(1)
Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti
osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého
práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
(2)
Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a
povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré
mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně
práva na ochranu osobnosti.
(1)
Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě
s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se
zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem
k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého
ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
(2)
Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne
z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu
zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti
jeho smyslu.
(3)
Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění.
(1)
Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu
blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2)
Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
- každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
cti, důstojnosti a soukromí,
- rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné
ochrany,
- nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně
těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
- daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
- vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak
vlastnické právo vzniká a zaniká, a
- nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3)
Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad
spravedlnosti a práva.
(1)
Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného
člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to
každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
(2)
Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti,
má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá
při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení
zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek
s existencí pochybnosti.
(1)
Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím
najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho
povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to
k jeho tíži.
(2)
Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního
jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné
oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.
(1)
Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2)
Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má
kontrolu.
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a
v dobré víře.
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Kde začíná problém, tam končí komentář; kde končí komentář, tam začíná Obczan.cz
Komentáře
Důvodová zpráva k § 1
0 0 0Pracovní verze návrhu zákona,…
10 5 4k § 1/2 pracovní verze novely
0 3 4Křížové odkazy
0 0 0§ 1 ABGB (Code civil art. 8 a 9…
0 2 2Čl. 19 švýcarského zákona o…
0 0 0NS 23 Cdo 2080/2013 - Platnost…
0 0 0Nález Ústavního soudu z 11.…
0 0 0NS 22 Cdo 3277/2014, publikován…
0 0 0Vrchní soud v Praze ke…
0 1 0