto případě je uvedené pravidlo do značné míry obdobné, jako tomu bylo v případě obecných ustanovení služebností. Římské právo dává obdobné důrazy na udržení věci v takovém stavu, v jakém byla předána a plnila svoji funkci, ať již se jedná o obdělávání půdy, aby tato neztrácela svoji hodnotu, nebo prosté opravy určitého zařízení či lidského díla. V tomto smyslu také kladlo římské právo důraz na povinnost poživatele hradit také veškeré veřejné dávky, které z věci plynou a zabraňovat, aby snad nedošlo k promlčení na věc navázaných práv či k vydržení.

Užívací právo je jednou ze základních osobních služebností či práv k cizí věci. Již římské právo znalo speciální užívací právo, jímž se cizí osobě propůjčovala věc doživotně spolu s právem bezplatně brát z věci užitky, aniž by se cokoli na tomto právu změnilo, kdyby se změnil vlastník zatíženého, neboli služebného pozemku či obecně služebné věci. Zatímco v případě pozemkových služebností byl služebnou věcí toliko pozemek, naproti tomu v případě osobních služebností, mohla být služebnou věcí i věc movitá. Dokonce je možno vložit do užívacího práva i věc zuživatelnou, v tom případě ale bylo na takto zřízené právo nahlíženo, jako by se jednalo o požívací právo. Jak je zřejmé z rozdílu mezi právem užívacím (usus) a požívacím (ususfructus), uživatel nemá právo na plody dané věci, ale pouze na její užívání. Tak je stanoveno, že v případě otroka má uživatel právo na to, co otrok nabyl z uživatelova majetku, nikoli svým vlastním dílem. Především v případě užívacího práva k venkovským statkům bylo však povoleno, aby si uživatel bral takové množství plodů, které slouží jeho vlastní spotřebě, nebo bylo dovoleno uživateli bytu, aby mohl ve svém bytě bydlet nejen sám, ale také zde ubytovat hosty a zbytečné místnosti pronajímat. V případě lesa bylo dokonce od doby Hadrianovy zřízením užívacího práva zřízeno rovnou právo požívací. V případě užívacího práva je pak omezen uživatel do té míry, že užívání věci nemůže přenechat nikomu dalšímu, a to ani ve formě převedení výkonu této služebnosti. Užívání je tedy i co do svého výkonu vázáno pouze na osobu uživatelovu. Taktéž není možno, aby bylo zřízeno užívací právo pouze k spoluvlastnickému podílu, neboť ten by jako takový neumožnil výkon užívacího práva.

V uvedených ustanoveních občanského zákoníku se nachází jedno ze základních témat služebností, a sice přístup na pozemek. V rámci vývoje římského práva jsou služebnosti týkající se přístupu na pozemek, tedy především právo cesty, jedněmi z nejstarších služebností a lze je nalézt již v zákoně XII desek. Jednotlivé služebnosti byly, podobně, jako je tomu v případě ustanovení občanského zákoníku, mezi sebou odlišeny především šíří oprávnění, tedy možnostmi, jimiž se lze přes služebný pozemek na panující pozemek dopravovat. Za základní trojici podle římského práva je považováno právo pěšiny (iter), stezky (actus) a cesty (via). Tato trojice je pak doplněna zajímavou služebností plavby po soukromém jezeře, kdy je přístup realizován podobně, jako v uvedené trojici základních služebností, avšak nikoliv po souši, ale loďkou přes vodu. Právo pěšiny zřejmě není nejstarším oprávněním, ale ve své funkci je oprávněním nejužším a je možno toto chápat i hmotným způsobem, kdy pro právo pěšiny je zapotřebí nejmenšího, respektive nejužšího prostoru na služebném pozemku. Pěšina tedy obsahuje prostor, který by byl adekvátní lidské chůzi, avšak pěšina, i kdyby to bylo snad prostorově dostatečné, přece nesnese, aby bylo přes ni vedeno hospodářské zvíře. Jako specifická varianta této služebnosti funguje již výše zmíněná služebnost přístupu k hrobu (iter ad sepulchrum). Další specifickou služebností zajišťující přístup na pozemek je podle římského práva stezka. Stezka již je oprávněním širším. Její koncepce je vymezena oprávněními vézt vozík, dopravovat se na zvířatech na panující pozemek a konečně také právo prohánět dobytek přes služebný pozemek. Vedle toho pak služebnost stezky v sobě zahrnuje všechna oprávnění, která vycházejí již z práva pěšiny. Jako nejširší oprávnění funguje via, tedy právo cesty. Tato je rozšířena i o poměrně devastující činnosti jako vláčení kamení či trámů. Jako zajímavou se jeví zmínka o možnosti nést vztyčené kopí, což evokuje představy o nejstarších věcných právech, kdy oprávněný měl právo bránit si své právo. V porovnání se současnou právní úpravou má římské právo výrazně propojené právo hnát dobytek s ostatními služebnostmi. To je dáno jednak charakterem těchto služebností jako venkovských a také tím, že i dle současného práva v případě práva průhonu dochází k propojení s dalšími služebnostmi, v nichž je průhon zahrnut, aniž by tak muselo být výslovně ustanoveno.

