Nejnovější komentáře

V § 776(3) se zákonodárce nejspíš spletl, když stanovy a zakladatelskou smlouvu považuje za stanovy. Aby se ale dala přechodná ustanovení aplikovat také na stanovy nebo zakladatelskou smlouvu (což bylo určitě cílem), mělo ustanovení odstavce 3 stanovy a zakladatelskou smlouvu považovat za společenskou smlouvu. Dokud nedojde ke změně, bude ustanovení třeba vykládat podle úmyslu zákonodárce, který je v tomto případě myslím jasný, byť slova tomuto úmyslu neodpovídají (viz § 2(2) NOZ). Těžko totiž předpokládat, že by chtěl přechodná ustanovení vztáhnout pouze na společenské smlouvy.

Odst. 1 citovaného ustanovení doplňuje pravidlo výkladu contra proferentem podle § 557 NOZ, a to i v případě, že by spotřebitel použil výraz jako první. Odst. 2 je snadno zavádějící a výklad může svádět k tomu, že ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázány veškeré odchylky v neprospěch spotřebitele. To však neplatí, činilo by to z NOZ v podstatě kogentní předpis a návrat k rigidnímu „paternalismu“, který DZ tak kritizovala. S ohledem na důvodovou zprávu a zejména na čl. 4 a 25 směrnice č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů, jde o to, že se pod sankcí nicotnosti (zdánlivosti podle § 551–554 NOZ) se nelze odchýlit od ustanovení určených pouze na ochranu spotřebitele. Půjde tedy o příslušný díl NOZ o spotřebitelských smlouvách (§ 1810–1867 NOZ), či o zvláštní předpisy z oblasti spotřebitelského práva, např. zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., ve znění pozdějších změn. Ze směrnice taky vyplývá, že odchylka není možná ani ve prospěch spotřebitele (zásada maximální harmonizace), NOZ je tedy vlastně jen schránka pro její přímý účinek. Stejný výklad platí i pro větu druhou, tedy že jsou nicotná pouze ta ujednání, která se odchylují od ustanovení určených právě na ochranu spotřebitele, nikoli na ochranu stran, kterými může být kdokoliv (např. u kupní smlouvy). Na další nepřípustná ujednání, také pod sankcí nicotnosti, míří pružný § 1813 ve spojení s § 1815.

Nespornou výhodou koncernu ve srovnání s „ovládanou skupinou“ coby nižší formou podnikatelského seskupení (§ 74 ZOK) je přesun z režimu § 71 do režimu § 72 ZOK. Jinými slovy, vznikne-li na základě ovlivnění újma ovládané osobě, je ovládající osoba povinna tuto újmu nahradit podle obecné úpravy (§ 2951an NOZ), teoreticky může hradit i újmu společníkům ovládané společnosti, a dokonce bude ručit i jejím věřitelům za splnění jejích dluhů. Jsou-li ale naplněny materiální (jednotné řízení, jednotná politika, zájmová integrita, atd.) i formální (uveřejnění existence koncernu na webu) znaky koncernu, výše popsaný postup se neuplatní a újma bude vyrovnána v rámci tohoto koncernu. Oproti § 71 je § 72 ZOK mnohem flexibilnější a umožňuje řídící osobě různé způsoby vyrovnání újmy. Možným řešením je i soluční substituce, kdy újma je např. kompenzována majetkovým protiplněním od jiné dceřiné společnosti v rámci jednoho koncernu. Neuplatní se tedy obecná úprava NOZ, ale způsob náhrady může být realizován jinou prokazatelnou výhodou. Jak bude tento režim ve skutečnosti fungovat ale ukáže až praxe (především požadavky na dokazování ohledně vyrovnání ze strany soudů). Pro odpovědnost za újmu způsobenou členem statutárního orgánu řízené osoby viz. komentář k § 81 ZOK.

§ 81 ZOK výslovně dovoluje, aby řídící osoba udělovala orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení, jsou-li v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří řídící osoba koncern. Z toho plyne, že takové rozhodnutí může řízenou osobu poškodit,členové orgánu řízené osoby ale nejsou při výkonu funkcí zbaveni povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Tato péče nicméně není bezvýjimečná, člen orgánu řízené osoby se zprostí odpovědnosti za újmu při kladném výsledku „testu legality“, který si musí udělat před splněním každého pokynu (s výjimkou bagatelních rozhodnutí), tj. musí dospět ke kladným odpovědím na všechny následující otázky (a musí být schopný své tvrzení prokázat): 1. Je splnění pokynu v zájmu koncernu? 2. Je splnění v souladu se zákonem (např. uzavření kartelové dohody)? 3. Je újma, která vznikne splněním pokynu, vyrovnatelná? 4. Je tato újma reálně vyrovnatelná v přiměřené lhůtě? Povinnosti řídící osoby se v takovémto případě řídí režimem § 72 ZOK, člen statutárního orgánu řízené osoby se tímto zprostí odpovědnosti za případnou újmu.

