Martin Archalous

Podle některých autorů (např. JUDr. Šustek) je odst. 2 „nešťastný, možná až protiústavní“. Vytváří vyvratitelnou právní domněnku, že souhlas byl dán, pokud tento nevyaždje v dané situaci písemnou formu. Tím převrací důkazní břemeno v neprostěch slabší (poškozené) strany.

Slovo „štěstí“ činí asi největší výkladové potíže, přidávám proto komentář, který pochází přímo z přednášky prof. Eliáše. TAk podle Eliáše není klíčové slovo „štěstí,“ ale slovo „vlastní“. Jinak řečeno, Eliáš se snažil v odst. 1 vyjádřit ideu, že člověk je svobodný. Tedy, že každý má svou vlastní „cestu ke štěstí,“ a nikdo, ani zákonodárce, ani úřady, ani jiní lidé, nemají právo určovat, co je pro něj dobré. Je otázka, do jaké míry ttaková deklarace patří do zákona, ale vzhledem ke zkušenostem, že veřejná moc má tendenci stále více ingerovat do soukromého života, jsem přesvědčen, že toto ustanovení není zbytečné.

Toto ustanovení je často kritizováno, že nezapracovalo nové trendy v oblasti lékařské vědy, zejména tzv surogátní mateřství. To je situace, kdy biologičtí rodiče poskytnou buňky k umělému oplodnění, ale dítě donosí a porodí třetí osoba, zejména proto, že biologická matka ze zdravotních důvodů nemůže. NOZ tuto situaci nepředvídá a v důvodové zprávě jí dokonce výslovně vylučuje. (Situace je řešitelná s použitm jiných paragrafů, ale pohybujeme se na hraně obcházení zákona. Další možností je lex specialis – otázku surogátního mateřství upraví zdravotní zákony. To je ale nepřehledné a v rozporu s myšlenkou „komplexní kodifikace“.)

SOZ toto pravidlo neobsahoval, ale NS jej již dříve dovodil výkladem. 22 Cdo 2711/2011: „Lze dodat, že i nový občanský zákoník vyžaduje, aby v případě, že nemovitou věc bez přístupu obklopuje několik sousedních pozemků, byla nezbytná cesta zřízena přes ten pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, přičemž musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen (§ 1033 odst. 1 a § 1029 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Toto pravidlo nevyplývá jen z konkrétní zákonné úpravy, ale je výrazem zásadních principů, na kterých je založeno soukromé právo; uplatní se proto i při zřizování nezbytné cesty podle § 153o odst. 3 obč. zák.“

Celý pododdíl věnující se nájmu bytu byl výrazně upraven poslaneckými pozměňovacími návrhy, zejména poslance JUDr. Křečka (je předsedou Sdružení nájemníků ČR). Došlo tak k vychýlení práv ve prospěch nájemníků, i když stále je jejich postavení zřejmě slabší než za staré úpravy. Více viz: KŘEČEK, Stanislav. Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. Roč. -, č. 9 (2008), s. 19–21, s. 19–21. a reakce ELIÁŠ, Karel. K článku JUDr. Stanislava Křečka „Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku“. Bulletin advokacie. ISSN 1210–6348. – Roč. -, č. 9 (2008), s. 22–25

§ 1813 je konstruován jako vyvratitelná domněnka. Když pomineme otázku, jestli to vůbec má být vyvratitelná domněnka, z formulace není jasné, co bychom vlastně měli vyvracet. „Má se za to, že zakázaná jsou…“ – doslovným výkladem můžeme dojít k závěru, že je tu domněnka zákazu. Tedy že má se za to, že zákon tato ujednání zakazuje, není-li dokázán opak (třeba z rozprav v parlamentu se dozvíme, že to zákonodárce myslel jinak). Obecně je tedy § 1813 napsaný poněkud nesrozumitelně.

Důvodová zpráva stanoví, že: „Návrh nemíní zasahovat do speciálních úprav ve zvláštních zákonech. Pokud tyto zákony stanoví, že určité objekty mají status nemovité věci (např. letiště, pozemní komunikace), platí toto jejich určení i nadále. “ Problém je v tom, že některé z těchto zvláštních zákonů nestanovují výslovně, co je a není nemovitá věc. Z některých to bude nutné dovodit výkladem, takže nějaký čas může existovat nejistota, co je součástí pozemku a co je samostatná nemovitá věc.

