Daniel Pospíšil

Články

Kodeterminace: mohou být zaměstnanci po rekodifikaci stále zastoupeni v dozorčích radách?

Od 1. ledna ZOK nezná účast osob volených zaměstnanci v dozorčí radě. Znamená to jen, že tam již nově být nemusí, nebo dokonce že tam být nesmí? Autor tohoto článku snáší argumenty pro i proti, čímž zamýšlí otevřít prostor pro konstruktivní diskusi na toto téma. Právo zaměstnanců volit své zástupce do orgánů společnosti, a tím se podílet na jejím řízení, lze zjednodušeně označit pojmem „kodeterminace“. Zpravidla se tak děje u společností se dvěma volenými orgány, kde zaměstnanci bývají zastoupeni v dozorčí radě. V Evropě jde o relativně běžný fenomén, jenž zavedl již v roce 1891 Bismarck, a který je dnes v různých formách uplatňován například v Německu, Rakousku, Dánsku, Norsku či Švédsku[1]. Smyslem tohoto článku nicméně není detailní rozbor kodeterminace a jejích výhod či nevýhod, nýbrž zamyšlení se nad právní (ne)úpravou této problematiky v ZOKu, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014. Stará úprava Ve staré právní úpravě byla kodeterminace upravena v § 200 obchodního zákoníku, který stanovil, že „má – li společnost více než 50 zaměstnanců v pracovním poměru na pracovní dobu přesahující polovinu týdenní pracovní doby stanovené zvláštním právním předpisem v první den účetního období, v němž se koná valná hromada, tak jednu třetinu členů dozorčí rady volí zaměstnanci společnosti.“ Toto ustanovení nevzbuzuje pochybnosti o tom, zda se od něj dá, nebo nedá odchýlit, neboť sám § 200 nám to ve druhé větě prvního odstavce říká – „stanovy mohou určit vyšší počet členů dozorčí rady volených zaměstnanci, avšak tento počet nesmí být větší, než počet členů volených valnou hromadou; mohou rovněž určit, že zaměstnanci volí část členů dozorčí rady i při menším počtu zaměstnanců společnosti.“ Úprava po rekodifikaci Pokud jde celkově o novou právní úpravu, připravil zákonodárce odborné veřejnosti u kodeterminace zajímavý výkladový oříšek. Složení dozorčí rady akciové společnosti je upraveno v § 448 ZOK, který stanoví, že: „Neurčí-li stanovy jinak, má dozorčí rada 3 členy. Členy dozorčí rady volí a odvolává valná hromada. Dozorčí rada volí a odvolává svého předsedu. Neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že byla pro každého jednotlivého člena dozorčí rady sjednána na 3 roky; v případě rozporu mezi stanovami a smlouvou o výkonu funkce platí délka funkčního období sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce. Člen dozorčí rady nesmí být současně členem představenstva nebo jinou osobou oprávněnou podle zápisu v obchodním rejstříku jednat za společnost.“ Zákon nově úpravu kodeterminace zcela vypouští, háček je ale v tom, jestli si ji mohou jednotlivé společnosti dobrovolně upravit ve svých stanovách, tedy zda lze § 448 ZOK (popřípadě jeho části) vykládat dispozitivně, nebo je tato úprava kogentní. Co si o tom myslí ostatní Část společností si tento problém zjevně nepřipouští a i nadále počítá se zastoupením svých zaměstnanců v dozorčích radách. Například Ladislav Kříž, mluvčí společnosti ČEZ, se domnívá, že „úprava občanského zákoníku nevylučuje, aby si společnost sama určila zastoupení zaměstnanců v dozorčí radě, a to úpravou stanov – v takovém případě musí stanovy obsahovat podrobná pravidla volby, neboť již nelze odkazovat na zákonnou úpravu[2].“ Velmi podobně se vyjadřoval například i mluvčí automobilky Škoda Auto, Jozef Baláž. Tato problematika leží přirozeně na srdci i odborovým organizacím, které částečně na stránkách Českomoravské konfederace odborových svazů uklidňuje Dr. Lubomír Dlouhý s tím, že „lze vyvinout tlak na zaměstnavatele a v kolektivní smlouvě sjednat závazek zaměstnavatele navrhnout valné hromadě, aby tato do stanov akciové společnosti i podle nové právní úpravy zakotvila zachování zástupců zaměstnanců v dozorčí radě (či správní radě) [3].