Ovlivnění ve smyslu § 71 ZOK samo o sobě není podnikatelským seskupením, ačkoliv je (poněkud nevhodně) v zákoně umístěno jako úvodní ustanovení devátého dílu s názvem Podnikatelská seskupení. Ovlivnění, tedy vyvinutí významného, rozhodujícího vlivu na obchodní korporaci s důsledkem újmy (například jednorázový nátlak k uzavření nevýhodné smlouvy ze strany manžela, věřitele nebo třeba pomocí vydírání), je pouhým prvkem ovládání ve smyslu § 74 ZOK (možnost přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv v obchodní korporaci). Navzdory tomu se ale přísný § 71 použije i při vzniku újmy v rámci „ovládané skupiny“ (podnikatelského seskupení nižšího stupně, které ale nenaplňuje všechny znaky koncernu – chybí jednotná politika, zájmová integrita, atd.). K přesunu do mírnějšího režimu § 72 ZOK je tedy nutné prokázat existenci koncernu a splnit podmínku v § 79 odst. 3 ZOK.

Jakkoliv se toto ustanovení zdá být praktickým „zhojitelem“ neplatných právních jednání v soukromém právu, je nutné mít na paměti § 45 odst. 3 ZOK, který jeho využitelnost podstatně omezuje. § 575 NOZ (stejně jako všechna ostatní ustanovení týkající se zdánlivého právního jednání, neplatnosti právního jednání, či omylu a následků neplatnosti právního jednání) se totiž nepoužije na rozhodování orgánů obchodní korporace. Z tohoto důvodu například odpadá možnost, aby se na pracovní smlouvu člena představenstva, která byla v souladu se zákonem uzavřena před účinností ZOK, hledělo skrze její obsah jako na smlouvu o výkonu funkce (za předpokladu, že převládne názor, že souběh funkce a pracovního poměru je nově opravdu nepřípustný).

§ 1747 NOZ (Výklad bezúplatných smluv), § 1812 NOZ (Výklad spotřebitelských smluv)

V učebnici Občanské právo 1 (nakl. WK, 2013, s. 189) píše doc. Zuklínová, že námitku relativní neplatnosti dle tohoto ustanovení je možné vznést pouze procesním úkonem k soudu. Mně to příjde jako nesmysl a nejsem sám. Prof. Tichý v komentáři od WK (Svazek 1, 2014, s. 1476–1479) již tvrdí, že postačí jako dosud adresovat námitku písemně protistraně, s čímž souhlasím. Názor doc. Zuklínové by podle mne buď zcela zahltil justici nebo by fakticky zabránil tomu, aby se relativní neplatnost vznášela v jiných než velkých kontraktech. Také by se tím podstatně oslabil účel normy, kterým je mj. ochrana slabší nebo poctivé strany. Nebo ví někdo o standardních kodexech, které by procesní nebo žalobní úkon vyžadovaly?

V souvisloti s §7/2 ZOK mi byla položena otázka, zda a.s. (potažmo s.r.o. dle §7/3 ZOK) splní povinnost dle ZOK ke zveřejňování informací na internetových stránkách tak, že požadované údaje zveřejní na webových stránkách www.justice.cz nebo jakýchkoliv webových stránkách nebo na např. na facebookovém profilu. Myslel jsme , že odpověď bude snadná, ale bohužel vzhledem ke znění §7 ZOK není. Formulace celého odstavce 2 v §7 je velmi nešťastná, bohužel důvodová zpráva k ZOK toto ustanovení blíže nevykládá. Tvůrce zákona se dopustil značné chyby již při použití termínu „internetové stránky“. Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), nic jako internetové stránky neexistuje. Bohužel i definování pojmu „internetové stránky“ v §7/2 ZOK je nešťastné. Spojení „elektronická adresa“ je nejčastěji spojována s emailovou adresou nikoliv s webovou adresou. Nehovoří se o vlastních webových stránkách, ale o informacích veřejně přístupných po zadání internetové adresy. Tudíž jedinou kmožností je jít do anglického a německého znění směrnice 2009/101/ES, ze které §7/2 ZOK zřejmě vychází, ty totiž používají termín vlastní webové stránky, v angličtině „company website“, v němčině „Webseiten“.