Zatímco česká, německá a švýcarská úprava je velmi stručná, britská jde naopak do značných podrobností. Podle Companies Act 2006 musí „director“: – jednat v rámci svých pravomocí – jednat v zájmu společnosti (to je vůbec zajímavé ustanovení, které se snaží vyvážit zájmy různých „stakeholders“) – jednat nezávisle (nepřijímat rozkazy) – „Duty to exercise reasonable care, skill and diligence,“ což je vlastně péče řádného hospodáře v užším slova smyslu (zde je výslovně uveden subjektivní + objektivní standard) – povinnost vyhnout se střetu zájmů – zákaz přijímat dary a další benefity od třetích stran – povinnost oznámit střet zájmů Některé z těchto povinností jsou upraveny v NOZ, některé v ZOK, jiné ale nejsou výslovně upraveny vůbec a jsou ponechány judikatuře.

V praxi jsem se několikrát setkal se situací, kdy prodávajícímu není známa adresa předkupníka, případně předkupník není zastižitelný. (To se stává zejména u velmi starých předkupních práv, případně u zákonného předkupního práva podle § 3056. Zákon ani judikatura situaci neřeší. Domnívám se, že v takovém případě by mělo stačit, pokud prodávající prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby předkupníka kontaktoval. Pokud ten není dostupný, jde to k jeho tíži. Pokud by tato možnost neexistovala, vedlo by to k absurdnímu závěru, že pozemek by nebyl možné nikdy prodat. Tím samozřejmě není dotčena možnost prohlášení za nezvěstného, ta ale směřuje jen na extrémní případy…

Je otázkou, proč omezovat diskvalifikaci pouze na 3 roky. Někteří autoři považují právě diskvalifikaci za vhodný prostředek, jak trestat členy orgánů, kteří se podílejí např. na kartelových dohodách či zneužívání dominantního postavení. Aby to fungovalo, diskvalifikace by musela být dostatečně odstrašující, tedy např. na 10 let. Britské právo umožňuje až 15. Pak by šlo diskvalifikaci využít i v situacích, kdy není vhodné užívat prostředky trestního práva. Velmi přesvědčivé argumenty předkládá Aaron Khan: Khan, Aaron. „Rethinking sanctions for breaching EU competition law: is director disqualification the answer?.“ World Competition 35.1 (2012): 77–102.

Otázkou je, jestli věc musí existovat jen v „reálném světě,“ nebo jestli věcí může být i věc virtuální, např. určitý předmět či postavu v počítačové hře. Zvláště když je dnes možná zakoupit je za reálné peníze. Aktuální judikatura v USA je taková, že zakoupením nezískáváme vlastnické právo, ale pouze licenci k určitému duševnímu vlastnictví. Rovněž tak bude třeba řešit právní povahu různých virtuálních měn, např. bitcoinu. ČNB nedávno vydala stanovisko, co bitcoin není (a že nepodléhá její regulaci), neřekla nám však, co bitcoin je: Data evidovaná v protokolu bitcoin („bitcoin“) nemají charakter pohledávky držitele bitcoinů za jinou osobou, nejsou to tedy bezhotovostní peněžní prostředky ani elektronické peníze (§ 4 ZPS), resp. peněžní prostředky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) ZPS.) Nákup či prodej bitcoinů na vlastní účet nepředstavuje žádnou z platebních služeb podle § 3 odst. 1 ZPS ani bezhotovostní obchod s cizí měnou [§ 2 odst. 1 písm. e) ZPS]. Stejně tak nepředstavuje žádnou platební službu ve smyslu ZPS provedení transakce v rámci protokolu bitcoin (např. zaslání určitého množství bitcoinů jinému uživateli protokolu) ani „vedení účtu v bitcoinech“ (kdy za vlastníka bitcoinů spravuje jeho bitcoiny, typicky v rámci „virtuální peněženky“ na internetové stránce, jiná osoba). V případě směny (resp. nákupu) bitcoinů za české koruny nebo jinou měnu také nejsou splněny znaky směnárenského obchodu, který je definován jako „směna bankovek, mincí nebo šeků znějících na určitou měnu za bankovky, mince nebo šeky znějící na jinou měnu“ (§ 2 odst. 1 ZSČ), tj. není splněn znak hmotné podoby předmětu směny ani znak „znějící na určitou měnu“. Bitcoiny nevykazují ani znaky investičního nástroje podle § 3 ZPKT, protože nemají povahu cenného papíru (ani zaknihovaného, mj. v nich není vtěleno žádné právo) ani derivátu. Obchodování s bitcoiny proto nevyžaduje povolení ČNB (takové povolení ČNB ani nemůže udělit) a nepodléhá dohledu ČNB. Z tohoto hlediska se neuplatní ani informační povinnosti vůči ČNB.