V rámci uvedeného ustanovení občanského zákoníku je možno vidět vzhledem k římskému právu mnoho různých konkrétněji vymezených služebností, a to především podle způsobu, jímž bude voda pro vlastníka panujícího pozemku získávána, nebo podle technického řešení vedení a získávání této vody. Jako nejstarší se vyskytuje právo vodovodu, tedy aquaeductus, které spočívá v oprávnění vést vodu ze zdroje na služebném pozemku v k tomu určených a zřízených příkopech nebo přímo v potrubí. Uvedená služebnost je dokonce jednou z nejstarších služebností, jaké římské právo vůbec zná, neboť její stopy lze nalézt, spolu s právem cesty, již v zákoně XII desek. V souvislosti s právem vodovodu pak existují, byť i výslovně nezmíněná, práva k přístupu na pozemek, ať již kvůli vybudování tohoto vodovodu, nebo kvůli jeho rekonstrukcím či údržbě. Rovněž bylo možno svolit k vedení vody pouze v určitém období nebo v určitém čase. Jinou variantou je právo na čerpání vody, tedy aquae haustus, kdy je vlastník panujícího pozemku oprávněn na služebném pozemku si zřídit zařízení, jímž bude voda čerpána z určitého zdroje, přičemž toto zařízení bude umístěno nastálo na služebném pozemku. Z uvedené služebnosti neplyne přímo právo takovou vodu stálým zařízením vést po služebném pozemku, avšak je možno toto další služebností doplnit. Bez této návazné služebnosti má vlastník panujícího pozemku právo přístupu k tomuto zdroji vody, kde může čerpat a odebírat vodu. Konečně je také možno služebnost realizovat jako právo přihánět ke zdroji vody (a to i ve formě onoho čerpadla) svůj dobytek, tedy ius pecoris ad aquam adpulsus. V souvislosti s uvedenou služebností pak římské právo poskytuje možnost si na služebném pozemku postavit i přístřešek pro případ náhlého nepříznivého počasí.

Podle římského práva bylo nutné pro služebnost okapu mít přímý kontakt mezi služebným a panujícím pozemkem. Pravidlo, že pozemky musejí být „sousední“, aby služebnost mohla fungovat, je v tomto případě myšleno poměrně přísně. Uvedená služebnost primárně zní na strpění vlastníka služebného pozemku, tedy vlastník služebného pozemku je povinen strpět svádění vody a činnosti či skutečnosti s tím spojené, přesto však Římané výslovně uváděli, že v jistém smyslu je povinen vlastník služebného pozemku také k nekonání, tedy nestavět na svém pozemku tak, aby toto bránilo výkonu služebnosti. Vzhledem k různým technickým řešením se pak mohou vyskytovat i konflikty s dalšími služebnostmi, kupříkladu s právem nestavět nad určitou hranici, tedy tak, aby byl uvedený odtok narušen, nebo s právem cesty, která může být uvedeným svodem znesnadněna či omezena. Na rozdíl od současné koncepce však římské právo hovořilo pouze o právu na svedení vody na cizí pozemek, tedy o právu obdobném, jako tomu je v případě § 1270, nevyskytuje se však varianta opačná, tedy právo na dešťovou vodu z cizího pozemku.