“ Při svém hodnocení vychází z toho, že celá právní úprava je založena na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno.“ Soudě dle důvodové zprávy k ZOK je sice neoddiskutovatelné, že jedním z účelů nové úpravy byl právě odklon od formalismu a přehnané kogentnosti, na druhou stranu se autor článku domnívá, že takto zjednodušená argumentace nemůže obstát. Zajímavý je též článek Dr. Petra Čecha z listopadového vydání Právního rádce, kde se zamýšlí právě nad volbou orgánů obchodních korporací. Osobně je zastáncem dispozitivního výkladu, neboť kogentní výklad jde dle jeho názoru zcela proti smyslu zákona tím, že předchozí obligatorní účast zaměstnanců v dozorčí radě by nově byla naopak zcela nepřípustná. Anglo-americké pojetí svobody v oblasti práva společností, které tvůrci nové úpravy prosazovali, by tímto bylo zcela popřeno, což se jeví přinejmenším velmi zvláštní. Dr. Čech se ve svém článku staví do opozice vůči názoru doc. Štenglové, která v komentáři k zákonu o obchodních korporacích konstatuje, že „konstituování orgánů obchodních korporací patří mezi statusové otázky ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ, a nepřipouští-li zákon určitým způsobem valnou hromadu při volbě členů dozorčí rady omezit, nelze takové omezení založit ve stanovách, [4]“ což koneckonců potvrzuje i Dr. Petr Hampel v jiném komentáři, kde konstatuje, že „dozorčí radu volí zásadně valná hromada, [5]“ tudíž není možné tuto působnost (byť jen zčásti) přenechat zaměstnancům. Kogentnost vs. dispozitivnost Jedná se o dvě zásadně odlišné varianty výkladu, přičemž existují opodstatněné argumenty pro obě z nich. Při použití různých výkladových metod je možné dospět k odlišným výsledkům, proto je nutné zohlednit tuto problematiku komplexně. Základní výkladové metody Základními metodami pro potřeby tohoto článku se rozumí především jazykový (gramatický) a systematický výklad. Jako vodítko, zda konkrétní norma soukromého práva má být posuzována kogentně či dispozitivně, lze vnímat druhý odstavec § 1 nového občanského zákoníku, který stanoví, že „nezakazuje – li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Do práva týkajícího se postavení osob spadají normy, které upravují základní právní výbavu osoby, tj. osobnost (subjektivitu), svéprávnost, deliktní způsobilost, dále manželství, rodičovství atd. U právnických osob sem pak spadá i vnitřní struktura orgánů, jejich působnosti, pravidla jednání apod [6]. Při přisvojení názoru doc. Štenglové (výše) se kogentní výklad jeví jako vhodnější varianta. Je však správné zahrnout pod „postavení osob“ i tento případ, kdy by to vedlo ke zřejmě nechtěnému a nejspíš společensky nežádoucímu výsledku? Vzhledem k tomu, že § 448 odst. 2 ZOK neobsahuje žádný „výslovný zákaz“ ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ, existuje tedy předpoklad, že by dané ustanovení mohlo být vyloženo dispozitivně. Je ale zapotřebí § 1 odst. 2 NOZ vykládat ve vztahu k dalším ustanovením, například k § 2 odst. 2 NOZ podle kterého „zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“. Ve smyslu výše uvedeného je tedy nutné posuzovat § 448 ZOK jako celek, především pak „vzájemnou souvislost slov“ a „jasný úmysl zákonodárce.