Nejnovější komentáře

Ustanovení je kogentní. Komentované ustanovení není správně zařazeno, správně by mělo být v prvním dílu první hlavy první části (společná ustanovení), nikoliv v dílu druhém. Zároveň je to ustanovení zbytečné. Povinnost jednat nestranně a nezávisle ukládá znalcům již zákon o znalcích a tlumočnících. Tím, že to zákon o obchodních korporacích zopakuje, nezávislost znalců nezvýší. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je kogentní. odst. 1 Samotný fakt, že se obchodní korporace zakládá společenskou smlouvou, nebylo třeba do zákona o obchodních korporacích psát. Nový občanský zákoník totiž v § 122 nejprve říká, že „právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním“, a v § 125 upřesňuje, že „více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo uzavřením jiné smlouvy“. Rozdíl je tedy jen v terminologii, ten nás ovšem nesmí mást. I „společenská smlouva“ podle komentovaného ustanovení bude „zakladatelským právním jednáním“ podle nového občanského zákoníku a použijí se na ni tedy obecná pravidla, která občanský zákoník pro zakladatelská právní jednání zakotvuje (zejména §§ 123 a 124). Podle ustanovení § 3 ZOK se přitom společenskou smlouvou „rozumí i stanovy a zakladatelská listina“. V komentovaném ustanovení se společenskou smlouvou zakladatelská listina nerozumí, neboť tou se zvlášť zabývá následující odstavec. Naopak stanovy ano, jak patrno z druhé věty hovořící o zakládání družstva. Z legislativně-technického hlediska to příliš šťastné není, bylo by srozumitelnější, pokud by druhá věta jednoduše zněla, že družstvo se zakládá přijetím stanov na ustavující schůzi; žádná „společenská smlouva“ se v tomto případě vyhotovovat nebude. Při zakládání kapitálové společnosti bude nutno pořídit společenskou smlouvu ve formě veřejné listiny. Také při zakládání družstva bude nutno, aby byl průběh ustavující schůze (a tedy i schválení stanov) zachycen ve veřejné listině, neboť to stanoví § 560 odst. 1 ZOK. Naopak u osobních společností postačí písemná forma s úředně ověřenými podpisy (§ 6 ZOK). Nedodržení předepsané formy bude důvodem pro vyslovení neplatnosti korporace dle § 92 odst. 1 písm. a) ZOK (pokud by tedy taková korporace vůbec byla zapsána do obchodního rejstříku, což zřejmě připadá v úvahu jen při fikci zápisu pro marné uplynutí zápisné lhůty). odst. 2 Také to, že má zakladatelské právní jednání podobu zakladatelské listiny, má-li právnická osoba jediného zakladatele, říká již občanský zákoník v § 125 odst. 2. Jediným relevantním obsahem komentovaného ustanovení je tak určení formy, ve které je nutno zakladatelskou listinu pořídit – forma veřejné listiny. Ani to by ale nakonec zákonodárce zvlášť říkat nemusel. Jediný zakladatel může založit pouze kapitálovou společnost (§ 11 ZOK) a pro její zakladatelské právní jednání již formu veřejné listiny požaduje první odstavec komentovaného ustanovení. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je kogentní. odst. 1 Následek rozhodnutí o vyloučení je vzhledem ke komentovanému ustanovení automatický, tj. funkce zanikají již tímto rozhodnutím, nikoliv až výmazem z obchodního rejstříku. Nová funkce pak po dobu trvání zákazu nemůže vzniknout, takové jmenování by bylo nicotné. To je patrné z § 66 odst. 2 ZOK in fine. Uvedený následek je ovšem vázán až na právní moc, nikoliv již vykonatelnost rozhodnutí o vyloučení. To ovšem odporuje obsahu těchto pojmů, jak je české procesní právo konstruuje, a nelze to tedy vykládat jinak, než že vykonatelnost rozhodnutí o vyloučení je spojena až s právní mocí tohoto rozhodnutí (ačkoliv bude rozhodováno usnesením ). Případné následné zrušení pravomocného rozhodnutí vyhověním dovolání pak již nemůže být důvodem pro obnovení zaniklých funkcí, jak se podává z § 243d OSŘ. Notifikace rozhodnutí rejstříkovému soudu má za cíl, aby