V ustanovení § 1269 je upravena služebnost opory stavby, kterou znali dobře již Římané pod názvem servitus oneris ferendi. Tato služebnost poskytovala oprávněnému ze služebnosti možnost opřít si o sousedovu stavbu nebo o jeho konstrukci vlastní stavbu nebo vlastní konstrukci. Vzhledem ke svému charakteru je podle římského práva zařazována mezi domovní služebnosti, a tedy předpokládá na pozemcích určité stavby, zatímco ustanovení občanského zákoníku umožňuje, aby stavba byla opřena i přímo o pozemek, čímž ovšem odpadá uvedená povinnost vlastníka služebného pozemku k poměrnému udržování podpěr. Výše bylo již pro služebnosti konstatováno, že vlastník služebného pozemku je povinen toliko nekonat či pravidelněji strpět. Zde však na základě textu občanského zákoníku je povinen ke konání, přičemž stejnou povinnost v této služebnosti má i v případě římského práva. Služebnost nesení břemene či podle současné terminologie opory stavby je vzhledem k uvedené zásadě, dle níž servitus in faciendo consistere nequit, výjimkou. Důvodem této výjimky jsou již nastíněná pravidla dotýkající se nákladů na existenci a výkon služebnosti. Tyto sledují vždy toho, kdo služebnost využívá a těží z ní požitky. V případě uvedené služebnosti by tedy vlastník panujícího pozemku měl být tím, kdo ponese náklady na udržení služebnosti, tedy včetně konstrukce či stavby na služebném pozemku. V určitých případech by poté mohlo dojít k paradoxní situaci, kdy vlastník služebného pozemku bude ve výhodnější pozici, nežli vlastník panujícího pozemku, který bude muset opravovat, a to mnohdy s nemalými náklady, značnou část stavby na služebném pozemku. Z uvedených důvodů jmenovaní římští právníci svolili s prolomením uvedené zásady v tom smyslu, že může být vlastník povinen ke konání – tedy k udržování stavby v takovém stavu, aby mohla plnit svoji úlohu v rámci služebnosti. Zároveň je však konstatováno, že tato povinnost je vázána na pozemek, tedy pakliže přestane být subjekt vlastníkem pozemku, přestane též být subjektem v rámci uvedeného závazku k udržování stavby. Dané povinnosti ke konání je tedy podle římského práva možno se vyhnout derelikcí pozemku jako takového.

Římské právo připouštělo možnost, aby k jedné věci bylo více služebností, které se svým obsahem vůbec nemusely vzájemně překrývat. Avšak v případě určitých služebností mohlo dojít i k tomu, že si takovéto služebnosti ve svém výkonu mohly být konkurující. V takovém případě římské právo stanovilo, že nově vzniklá služebnost nesmí být na újmu služebnosti starší. Tedy služebnost, která byla vykonávána v určitém rozsahu již před vznikem služebnosti nové, nemůže být ve svém výkonu omezena, a to ani v případě souhlasu vlastníka služebného pozemku. Pokud jsou konkurující si služebnosti zřízeny najednou, může být stanovena každé z nich určitá míra výkonu služebnosti, ať již kvantitativně nebo časově.