“ Za předpokladu, že by jasným úmyslem zákonodárce bylo, aby každé, výslovně nezakázané ujednání bylo vykládáno dispozitivně, pak by formulace „neurčí – li stanovy jinak*“ v odstavci 1 byla zcela zřejmě nadbytečná; tím spíš, když je obdobná formulace opětovně použita i v odstavci 4 téhož ustanovení. V rámci legislativních prací byla přitom snaha ponechat podobná sousloví jen v případech, kdy jde o materii zásadně kogentní, nebo jako zvlášť explicitní reakci na dosavadní právní praxi[ ppc:7 *]. Struktura tohoto ustanovení tak z gramatického hlediska navádí k tomu, že zákonodárce měl v úmyslu rozlišit, které části mají být vykládány kogentně, a které naopak dispozitivně právě tím, že u některých výslovně stanovil jejich dispozitivnost. Na druhou stranu je možné argumentovat ve prospěch dispozitivního výkladu tím, že kdyby zákonodárce chtěl něco tak rozšířeného zakázat, udělal by to jasně a výslovně. Prostým jazykovým a systematickým (ale v podstatě i logickým) výkladem lze i přesto dospět spíše k závěru, že ustanovení dozorčí rady je kogentně svěřeno valné hromadě, a to vzhledem k rozdílné formulaci jednotlivých odstavců § 448, kdy autora tohoto článku nenapadá jiný důvod pro tyto odlišnosti, než právě distinkce mezi kogentními a dispozitivními ustanoveními. Zvláštní výkladové metody Nyní je vhodné položit si otázku, jaký důvod by mohli autoři nové úpravy mít pro absolutní zákaz kodeterminace. Jedním z cílů rekodifikace bylo zajistit svobodu v oblasti práva společností a celkově posílit možnost uplatňovat autonomii vůle v co možná nejširším rozsahu. Z tohoto pohledu dává smysl, že společnosti nebudou dále nuceny dělit se o dozorčí radu se svými zaměstnanci. Ale existuje nějaký racionální důvod jim to přímo zakazovat? Nehledě na to, pokud má být § 448 odst. 2 vykládán kogentně, dojde k rozporu jak s německou koncepcí, od které se autoři distancují, tak i s anglo-americkou koncepcí, kterou naopak prosazují. Je nutné zdůraznit, že k vypuštění možnosti, respektive povinnosti zastoupení zaměstnanců v dozorčí radě došlo až na návrh Legislativní rady vlády, a proto nelze klást vinu za současný zmatek pouze autorům zákona. Argumentace v důvodové zprávě odkazuje na zrušení kodeterminace v Polsku, Maďarsku, Estonsku a její dlouhodobou absenci ve Velké Británii s tím, že v posledních letech se účast zaměstnanců v dozorčí radě jeví jako nevhodná, neboť zvýšené náklady s ní spojené zdaleka neodpovídají výhodám z ní plynoucích (včetně prostoru pro možnou korupci). Bez ohledu na reálné výhody či nevýhody kodeterminace ale stále nedošlo k zodpovězení otázky, proč tuto úpravu beztak neponechat na zvážení jednotlivých společností. Každé osobě (včetně akciové společnosti) by měla být poskytnuta možnost uplatňovat autonomii své vůle v co možná nejširším rozsahu a lze jen těžko hledat argumenty pro kogentní úpravu právě této problematiky. Pokud si autoři (popřípadě Legislativní rada vlády) myslí, že kodeterminace je již překonaný fenomén, splnili svůj úkol už tím, že ji ze zákona vyjmuli coby povinnou, pro její absolutní zákaz ale není sebemenší důvod (Položme si otázky jako: Komu to prospívá? Koho to chrání? A především – Koho to zajímá?!). Není složité vyložit, komu povinná kodeterminace prospívala, koho chránila a kdo na ní měl zájem – především zaměstnanci. Stejně tak lze dovodit zájem v případě zrušení povinné kodeterminace – ať už jde spíše o kladný zájem zaměstnavatelů v podobě větší volnosti, tak i negativní zájem zaměstnanců v podobě omezení jejich vlivu. V případě úplného zákazu kodeterminace se však číkoliv zájem hledá opravdu složitě – ani pro jednu stranu neplynou z této úpravy žádná pozitiva, šlo by jen o omezení autonomie vůle, které se jeví jako neopodstatněné (s absencí jasného úmyslu zákonodárce?), proto by v těchto pochybnostech měla převážit zásada autonomie vůle. V této rovině lze tedy spíše dospět k výkladu dispozitivnímu. Analogie Nejvhodnější volbou pro použití analogie se jeví volba představenstva akciové společnosti, kdy § 438 odst. 1 ZOK říká, že „členy představenstva volí a odvolává valná hromada, ledaže stanovy určí, že tato působnost náleží dozorčí radě.