rejstříkový soud uvedl stav zapsaný v obchodním rejstříku do souladu se skutečným stavem rozhodnutím nastoleným, tj. aby vymazal zápis členství dané osoby ve statutárních orgánech obchodních korporací. Příslušných rejstříkových soudů může být více, neboť nelze vyloučit, že daná osoba je členem statutárních orgánů korporací zapsaných různými rejstříkovými soudy. V takovém případě bude třeba rozhodnutí zaslat všem takovým soudům. odst. 2 Funkce člena orgánu rozhodnutím o vyloučení zaniká a nová nemůže vzniknout. Přesto nelze vyloučit, že se osoba, kterou tento zákaz postihnul, bude i nadále za člena orgánu vydávat. Jeho jednání vůči osobám v dobré víře (což bude zejména případ, kdy bude daná osoba jako člen orgánu zapsána v obchodním rejstříku, může jít ale i o případy jiné) pak bude korporaci zavazovat, jak plyne z § 155 odst. 2 NOZ. Osoba, která tímto způsobem porušuje zákaz výkonu funkce, ovšem bude ručit za závazky korporace, a to nejen za závazky, jež sama sjedná, ale za veškeré závazky, které korporaci, jejímž jménem neoprávněně jednala, v této době vzniknou. Splní-li dluh z titulu takového ručení, bude mít proti korporaci postih. Případná práva korporace vůči neoprávněně jednajícímu se pak posoudí podle úpravy nepřikázaného jednatelství v § 3006 a násl. NOZ. Další sankci pro přestupitele zákazu pak nalezneme v následujícím § 67 odst. 1. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je dispozitivní. odst. 1 Komentované ustanovení nic nemění na tom, že společník, kterému náleží jednatelské oprávnění, může při zařizování záležitostí společnosti libovolně vynakládat její prostředky, přičemž bude odpovídat společnosti za škodu, nebude-li při tom jednat s péčí řádného hospodáře. Úprava uvedená v § 104 se týká toliko případu, kdy společník vynaloží při zařizování záležitostí společnosti výdaje ze svého majetku. Náhradu takových výdajů bude oprávněn od společnosti požadovat. Uvedené právo je omezeno jen na výdaje, „které mohl rozumně pokládat za potřebné“. To je zřejmě širší kategorie oproti kategorii nákladů účelně vynaložených, byť nám není příliš zřejmé, v čem by mělo toto rozšíření spočívat: i účelnost výdajů se totiž posuzuje subjektivně, podle toho, co mohl ten, kdo je vynaložil, předpokládat. Aby se § 104 odst. 1 uplatnil, je ještě třeba, aby byl společník oprávněn danou záležitost společnosti zařizovat. Nemusí proto ovšem ještě disponovat jednatelským oprávněním, neboť pravomoc zařizovat konkrétní záležitost může vyplývat i z nějakého jiného právního titulu. Pokud by ovšem do záležitostí společnosti vstoupil bez jakéhokoliv oprávnění, bylo by nutno užít pravidla pro nepřikázané jednatelství. Krom samotných nákladů má společník právo i na obvyklý úrok. Tím se zřejmě bude rozumět úrok „požadovaný za úvěry, který poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy“ (§ 1802 NOZ). Vzhledem ke krátké lhůtě pro uplatnění práva na náhradu nákladů to ovšem nebude zrovna praktické. odst. 2 Druhý odstavec stanoví velmi krátkou lhůtu pro uplatnění nároku, přičemž jde zřejmě o lhůtu prekluzivní, jakkoliv použitý obrat „se nepřihlíží“ není obvyklým termínem pro stanovení promlčení či prekluze. „Uplatněním“ budeme rozumět uplatnění vůči společnosti, nikoliv podání žaloby, tu bude následně možno podat v běžné promlčecí lhůtě. odst. 3 Poslední odstavec umožňuje započíst vynaložené výdaje na dosud nesplacený vklad. Poněkud překvapivě se tak musí stát ve třech měsících od vynaložení nákladů, později tedy proti vkladové povinnosti toto právo započíst nelze, byť by bylo včas vůči společnosti uplatněno. Proti jakékoliv jiné pohledávce společnosti lze pochopitelně právo započítávat bez omezení. K započtení na vklad je třeba souhlasu všech ostatních společníků. Důvod tohoto pravidla nám není zřejmý. Ustanovení považujeme za dispozitivní, což znamená, že společenská smlouva může zápočet jak vyloučit, tak naopak dovolit za mírnějších, než zákonem předvídaných podmínek. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je kogentní. Komentované ustanovení je velmi praktickým zjednodušením právního života. Veškerá omezení převoditelnosti podílů zakotvená ve společenské smlouvě jsou vždy určena k ochraně ostatních společníků a v situaci, kdy má společnost jen jednoho společníka, tedy postrádají jakýkoliv význam. Bylo by nesmyslným formalismem požadovat, aby si například společník musel schválit převod, který zamýšlí nebo dokonce změnit společenskou smlouvu, aby takový převod mohl uskutečnit. Z tohoto důvodu se také komentované ustanovení uplatní i na společnosti, které byly založeny jako jednočlenné, jakkoliv by užitá formulace mohla vést k opačnému závěru. Stejně tak se toto ustanovení uplatní i na zákonná omezení převoditelnosti podílu, ačkoliv nová úprava na rozdíl od obchodního zákoníku již výslovně hovoří jen o omezeních smluvních. Na rozdíl od obchodního zákoníku již nová úprava neplatí toliko pro společnosti s ručením omezeným, ale i pro společnosti akciové. To je třeba uvítat. Zákon záměrně hovoří toliko o omezeních zakotvených ve společenské smlouvě (stanovách), nikoliv již o omezeních obsažených v jiných ujednáních. Pokud tedy bude společník jinou smlouvou (běžné je to zejména ve smlouvách bankovních) zavázán podíl nepřevádět nebo jej převádět jen za určitých podmínek, tento závazek bude trvat i v případě, že půjde o společníka jediného. Domníváme se, že extensivním výkladem bychom mohli dospět k závěru, že komentované ustanovení bude platit i pro případy, kdy má po převodu ve společnosti zůstat toliko jeden společník. I v tomto případě totiž omezení převoditelnosti nedává žádný smysl. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je kogentní. Stejně jako v případě neplatnosti korporace není ani úprava jejího soudního zrušení v zákoně o obchodních korporacích kompletní. Nutno ji doplnit o příslušnou pasáž ze zákoníku občanského, konkrétně ustanovení § 172. To zakotvuje další důvody soudního zrušení korporace a zároveň stanoví, že soud korporaci před jejím zrušením poskytne přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků, je-li to možné. Kombinace obou ustanovení ovšem není zcela bezproblémová. Zatímco totiž podle občanského zákoníku soud právnickou osobu zruší „na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu“, podle zákona o obchodních korporacích tak může učinit jen „na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem“. Sotva to můžeme vyložit jinak, než že v případech podle § 172 NOZ může soud postupovat ex officio, v případech podle komentovaného ustanovení ale jen na návrh. Ten ovšem může podat i státní zástupce, přičemž v takovém případě ještě soud ověří, že je tu „závažný veřejný zájem“ na zrušení korporace. (Pokud byl návrh podán osobou mající právní zájem, podmínka „závažného veřejného zájmu“ se nepoužije.) Má to ostatně svoji logiku, neboť v případech podle zákona o obchodních korporacích bude intenzita zásahu do veřejného pořádku pravidelně menší (či dokonce nulová) oproti případům podle zákoníku občanského. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Pátý díl prvé hlavy první části zákona obsahuje jediné stručné definiční ustanovení. Na rozdíl od obchodního zákoníku již není třeba hovořit o „peněžním vyjádření“, neboť to plyne z nového vymezení samotného pojmu vklad v § 15 odst. 1 ZOK. Nová formulace také již nenapovídá, že základní kapitál je součástí kapitálu vlastního (a tedy položkou pasiv), jakkoliv se na tom nic nemění. Oproti obchodnímu zákoníku již není v zákoně vyjádřena povinnost uvádět základní kapitál v české měně. To je překvapivé. Dovodili-li bychom z toho možnost uvádět základní kapitál v libovolné měně, znamenalo by to, že by