Co se týče samostatné nezcizitelnosti služebnosti, tak z pozice římského práva je podstatné, zdali se jedná o služebnost pozemkovou nebo osobní, kdy, podobně, jako je tomu v případě občanského zákoníku, režim je v obou případech drobně odlišný. Služebnost pozemková je samostatně nezcizitelná, a tedy je možno ji mít vždy a pouze mezi pozemky, jako tomu bylo na počátku, tedy v době jejího zřízení. Pakliže by mělo dojít k určité změně služebnosti, tak, že by tato zahrnovala kupříkladu další pozemek, pak se jedná v podstatě o služebnost novou. Není tedy možno na někoho převést služebnost, aniž by byl s touto služebností převeden i panující pozemek, respektive aniž by bylo obojí převáděno jako celek. V případě služebností osobních se podobné ustanovení týká i osoby oprávněné ze služebnosti. Tato má své oprávnění toliko pro svoji osobu a na nikoho dalšího je nemůže převést. V případě osobních služebností je uvedené pravidlo o to zřejmější, že na trvání oprávněné osoby je navázána samotná existence služebnosti, kdy často tato bývá zřízena do konce života, a tedy by možným převodem na další osobu mohlo dojít k umělému prodloužení zatížení služebné věci. Byť římské právo označuje služebnosti za samostatně nezcizitelné, přesto však je možno převést výkon služebnosti na někoho dalšího, a to běžným obligačním jednáním. Toto se vzhledem k charakteru takovéhoto převodu výkonu služebnosti bude dít především v případě služebností osobních. Při tomto převodu výkonu služebnosti však nebylo možno využít další věcněprávní instituty, kupříkladu požívacího práva k tomuto výkonu služebnosti, neboť takovéto řetězení služebností bylo zakázáno.

V ustanovení § 1264 je upraven jeden z hlavních principů služebností, tedy princip objektivní potřeby panujícího pozemku. Uvedená zásada vychází z několika fragmentů Digest, kde je služebnost výslovně přičítána pozemku jako takovému, a tedy je její výkon limitován potřebou pozemku jako takového. Výslovně je pak, byť nepojmenovaně, použita v případě práva pálení vápna a těžby křídy. Ze samotné povahy uvedeného principu je zřejmé, že jeho největší uplatnění je v takových druzích pozemkových služebností, kde dochází k získávání určité materie, určitého produktu ze služebného pozemku, kupříkladu ono zmíněné právo pálení vápna, či v případě služebností vodních. Naproti tomu u služebností cest nebo u většiny domovních služebností uvedený princip nenalezne často většího uplatnění. Stabilita ustavených služebností je v římském právu ukotvena podobně, jako je tomu v případě uvedené formulace občanského zákoníku. Pakliže by však došlo k významným změnám okolností, může služebnost i podle římského práva zaniknout

Římské právo v dané oblasti obsahovalo obdobná pravidla. Především v oblasti usufruktu se jasně udává, že poživatel je povinen nést veškeré náklady, a to včetně dávek, které z pozemku nebo z věci plynou jako povinné k platbě. V dané souvislosti se vyskytují podrobná pravidla dotýkající se požívacího práva ke stádu a jeho obnovování či k péči o svěřená zvířata nebo k péči o lesní pozemek. V případě pozemkových služebností nejsou již pravidla do té míry v pramenech podrobně vykreslena. Pro uvedenou služebnost nesení břemene je stanovena výjimečná povinnost ke konání (a nesení nákladů) také pro vlastníka pozemku služebného. Uvedená výjimečná služebnost také přináší řešení v případě enormního nákladu na opravy zdi, která nese břemeno, a k níž je vlastník povinen. Může se této povinnosti zbavit derelikcí věci, tedy pozemku. V případě uvedeném v textu občanského zákoníku, kdy je pro eliminaci nákladů na služebnost stanovena možnost se zdržet výkonu služebnosti, nebo poměrného rozdělení nákladů, je tedy v zásadě zvolen obdobný postup, jako tomu bylo v případě římského práva.