“ Z významu tohoto ustanovení podle názoru autora článku vyplývá, že volba (i odvolání) představenstva náleží valné hromadě s tím, že je přípustné, aby tato působnost byla stanovami přenechána (jen) dozorčí radě. Proč by zákonodárce výslovně nabízel možnost přenechat působnost volby představenstva právě dozorčí radě, když by ve skutečnosti toto ustanovení mělo být vykládáno zcela dispozitivně? Vzhledem k obdobné konstrukci s § 448 odst. 2 ZOK, kdy jediným rozdílem je ona možnost přenechat volbu dozorčí radě, lze důvodně předpokládat, že obě ustanovení budou vykládána buďto kogentně, nebo naopak dispozitivně. Za předpokladu, že by obě ustanovení byla vykládána dispozitivně, tak by například ad absurdum šlo, aby i představenstvo bylo voleno zaměstnanci, tedy aby dozorčí rada i představenstvo byly zcela kontrolovány pouze zaměstnanci, čímž by mohlo dojít k hrubému omezení práv akcionářů (koneckonců i dosavadní úprava chránila akcionáře tak, že zaměstnancům nešlo přenechat volbu více než poloviny členů dozorčí rady). Závěr Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí mezi kogentním a dispozitivním výkladem není zdaleka jednoznačné. Lze hledat argumenty na obě strany a nezbývá než čekat jak věc zhodnotí soud. Ačkoli při použití jazykové interpretace lze dospět spíše ke kogentnímu výkladu, nelze opominout ani jiné metody výkladu, které by podle teorie měly mít přednost před striktním doslovným výkladem zákona. Je třeba zohlednit především samotný smysl a účel zákona a uchopit danou problematiku mnohem šířeji než pouhým rozborem gramatiky bez hlubší analýzy. Studená logika říká, že kodeterminace je od nového roku nepřípustná. Realita je ale taková, že velká část společností si ji i tak dobrovolně upraví ve svých stanovách a v podstatě naváže bez větších změn na dosavadní úpravu. Je tedy otázkou kdy (a zda vůbec někdy) se tato otázka vyřeší rozhodnutím soudu. Latinský výrok nemo iudex sine actore (není soudce bez žalujícího) v podstatě vystihuje „nízkou prioritu“ pokud jde o praktický dopad této úpravy. Pokud nenastane absurdní situace podobná té výše zmíněné, kdy by například minoritní akcionář pociťoval újmu na právech tím, že zaměstnancům bylo přenecháno „nadmíru“ z jeho práv, nelze předpokládat, že by se tato otázka měla vůbec vyskytnout před soudem. Nelze ani vyloučit, že judikatura v budoucnu přistoupí k dvojímu výkladu těchto norem v tom smyslu, že do určité míry půjde o dispozitivní výklad (například svěření volby třetiny členů dozorčí rady zaměstnancům) a ve zbytku bude norma vykládána kogentně (viz. absurdní příklad výše). Jak koneckonců doc. Kühn uvádí ve své knize [8], soud se může od psaného práva v konkrétních případech odchýlit za účelem naplnění smyslu a účelu práva, což demonstruje na nálezu Ústavního soudu, který uvádí, že „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [9].“ Důvodová zpráva k ZOK. Novinky.cz. Zaměstnanci přijdou o právo koukat šéfům pod prsty [online]. 2013 [cit. 2013–30–11]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/…d-prsty.html . ČMKOS. Nová právní úprava postavení zástupců zaměstnanců v dozorčích radách akciových společností od 1. 1. 2014 [online]. 2013 [cit. 2013–30–11]. Dostupné z: http://stavba.cmkos.cz/…le/index.php?… . ŠTENGLOVÁ, HAVEL, CILEČEK, KUHN, ŠUK. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 BĚLOHLÁVEK J. ALEXANDER A KOLEKTIV. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. ISBN 978–80–7380–451–0 MELZER / TÉGL A KOL. Občanský zákoník § 1–117 – Velký komentář. Praha: Leges, 2013. ISBN 978–80–87576–73–1, str. 63 MELZER / TÉGL A KOL. Občanský zákoník § 1–117 – Velký komentář. Praha: Leges, 2013. ISBN 978–80–87576–73–1, str. 54 KÜHN Z. Aplikace práva ve složitých případech. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80–246–0483–3 Pl. ÚS 33/1997
