(1)
Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý
rodič, ledaže jí byl zbaven.
(2)
Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň
o jeho rodičovské odpovědnosti.
Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou
určující zájmy dítěte.
(1)
Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud
dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento
sdělit.
(2)
Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě
přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li
schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen
zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy
nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má
za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento
sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
(1)
Výkon rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče, který dříve
přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné
svéprávnosti, je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven; to
neplatí o výkonu povinnosti a práva péče o dítě, ledaže soud vzhledem
k osobě rodiče rozhodne, že výkon také této povinnosti a tohoto práva se
pozastavuje až do doby, kdy rodič nabude plnou svéprávnost.
(2)
Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této
oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven, ledaže
soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon
povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.
(1)
Brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná
okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte
třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto
rodiče pozastavuje.
(2)
Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění
vyživovací povinnosti k dítěti.
Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a
vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí,
nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
(1)
Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,
anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem
zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
(2)
Spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo
použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání
trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel,
návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho
dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče
jeho rodičovské odpovědnosti.
Před rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti soud vždy
posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče
osobně se stýkat s dítětem. Dojde-li ke zbavení rodiče rodičovské
odpovědnosti, zůstává rodiči právo osobně se stýkat s dítětem jen
v případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči
s přihlédnutím k zájmu dítěte.
Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň
rozhodnout, že jej zbavuje všech nebo některých povinností a práv
stanovených v § 856, především práva dát souhlas k osvojení.
Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá
vliv na jeho vyživovací povinnost k dítěti.
(1)
Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy
dítěte.
(2)
Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče
dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané
záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno
sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor
nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče
věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování
v úvahu.
(1)
Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
(2)
Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí
z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je
ale povinen neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
(3)
Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí
osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem
druhého rodiče.
(1)
Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná
zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí
i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti
dítěte druhého rodiče.
(2)
Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné
a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo
pracovního uplatnění dítěte.
(1)
Nežije-li některý z rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý
z rodičů rodičovskou odpovědnost, nebo je-li výkon jeho rodičovské
odpovědnosti pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič; to
platí i tehdy, je-li rodičovská odpovědnost jednoho z rodičů omezena
nebo je-li omezen její výkon.
(2)
Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu
nebo je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo
je-li rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených
způsobů, ale každého jinak, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému
náleží povinnosti a práva rodičů nebo jejich výkon na místě
rodičů.
(3)
Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen její
výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.
(1)
Při právním jednání vůči dítěti, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu
z rodičů jako zástupci dítěte.
(2)
Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla
posouzena dobrá víra obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden
z rodičů, posoudí se jen jeho dobrá víra.
(3)
Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, o věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo
nevědělo, je třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však
dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.
(1)
Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče
způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.
(2)
Rozhodují-li rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,
vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.
Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě
některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit
jiné osobě; dohoda rodičů s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu
rodičovské odpovědnosti.
(1)
Zadržuje-li jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat,
aby jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má
i ten, kdo o dítě oprávněně pečuje.
(2)
Osoba, která dítě protiprávně zadržuje, má povinnost jej řádně
předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.
Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou
důstojnost.
(1)
Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být
všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob
života a chování v rodině.
(2)
Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je
přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a
nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a
jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem
v rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije,
aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li
s dítětem v rodinné domácnosti.
(1)
Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti
a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod
domácnosti. Tato povinnost dítěte zaniká zároveň s poskytováním
výživy rodičů dítěti.
(2)
Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,
popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma
způsoby. Pro určení rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné
domácnosti jsou rozhodné schopnosti a možnosti dítěte i odůvodněné
potřeby členů rodiny.
Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče
svěřit jiné osobě.
Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se
s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento
rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo
zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde
k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě
nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen
dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým
rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem
v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet
všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu
dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně
trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové
chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má
mít dítě ve své péči.
Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká
dítěte a jeho zájmů.
(1)
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak
se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat.
Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a
poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví. V odůvodněných
případech může soud určit místo styku rodiče s dítětem.
(2)
Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se
stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.
(1)
Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních
jednáních, ke kterým není právně způsobilé.
(2)
Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich;
ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.
(3)
Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu
zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém
případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
Nedohodnou-li se rodiče, který z nich dítě při právním jednání
zastoupí, rozhodne soud na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě
právně jednat a jakým způsobem.