základní kapitál mohl kolísat podle pohybu kurzu české koruny. Myslíme ale, že povinnost uvádět základní kapitál v české měně zůstává zachována, neboť jde o položku bilance korporace a vztáhne se na něj proto ustanovení § 4 odst. 12 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, podle kterého „účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví v peněžních jednotkách české měny“. Zákon také již výslovně nestanoví, které typy korporací základní kapitál povinně vytvářejí. Plyne to ovšem z toho, u kterých typů korporací je nutno při jejich zakládání vybavit korporaci vklady. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je kogentní. odst. 1 Právo seznámit se s účetní závěrkou zakotvuje zákon výslovně toliko v případě akciové společnosti. Tam musí být podle § 436 odst. 1 ZOK účetní závěrka nebo hlavní údaje z ní určené stanovami uveřejněny způsobem stanoveným pro svolání valné hromady alespoň 30 dní přede dnem konání valné hromady, na které má být schválena. Zároveň se, uveřejňují-li se jen podstatné údaje, uvede i doba a místo, kde je účetní závěrka k nahlédnutí. Podle § 437 pak mohou stanovy určit i jiný způsob poskytnutí informací o závěrce, pokud takový postup nebude omezovat právo akcionářů na požadované informace. Také ze zprávy o vztazích tak bude nutno uveřejnit alespoň podstatné informace, kterými podle našeho názoru bude to, zda korporaci vznikla újma a zda byla či bude dostatečně vypořádána. Zbytek zprávy o vztazích jakož i stanovisko kontrolního orgánu pak musí být připraveno k nahlédnutí spolu s účetní závěrkou. V družstvu potom podle § 636 odst. 2 písm. e) ZOK musí pozvánka na členskou schůzi obsahovat také „místo, kde se člen může seznámit s podklady k jednotlivým záležitostem programu členské schůze, pokud nejsou přiloženy k pozvánce“. Před členskou schůzí, která má schvalovat účetní závěrku tak musí být na tomto místě k nahlédnutí také zpráva o vztazích a stanovisko kontrolního orgánu. V ostatních typech korporací podobná úprava chybí a je nahrazena obecnějším právem společníků požadovat informace a nahlížet do účetních dokladů korporace. To může společník vykonat kdykoliv, vzniká ovšem otázka, kdy nejpozději musí být zpráva o vztazích vyhotovena a tím připravena k nahlédnutí. Domníváme se, analogicky k § 436 a § 636, že tomu tak musí být nejpozději v den, kdy je svolána valná hromada, která ji má projednat. odst. 2 Zákon sice uvádí, že se zpráva o vztazích připojí k výroční zprávě „podle právních předpisů upravujících účetnictví“, takový postup ale zákon o účetnictví (č. 563/1991 Sb.) nezná. Podle § 21 odst. 4 citovaného zákona totiž výroční zpráva obsahuje také další dokumenty a údaje podle zvláštního právního předpisu. Nejde tedy o dokumenty připojené k výroční zprávě, ale o dokumenty do ni vtělené, což je podstatný rozdíl z hlediska rozsahu případného auditu. Tam, kde má korporace povinnost nechat účetní závěrku ověřit auditorem, musí totiž podle § 21 odst. 6 zákona o účetnictví nechat takto ověřit i výroční zprávu. Domníváme se, že odkazuje-li komentovaný § 84 odst. 2 výslovně na předpisy upravující účetnictví, má tím namysli právě zmíněný § 21 odst. 4 zákona o účetnictví. To znamená, že zpráva o vztazích je součástí výroční zprávy a je tedy také auditována. Rozsah přezkumu auditora ovšem nebude velký: podle § 21 odst. 6 zákona o účetnictví bude auditor přezkoumávat toliko soulad výroční zprávy (a tedy i zprávy o vztazích) s účetní závěrkou dané korporace. Přitom účetní závěrka obyčejně nebude obsahovat nic, co by bylo možno se zprávou o vztazích porovnat. To je podstatné snížení požadavků oproti dřívější úpravě v obchodním zákoníku, který v § 66a odst. 11 ukládal auditorovi „ověřit správnost údajů uvedených ve zprávě [o vztazích]“. Součástí výroční zprávy nebude zpráva kontrolního orgánu o přezkumu zprávy o vztazích. Ta je dostupná toliko společníkům podle prvního odstavce § 84. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