04/02/2014 / Daniel Pospíšil 2

Předseda představenstva zaměstnancem? Aneb jak je to s přípustností souběhu pracovního poměru s funkcí člena statutárního orgánu po rekodifikaci

Souběh funkce člena statutárního orgánu s pracovním poměrem je takový právnický evergreen. Nejdříve byl rozsudkem VS z roku 1993 (1) a následnou konstantní judikaturou NS zakázaný, od novely ObchZ č. 351/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 byl naopak výslovně dovolený. A jak tomu je po 1. 1. 2014? Názory se různí. Autor tohoto článku porovnává hlavní argumenty pro i proti, aby se nakonec přiklonil k argumentům pro nepřípustnost. Exkurz do nedávné historie Do 31. 12. 2011 byl výklad zákona poměrně jednoznačný. Ačkoli v praxi k souběhům funkcí, tedy situacím, kdy například člen představenstva akciové společnosti byl zároveň v pracovněprávním vztahu s touto společností coby generální ředitel, docházelo poměrně často, soudy konstantně judikovaly proti a podobné pracovní smlouvy prohlašovaly za neplatné [2]. Zjednodušeně řečeno, zvolením do funkce člena orgánu docházelo ke konkludentnímu rozvázání pracovního poměru dohodou. Pomyslným mezníkem v úpravě souběhů bylo přijetí zákona č. 351/2011 Sb., který do obchodního zákoníku s účinností od 1. 1. 2012 vložil § 66d, který stanovil, že statutární orgán společnosti mohl pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohly být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zákoníku práce zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec mohl být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. Toto ustanovení tedy naopak výše popsanou praxi souběhu funkcí výslovně dovolilo. S obdobným ustanovením počítali autoři i v ZOK (§ 47 vládního návrhu) [3] , nicméně v rámci legislativního procesu došlo k jeho vypuštění [4] , čímž se otevřel prostor pro dohady, zda jsou nyní souběhy přípustné či nikoli. Argumenty pro přípustnost souběhů Mezi nejvýraznější zastánce přípustnosti souběhů patří jeden z autorů nové úpravy – doc. Bohumil Havel [5]. Vypuštění § 47 z původního návrhu ZOK podle něho totiž nutně neznamená, že by souběhy nyní měly být zakázané, ale jde v podstatě jen o to, že toto ustanovení bylo zcela nadbytečné v „obecně dispozitivní“ koncepci nové úpravy soukromého práva, kterou nám zdůrazňuje § 1 odst. 2 NOZ. Doc. Havel dále uznává, že regulace orgánů je „spádově kogentní“, že jde o otázky statusové povahy, tudíž že i proto zde zákon udává jasné limity, jakkoli při výkonu funkce jde o věc dohody stran. Naproti tomu ale tvrdí, že v případě vnitřní strukturace výkonu funkce o kogentní výklad nejde a ani jít nemá. Jinými slovy, zákon souběhy výslovně nezakázal a současně úprava vnitřní strukturace je podle doc. Havla dispozitivní [6] . Z toho vyplývá, že by ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ souběhům nemělo nic bránit. Argumenty proti přípustnosti souběhů Zastáncem opačného názoru je například dr. Petr Čech [7]. Na rozdíl od doc. Havla se domnívá, že vypuštění § 66d ObchZ obnoví stav před rokem 2012, tudíž že soudy nepřipustí, aby na výkon funkce člena statutárního orgánu byla uzavřena současně smlouva o výkonu funkce i pracovní smlouva. Z § 1791 