V jedné běžné smlouvě o dílo na rodinný domek navržené stavební firmou jsem narazil na formulaci: Obě strany se tímto výslovně vzdávají práv vyplývajících z § 1793 obč. zák. a prohlašují, že plnění přijímají za mimořádnou cenu z důvodu zvláštní obliby. Prosím o informaci, zda na to již někdo také nenarazil a zda se nemůže jednat o zneužití práva. Jde evidentně o pokus vyloučit případnou aplikaci ustanovení o neúměrném zkrácení. Podlě mě se cenou zvláštní obliby míní něco jiného.

Formulace tohoto ustanovení pravděpodobně podporuje domněnku, že souběh funkcí je i podle nové právní úpravy možný.

Zatímco ObchZ výslovně zakazoval nejvyššímu orgánu společnosti udílení pokynů týkajících se obchodního vedení statutárnímu orgánu a jakýkoli takový pokyn byl považován nicotný neboli podle dnešní terminologie zdánlivý (pokyny, které se netýkaly obchodního vedení, však od nejvyššího orgánu přijímat mohl), ZOK tímto ustanovením možnost udělit statutárnímu orgánu pokyn týkající se obchodního vedení umožňuje. Neznamená to však, že by se statutární orgán zbavil odpovědnosti za rozhodnutí odkazem na to, že pokyn k němu obdržel od nejvyššího orgánu, tj. že mu jej např. valná hromady „posvětila“. Nadále musí zkoumat, zda jde o pokyn, který je v souladu s péčí řádného hospodáře. Prakticky se tak odpovědnost statutárního orgánu za přijaté pokyny zpřísnila, neboť bude-li nyní statutární orgán žádat nejvyšší orgán o pokyn či mu předkládat varianty pro rozhodnutí, musí s péčí řádného hospodáře dbát na to, jak svou žádost formuluje a o co žádá.

Ustanovení § 159 odst. 1 NOZ představuje doplněk k pravidlu podnikatelského úsudku uvedeném v ustanovení § 51 odst. 1 ZOK. Pro jednání s péčí řádného hospodáře tak platí dvě pravidla: 1) posuzovat, zda jednám pečlivě, s potřebnými znalostmi a loajálně; a 2) posuzovat, zda jsem pečlivého, loajálního jednání a jednání s potřebnými znalostmi v daném případě (v dané funkci, při konkrétním rozhodování) vůbec schopna; přičemž v případě sporu se v obou případech předpokládá, že jsem jednala nepečlivě a je na mně, abych prokázala opak.

Toto ustanovení zavádí do našeho právního řádu novinku, kterou je možnost člena korporace, jenž byl jednáním jiného člena korporace či člena jejího orgánu poškozen na hodnotě své účasti v korporaci, domáhat se po škůdci náhrady vzniklé škody sám, tj. nikoli (jako tomu bylo do 1.1.2014) za společnost. Nově je tedy člen korporace aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody. To doposud nebylo možné, společník mohl žalovat škůdce pouze jménem společnosti, nikoli jménem svým. Doposud totiž byl judikaturou (zejm. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3180/2008) zastáván názor, že vzhledem k tomu, že škoda způsobená společnosti se projeví snížením jejího čistého obchodního majetku, a tudíž i snížením hodnoty podílů společníků ve společnosti (škoda společníka je škoda odvozená od hlavní škody – škody společnosti), je odškodněním společnosti odškodněn zároveň i její společník; odvozená škoda se tak nepřiznávala. Stávající úprava se však nově dává možnost v některých případech odvozenou škodu přiznat.

Rád bych předestřel otázku, zda rámcová smlouva sjednaná v režimu dosavadních právních předpisů, která upravuje u podnikatele dílčí objednávky vyvolává takový právní účinek, že i dílčí objednávky realizované dle takové rámcové smlouvy budou podléhat dosavadnám právním předpisům? A představuje nějakou změnu situace, pokud bude v roce 2014 sjednán dodatek k rámcové smlouvě? Mám za to, že dodatkem smlouvy smluvní strany projevují vůli sjednat svá práva a povinnosti ve znění původní smlouvy s výjimkou změny nebo odchylky vyjádřené v dodatku. Tento projev vůle je učiněn v roce 2014 a v takovém případě se přikláním k názoru, že smlouva se překlopí pod režim NOZ. Jako příklad z minulosti uvedu problematiku souběhů, kdy po přijetí § 66d obchodního zákoníku stačilo k původním neplatným anebo nicotným smlouvám uzavřít dodatek.