odst. 1 – Ustanovení je dispozitivní. Zásadní nutnost souhlasu všech společníků se změnou společenské smlouvy odpovídá její smluvní povaze. Jde ovšem skutečně jen o zásadu, od které se společenská smlouva může odchýlit. Na rozdíl od dřívějšího § 79 ObchZ to již zákon bohužel neříká výslovně, plyne to ovšem jednoznačně z druhého odstavce: pokud by byl první odstavec kogentní, neměl by druhý odstavec smysl. Svým mlčením nás ovšem zákonodárce zbavil i jasné odpovědi na možný rozsah odchylky. Obchodní zákoník požadoval alespoň souhlas většiny společníků. Může nyní společenská smlouva prolomit i tuto hranici? Domníváme se, že ano, neboť zájmy přehlasovaných společníků budou dostatečně chráněny druhým odstavcem. odst. 2 – Ustanovení je kogentní. Pravidlo druhého odstavce plyne ze zásady rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů, a proto je také považujeme za kogentní. Otázkou ovšem je, jak široce budeme chápat pojem změny, kterou se zasahuje do práv společníků. Při širokém výkladu by totiž šlo v podstatě o všechny změny společenské smlouvy, snad s výjimkou změny sídla a firmy. Vždyť i změna předmětu činnosti je zásahem do práv společníka! Proto nutno podle našeho názoru zvolit výklad užší. Pod komentované ustanovení proto podřadíme jen ty změny, které zakládají společníkům nějakou novou povinnost (nebo ji rozšiřují) a změny asymetrické, kterými se upravuje postavení jen některých společníků. odst. 3 – Ustanovení je dispozitivní. Ustanovení vyjadřuje zásadu rovnosti, jež je jedním z charakteris­tických rysů veřejné obchodní společnosti. Společenská smlouva může tuto otázku upravit odchylně, nikoliv ale tak, že by některého ze společníků zcela zbavila hlasovacího práva. Stejně tak nebude podle našeho názoru přípustná ani taková úprava, která by některému společníkovi sice hlasovací právo přiznávala, šlo by ale jen o formalitu (tj. velikost jeho hlasovacího práva by byla taková, že by jeho hlasování rozhodnutí nikdy neovlivnilo). Takové pravidlo by totiž odporovalo osobní povaze společnosti a tomu, že každý společník neomezeně ručí za její závazky a musí tedy mít možnost ovlivňovat její řízení. Velikost hlasovacího práva bude zásadně bezvýznamná, neboť podle § 105 ZOK se pro rozhodování společnosti vyžaduje souhlas všech společníků. Význam tedy bude mít jen v případě, že se společenská smlouva od tohoto pravidla odchýlí, což je přípustné. Veřejná obchodní společnost si zásadně neutváří valnou hromadu a většina se proto počítá z hlasů všech společníků. Nic ovšem nebrání tomu, aby společenská smlouva valnou hromadu zavedla a zavedla i počítání většiny toliko z přítomných. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

odst. 1 – Ustanovení je vyjádřením dispozitivnosti. První odstavec komentovaného ustanovení je z ryze normativního hlediska zbytečný, neboť je pouhým zopakováním zásady smluvní volnosti. Záměrem zákonodárce bylo zdůraznit zásadní dispozitivnost úpravy veřejné obchodní společnosti, jež tvoří jeden z jejích definičních znaků. Nic to ovšem pochopitelně nemění na tom, že od kogentních ustanovení obecné části a úpravy veřejné obchodní společnosti se společenskou smlouvou odchýlit nelze. Termín „vzájemné právní poměry“ odpovídá smluvní koncepci veřejné obchodní společnosti. Zahrnuje proto i vztahy mezi společníkem a společností (jinak by ostatně šlo o prázdnou množinu). Společenská smlouva nejen, že může derogovat od zákonných ustanovení, může také doplnit zcela nová práva a povinnosti společníků; typicky povinnost nějaké činnosti nebo právo požívat nějaké společností poskytované plnění. Vzhledem k neomezenému ručení společníků to nebude na újmu práv třetích osob. odst. 2 – Ustanovení je dispozitivní. Komentované ustanovení vyjadřuje jednu ze zásad veřejné obchodní společnosti, kterou je rovnost společníků. Jde o doplňkové ustanovení k dále uvedeným pravidlům stanovícím míru podílu společníků na jednotlivých právech a povinnostech, jež spolu podíl vytvářejí. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení je dispozitivní. Vzhledem k odkazu § 123 platí pro převod podílu komanditisty úprava §§ 207 až 210 ZOK, která stanoví dispozitivní pravidla převoditelnosti. Podíl je podle ní volně převoditelný na jiného společníka, na třetí osobu pak se souhlasem valné hromady. Převoditelnost podílu nutno odlišovat od otázky, zda podíl přechází při univerzální sukcesi. Zde se, poněkud nepochopitelně, úprava podílu komanditisty od úpravy společnosti s ručením omezeným odchyluje, když podíl zásadně na univerzálního nástupce nepřechází; to plyne z § 127 ZOK. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Obcházením zákona v mezinárodním právu soukromém se může sledovat, jak aby se kolizní normy použilo jinak než normálně, tak aby bylo určeno jiné rozhodné právo než to, kterého by se normálně použilo, kdyby k takovému jednání nedošlo. Lze také obcházet právo i v mezinárodním právu procesním tím, že se záměrně a uměle vytvářejí nebo předstírají podmínky pro založení pravomoci soudů. Omezit se při řešení této otázky na obecné ustanovení o neplatnosti právního jednání, kterým se obchází zákon (dosud § 39 obč. zák.), není zcela odpovídající. V oblasti mezinárodního práva soukromého je třeba případnou otázku platnosti či neplatnosti právního jednání přenechat právnímu řádu, kterého se má za normálních okolností použít bez přihlédnutí k jednání obcházejícímu zákon. Při určení rozhodného práva se tedy bude postupovat tak, jako kdyby jednání obcházejícího zákon nebylo. UPOZORNĚNÍ: TENTO TEXT JE SE SVOLENÍM NAKLADATELSTVÍ LEGES, S.R.O. (www.leges.cz) PŘEVZAT Z PŘIPRAVOVANÉHO KOMENTÁŘE IRENY A ROBERTA PELIKÁNOVÝCH K ZÁKONU O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH. JEDNÁ SE O PRACOVNÍ VERZI, FINÁLNÍ TEXT SE MŮŽE OD TOHOTO LIŠIT.

Ustanovení § 1 vymezuje předmět úpravy navrhovaného zákona. Meze této úpravy se vymezují tak, že při jeho použití musí jít o poměry s mezinárodním prvkem. K pojmu mezinárodního prvku je možno odkázat na obecnou část důvodové zprávy. Pokud jde o používání výrazu „poměr“, „poměry“, dává se přednost tomuto výrazu před výrazem „vztah“, „vztahy“, a to s ohledem na výrazy používané v návrhu občanského zákoníku. Z uvedených jednotlivých předmětů úpravy je patrno, že náplní zákona jsou kolizní normy a normy upravující právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech, normy mezinárodního práva procesního včetně úpravy právní pomoci ve styku s cizinou a uznávání a výkonu cizích rozhodnutí. Zákon obsahuje i ustanovení tzv. mezinárodního práva úpadkového a úpravu rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. V těchto situacích zákon v zájmu soustředění úpravy otázek v poměrech s mezinárodním prvkem do jednoho zákona nahrazuje jejich dosavadní úpravu v jiných právních předpisech. Do předmětu úpravy se zařazuje i úprava používaní jiných předpisů než určeného rozhodného práva. Jde o případy, kdy se použije určitých nutně použitelných, imperativních předpisů tuzemského práva, kterých se v mezích jejich předmětu úpravy musí použít vždy, bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí soukromoprávní poměr, v němž se projeví účinky použití těchto předpisů, a o případy, kdy je možné použít předpisů této povahy, které jsou součástí cizího právního řádu, který však není rozhodným právem pro daný poměr na základě kolizní normy zákona. Mezi předpisy této povahy patří zejména některé normy správního a finančního práva, které např. uzavření určité smlouvy podrobují udělení úředního povolení, popřípadě je zakazují apod.