NOZ [8] dovozuje, že na tutéž činnost ve stejné době a pro jednu smluvní stranu nelze uzavřít dvě odlišné smlouvy, neboť by zde docházelo k absenci kauzy (důvodu) pro uzavření smlouvy na něco, na co už jiná smlouva existuje. Z toho vyplývá, že jiná smlouva (pracovní) by mohla teoreticky být uzavřena pouze na činnost neobsaženou ve smlouvě o výkonu funkce. Na druhou stranu ale připomíná, že díky prolomení dvojkolejnosti občanského a obchodního práva se na obě výše zmíněné smlouvy subsidiárně uplatní NOZ. V ZOK je toto upraveno v § 59, který říká, že práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními NOZ o příkazu, ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo z tohoto zákona plyne něco jiného. Dr. Čech se proto domnívá, že nová úprava nevylučuje, aby i smlouva o výkonu funkce měla režim pracovní smlouvy, neboť zákon připouští odlišnou úpravu od příkazní smlouvy a netrvá již ani na obchodněprávním režimu, proto je na vůli stran zda chtějí podřídit tento závazek zákoníku práce. Nutno ale dodat, že ani takováto smlouva nezaloží členu orgánu pracovní poměr. Odlišnost pracovního poměru od běžných závazků totiž podle dr. Čecha spočívá v ochraně zaměstnance v oblastech typu neomezené náhrady škody, odměňování, možnosti ho kdykoliv odvolat bez udání důvodu, péče řádného hospodáře, povinnosti loajality atd. Ve všech těchto oblastech ale zákoník práce či ujednání mezi stranami musí ustoupit ustanovením ZOK. Z tohoto důvodu se dr. Čech domnívá, že v případě člena orgánu o pracovní poměr nepůjde právě kvůli tomu, že to podstatné se zákoníkem práce řídit nebude. K podobnému závěru jako dr. Čech se kloní i prof. Stanislava Černá [9], která ale má pro své závěry poněkud odlišnou argumentaci. Uznává, že v ZOK výslovný zákaz souběhů není, nicméně právní řád je ale i tak třeba brát jako celek. Pracovněprávní vztahy jsou upraveny v zákoníku práce, přičemž jejich definice je obsažena v § 1, který říká, že tento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Už jen z této definice podle ní plyne, že vztah mezi členem voleného orgánu a obchodní korporací není vztahem pracovněprávním, protože v žádném případě nelze mluvit o závislé práci ve smyslu zákoníku práce. Představenstvo obchodní korporace je totiž na valné hromadě nezávislé a nikdo není oprávněn dávat jeho členům závazné pokyny (pouze na žádost). Kontrola představenstva valnou hromadou je v podstatě zajišťována pouze snahou jeho členů o (znovu)zvolení do funkce, respektive strachem z odvolání – samotný výkon je pak nezávislý [10]. Lze ale z pojmu „obchodní vedení“, které je zákonem svěřeno představenstvu, vyčlenit určité činnosti, na které by byla pracovní smlouva aplikovatelná? Jinými slovy, lze za obchodní vedení považovat pouze „zvedání rukou“ na schůzi představenstva s tím, že zbytek (například každodenní náplň práce marketingového ředitele či vedoucího právního oddělení) by byl vykonáván v režimu pracovní smlouvy? Prof. Černá se domnívá, že nikoli, neboť pojem obchodní vedení je nesmírně široký a nelze z něj „vykusovat“ jednotlivé činnosti. Vnitřní vztahy v rámci korporace by tedy měly být taktéž obsaženy ve smlouvě o výkonu funkce, respektive v jakési její zvláštní části, která by odlišovala náplň práce jednotlivých členů (HR ředitel, finanční ředitel atd.) včetně podrobného vymezení odměňování i jiných ujednání. Průnik funkce člena orgánu a náplně práce zaměstnance v jedné osobě by tedy měl být nulový, což se shoduje s názorem dr. Čecha a navazuje na starou judikaturu Nejvyššího soudu, která umožňovala souběh funkce leda tak s pozicemi typu vrátný či uklízeč [11]. Praktické důsledky Pokud jde o staré