(1)
Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti
dítěte, nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu
o zastoupení osobou s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou
osobou.
(2)
Uzavře-li dítě smlouvu o zastoupení, nemá to vliv na zákonné
zastoupení dítěte rodiči.
(3)
Nedojde-li mezi zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne soud
v souladu se zájmy dítěte.
Došlo-li k popření otcovství, právní jednání učiněná otcem jako
zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.
(1)
Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především
je jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých
lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících
s majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat.
(2)
Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění
dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst.
3 platí obdobně.
(3)
Poruší-li rodiče povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní
hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a
nerozdílně.
Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění
dítěte, rozhodne na návrh rodiče soud.
(1)
K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího
jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče
souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo
o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové
hodnoty.
(2)
Souhlasu soudu je třeba zejména k právnímu jednání,
kterým dítě
- nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá,
- zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část,
- nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové hodnoty,
nebo takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar nebo dar
představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje, nebo
- uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění,
smlouvu úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení,
zejména nájmu.
(3)
K právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas
soudu, se nepřihlíží.
Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.
(1)
Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě
jeho majetku (zisk), použijí nejprve k výživě dítěte. Je-li toho třeba,
mohou rodiče poté použít zbývající zisk z majetku dítěte jako jeho
příspěvek na vlastní výživu rodičů a výživu nezletilého sourozence
dítěte, pokud s dítětem žijí v rodinné domácnosti, ledaže je
z důležitých důvodů nezbytné zachovat je pro dítě na dobu po nabytí
svéprávnosti.
(2)
Majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k výživě
vlastní a sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob,
které mají vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi
poměry dítěte a poměry povinných osob.
(1)
Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká
prohlášením konkursu na majetek rodiče nebo zastavením insolvenčního
řízení z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek rodiče zcela
nepostačující. Není-li tu druhý rodič, který by mohl pečovat o jmění
dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění
dítěte.
(2)
Po uplynutí tří let od zrušení konkursu nebo zastavení insolvenčního
řízení z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka
zcela nepostačující, může soud na návrh rodiče nebo opatrovníka pro
správu jmění dítěte omezení rodičovské odpovědnosti zrušit, ledaže by
obnovení povinnosti a práva rodiče pečovat o jmění dítěte bylo
v rozporu se zájmy dítěte.
(1)
Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění,
které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku,
popřípadě na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování
ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti
měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není
zapotřebí, pokud je dítě nežádá.
(2)
Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti
s ní náklady, mohou požadovat jejich náhradu.
(1)
Byla-li správa jmění značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či
rozmanitost majetkového souboru, a rodiče správu jmění řádně
vykonávali, mohou poté, co odevzdají spravované jmění svému dítěti,
žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li to výnos jmění.
(2)
Je-li již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že
správa je značně obtížná a rodiče ji vykonávají řádně, soud jim na
návrh přizná přiměřenou roční, popřípadě jinak časově určenou
odměnu za správu jmění.
Předání a převzetí jmění nemá vliv na odpovědnost rodičů za
správu jmění dítěte.
(1)
Soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,
jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsou-li tu
společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho
sourozence. V rozsahu povinností a práv opatrovníka pro správu jmění
dítěte jsou rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu ke jmění
dítěte omezeni.
(2)
Pro povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte, který byl
jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi,
který spravuje jmění poručence, popřípadě o opatrovníkovi, který
spravuje jmění opatrovance.
(1)
Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud
nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a
to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného
stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte.
Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také
jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.
(2)
Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je
zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není
v souladu se zájmem dítěte.
(1)
Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do
střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do
péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li
být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče
souhlasili.
(2)
Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby
rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost
dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým
možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a
zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na
stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má
dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům,
prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud
vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a
řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to,
u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a
úspěšného vývoje.
(3)
Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na
právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního
styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na
pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke
schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně
svéprávné, a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne
o ní i bez návrhu soud. V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí
obdobně.
Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu
povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez
návrhu.
Kde začíná problém, tam končí komentář; kde končí komentář, tam začíná Obczan.cz
Komentáře
Důvodová zpráva k § 865
0 0 0