Podle mého názoru je možné § 159 aplikovat i na členy zastupitelstev obcí, případě obecní rady (a konečně i starostu a další orgány). Usuzuji tak § 20 (na PO veřejného práva se ustanovení aplikují, pokud to není v rozporu s jejich povahou). Jelikož žádný zákon nestanoví jiný standard péče, a rovněž není v rozporu s povahou obce, aby se zastupitelé chovali jako řádní hospodáři, pak je toto ustanovení aplikovatelné. Otázkou bude výklad. Jsem přesvědčen, že na obce nelze bez dalšího aplikovat judikaturu k obchodním společnostem. Existující judikatura k odpovědnosti zastupitelů je v naprosté většině případů trestní a zatím se kloní k tomu, že trestány budou pouze zjevné excesy – zastupitel, jakožto politický reprezentant občanů, by měl mít širší míru uvážení, než profesionální manažer v obchodní společnosti.

V praxi jsem se setkal s otázkou, jestli i veřejnoprávní korporace, konkrétně obce, kraje, stát, dobrovolné svazky obcí a regionální rady regionu soudržnosti. Problém je totiž následující: Pokud tyto PO veřejného práva chtějí poskytnout majetkové hodnoty vázané na určitý účel, měly by postupovat podle rozpočtových pravidel (zákony 218/2000 Sb. a 250/2000 sb.), tedy přidělit dotaci. sporná otázka zní, jestli může např. obec místo dotace dát dar s příkazem. První výklad je, že ano: Jedná se o odlišné instituty (např. při porušení podmínek se v případě dotace zahajuje správní řízení, zatímco v případě daru je třeba podat soukromoprávní žalobu). Jedná se o odlišné instituty veřejného a soukromého práva, které mohou existovat vedle sebe. Nakládání s majetkem obce je záležitost samosprávy a mělo by být na úvaze obce (přičemž obec by neměla být znevýhodněna oproti soukromým subjektům). Druhý výklad zní, že rozpočtová pravidla jsou jakousi „speciální úpravou“. Jejích účelem je vyšší veřejná kontrola (zatímco dar může být proveden i ústně, dotace musí být provedena veřejnoprávní smlouvou, která se v určitých případech povinně zveřejňuje atd.). Jedná se o přijatelné omezení, protože obec koneckonců není ve stejném postavení jako soukromý subjekt (musí zveřejnit záměr, rozhodnutí musí schválit příslušný orgán, vnitřní vady schválení mají účinky i navenek atd.) Osobně se přikláním spíše ke druhému výkladu, protože pokud bychom připustili, aby veřejnoprávní subjekty mohly místo dotací poskytovat dary s příkazem, v důsledku by to vedlo k obcházení zákona. Obec by mohl respektovat či ignorovat veřejnoprávní povinnost, a to zcela na základě svého uvážení, což obecně není přípustné. Tím samozřejmě nijak není dotčeno právo obce poskytovat neúčelové dary, což je běžná praxe a rozhodně není v konfliktu s rozpočtovými pravidly, protože základním znakem dotace je právě účelovost.

Náhrady škody způsobené veřejným užíváním (institut veř. práva) se nelze domáhat nástroji práva soukromého. (Obecné soudy) nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v § 24 odst. 8 zák. č. 13/1997 Sb. týkajících se případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení) – a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu správnímu úřadu; s vlastníkem pozemní komunikace je žádost o uzavírku pouze projednána. Analogicky lze poukázat na vyloučení odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež je přímo zakotveno v § 27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na ní „mechanickou“ aplikací § 127 (starého) obč. zákoníku.

Náhrady škody způsobené veřejným užíváním (institut veř. práva) se nelze domáhat nástroji práva soukromého. (Obecné soudy) nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v § 24 odst. 8 zák. č. 13/1997 Sb. týkajících se případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení) – a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu správnímu úřadu; s vlastníkem pozemní komunikace je žádost o uzavírku pouze projednána. Analogicky lze poukázat na vyloučení odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež je přímo zakotveno v § 27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na ní „mechanickou“ aplikací § 127 (starého) obč. zákoníku.