Jako titul zřízení služebnosti římské právo připouštělo především dva typy právních jednání – jakožto jednání inter vivos smlouvu a mortis causa odkaz. Při právním jednání inter vivos zpravidla dochází k časovému oddělení perfekce tohoto právního jednání a vzniku služebnosti, neboť na jednání obligační obvykle naváže jednání věcněprávní, jímž bude služebnost zřízena (viz § 1262). V případě zřízení služebnosti odkazem mohlo dojít k dvojí situaci, kdy byl k dispozici legát, který mohl dát přímo za vznik věcnému právu (tzv. legatum per vindicationem), naproti tomu bylo několik dalších forem odkazů, které měly za následek vznik povinnosti zřídit služebnost, což již se pak dělo samotnými věcněprávními zřizovacími jednáními (kupříkladu legatum per damnationem). Zákon taktéž uvádí jako způsob vzniku vydržení, které má přímo věcněprávní, resp. hmotněprávní důsledky. Situace římského práva byla v době klasické odlišná od současné, neboť za služebnosti byly považovány pouze služebnosti pozemkové, které byly jednak nehmotné, tedy nebyla splněna podmínka držby při vydržení, a byly také výslovně dle lex Scribonia již koncem republiky označeny jako nevydržitelné. V případě požívacího práva bylo vydržení připouštěno. Nakonec v době justinianské bylo vydržení služebností postaveno do obdobného režimu, jako vlastnictví, s tím rozdílem, že byl požadován výkon služebnosti nikoliv tajně, násilím nebo z výprosy a vedle toho nebyla požadována podmínka spravedlivého titulu nabytí a dobré víry. Doba potřebná pro vydržení byla justiniánským právem stanovena na 10 let mezi přítomnými a 20 let mezi nepřítomnými. Rozhodnutím veřejné moci bylo možno služebnost podle římského práva nabýt především ve dvou případech. Jednak existovala specifická služebnost itineris ad sepulchrum, tedy přístupu k hrobu, kterou bylo možno si vymoci i proti vůli vlastníka okolního či okolních pozemků. Druhým zvláštním případem pak byla možnost zřídit služebnost soudním rozhodnutím v případě tzv. dílčích žalob, kdy docházelo k dělení společného majetku, tedy především u actio communi dividundo a u actio familiae erciscundae.

Principem, který je v dané otázce zřejmě vůdčím, je maxima výkonu služebnosti civiliter modo, tedy opatrným či obezřetným způsobem. Tuto lze ilustrovat v římském právu několika příklady, tedy především v případě práva cesty určením její šíře dle zákona XII desek na osm stop při rovném vedení a šestnáct stop v oblouku. Jiným případem je vedení takové cesty, kdy tato má být vedena tak, aby to bylo co nejméně na úkor služebného pozemku. Z toho lze také dovozovat, že s podobným pohledem na věc má být takováto služebnost také vykonávána. V uvedené souvislosti pozemkových služebností je také nutno mít na paměti zásadu objektivní potřeby pozemku, která rovněž působí jako účinné omezení výkonu a rozsahu služebnosti podle římského práva (viz zejména Dig. 8, 3, 5, 1 a Dig. 8, 3, 6 pr.).

Služebnost ve smyslu římského práva vždy představovalo zatížení vlastníka věci služebné, zpravidla služebného pozemku dle práva klasického, kdy tento subjekt byl povinen pouze strpět, nebo něco nekonat, tedy něčeho se zdržet (též dle dikce občanského zákoníka), nebyl však povinen ke konání. Římské právo v tomto ohledu zná pouze jednu výjimku, která spočívá ve služebnosti nesení břemene (servitus oneris ferendi), kdy vlastník stavby, o niž je sousedova konstrukce opřena, tedy vlastník služebného pozemku, je povinen udržovat tuto svoji stavbu či minimálně její část v takovém stavu, aby mohla plnit svoji funkci v rámci uvedené služebnosti, tedy nést onu konstrukci. Důvodem této výjimky byly případné náklady, které by, pakliže by stavbu na služebném pozemku měl udržovat vlastník panujícího pozemku, byly neadekvátně vysoké jeho výhodě vzhledem k té výhodě, která by z takové situace plynula vlastníkovi služebného pozemku. Římské právo svým pojetím služebností bezvýjimečně lpí na zásadě nemini res sua servit (lze se setkat i s variantou této zásady ve formě nulli res sua servit). Dle římského práva není tedy možné, aby vznikla jakákoliv služebnost k vlastní věci, ani aby se oprávněným ze služebnosti stal vlastník služebné věci. Podle pravidel římského práva, jakmile by došlo k tomu, že oprávněný ze služebnosti, ať již z pozemkové (tedy vlastník panujícího pozemku), nebo z osobní služebnosti (tedy především uživatel a poživatel), by se stal jakýmkoliv způsobem vlastníkem služebného pozemku, pak by takováto služebnost zanikla, a to tzv. konfusí.