souběhy po rekodifikaci, tak se názory opět různí. Doc. Havel se kloní k aplikaci § 3028 odst. 3 NOZ, tedy že souběžné vztahy vzniklé před novým rokem by měly běžet dál a nadále se řídit starou úpravou. Dr. Čech se naopak kloní k použití § 3041 odst. 1 NOZ, tedy podřízení souběhů nové úpravě nabytím účinnosti. Přijde mu nelogické, aby různí členové stejného orgánu podléhali každý jiné právní úpravě. S tímto počítá i § 777 odst. 3 ZOK, který říká, že ujednání smluv o výkonu funkce a o odměně se uzpůsobí tomuto zákonu do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak platí, že je výkon funkce bezplatný. Toto by dle dr. Čecha těžko mohlo fungovat při aplikaci staré právní úpravy. I za použití podpůrné argumentace paragrafem 775 ZOK [12] se dr. Čech domnívá, že souběhy skončí 2. července 2014 ve smyslu § 777 odst. 3 ZOK. Závěr Ať už se judikatura v budoucnu vydá kteroukoli cestou, hrozba bezplatného výkonu funkce je natolik závažná, že lze jen stěží doporučit podstoupení takovéhoto rizika. Nehledě na to, pozitiva plynoucí z využití souběhů jsou v podstatě mizivá, neboť dřívější výhody pracovní smlouvy již nejsou kvůli novelám v oblasti pojištění, daní či sociálního zabezpečení aktuální [13]. Z pracovní smlouvy člena statutárního orgánu by zbyla v podstatě jen kostra, neboť převážná její část by musela ustoupit kogentním ustanovením ZOK. Odchylná ujednání týkající se například odpovědnosti, odvolávání, volby, odměňování atp. by byla beztak neúčinná. Nehledě na to, že výhody neodporující ZOK a plynoucí ze zákoníku práce mohou být i po rekodifikaci vloženy do smlouvy o výkonu funkce. Je tedy možné touto formou sjednat například dovolenou, odstupné, pojištění či celou řadu dalších benefitů. Osobně se přikláním k výkladu, že souběhy byly rekodifikací zapovězeny. rozsudek VS v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993 Např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 14. 11. 2013. § 47 vládního návrhu ZOK: statutární orgán může pověřit obchodním vedením obchodní korporace zcela nebo zčásti jiného. Osobou pověřenou obchodním vedením může být i osoba, která je statutárním orgánem nebo jeho členem. Důvodová zpráva výslovně potvrzuje úmysl souběhy dovolit. Dostupné na: http://www.psp.cz/…xt/tiskt.sqw?… K vypuštění došlo na základě doporučení ústavně právního výboru pod vedením předsedy Marka Bendy (ODS) již v prvním čtení. Např. článek v Právním rádci ze dne 28. 11. 2013 s názvem Souběhy či smlouvy na doručitele. Zbláznil se stát? Dostupný na http://pravniradce.ihned.cz/…znil-se-stat Vnitřní strukturalizace tedy podle něj nespadá pod statusové otázky ve smyslu § 1 odst. 2 NOZ věty za středníkem. Např. článek v Právním rádci ze dne 24. 10. 2013 s názvem Souběhy funkcí zpět do neznáma Dostupný na http://pravniradce.ihned.cz/index.php?…[id]=61051260 “Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.“ Přednáška prof. Černé na PF UK na téma Corporate governance dne 20. 3. 2014. Přednáška prof. Černé na PF UK na téma Corporate governance dne 20. 3. 2014. Např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1781/2012, ze dne 29. 05. 2013. Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Dr. Čech pod toto řadí např. právo na odměnu, náhradu škody atd. vznikající po 1. 1. 2014 ve stávajících vztazích. V souvislosti s vložením § 66d do obchodního zákoníku došlo v této oblasti ke zrovnoprávnění jednatelů a členů představenstva se zaměstnanci
17/04/2014 / Daniel Pospíšil 1

Komentáře

Diskuze u článků

Žádné diskuzní příspěvky v článcích

Diskuze u komentařů

Žádné diskuzní příspěvky v komentářích

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback