§ 1

11 10
(1)

Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2)

Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1

0

§ 1

(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobré dobrých mravy mravů , veřejný veřejného pořádek pořádku nebo práv o týkající ch se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

K § 1 odst. 1:

Navrhuje se zrušit stávající ustanovení odstavce prvního věty druhé, neboť zakotvuje pravidlo, které je pro praktickou aplikaci v takto obecné podobě nevhodné a vede k neřešitelným situacím. Tak například soused se může vůči vlastníkovi pozemku domoci vydání rozhodnutí, kterým mu bude uložena povinnost odstranit strom dle (soukromoprávního) § 1017 NOZ. Když pak ale bude chtít vlastník pozemku tuto povinnost splnit, nebude vyhověno jeho (veřejnoprávní) žádosti o povolení kácení dřevin dle zákona o ochraně přírody a krajiny. To ovšem zase bude z pohledu soukromého práva nerelevantní a vlastník pozemku si tak bude moci vybrat: porušit veřejnoprávní zákaz kácet bez povolení, nebo soukromoprávní povinnost pokácet strom rostoucí příliš blízko hranice pozemku uloženou soudem. Žádná třetí možnost k dispozici není. Podobně zhotoviteli může vzniknout povinnost (a tím i právo) provést stavební dílo, jakkoliv došlo k zamítnutí žádosti o stavební povolení. Shodně kupující může mít soukromoprávní právo na dodání zboží zakázaného veřejnoprávní normou. Podobných příkladů by bylo možno uvést řadu.

Obdobné pravidlo neobsahuje ani žádný ze zahraničních občanských zákoníků, které měly být tomuto ustanovení vzorem. Důvodová zpráva k NOZ v té souvislosti odkazovala na § 1 ABGB, čl. 1 ZGB a čl. 7 Code civil. V prvních dvou se podobné pravidlo nevyskytuje vůbec. Jen zdánlivou výjimkou je v tomto směru čl. 7 francouzského Code civil, který toliko stanoví: „L'exercice des droits civils est indépendant de l'exercice des droits politiques, lesquels s'acquièrent et se conservent conformément aux lois constitutionnelles et électorales“ (Výkon občanských práv je nezávislý na výkonu politických práv, která jsou získávána a zachovávána podle ústavních a volebních zákonů). Ten se však vztahuje jen na politické zákony a navazuje na to, že ve Francii existoval a dodnes existuje institut trestu zbavení politických práv, tj. práva volit, být volen a zastávat veřejné funkce.

Zrušením tohoto ustanovení nedojde ke zpochybnění právního dualismu soukromého a veřejného práva. Jeho zrušením se pouze odstraní důraz na dílčí případy vztahu těchto jen relativně oddělených částí právního řádu. Stávající znění tak staví do pozadí Ústavním soudem opakovaně zdůrazňované principy jednotnosti, bezrozpornosti a vnitřní konzistentnosti právního řádu. V právním řádu přitom dochází s vývojem společnosti naopak ke stále intenzivnějšímu prolínání práva soukromého a veřejného. Tomuto vývoji je bližší spíše pojetí občanského (soukromého) práva jako práva obecného a práva veřejného jako práva zvláštního. Podle tohoto pojetí se veřejné právo uplatní v rámci své zvláštní úpravy, přičemž tam, kde taková úprava chybí, je možné aplikovat pravidla soukromého práva i ve veřejnoprávních vztazích. Příkladem takového prolnutí práva soukromého a veřejného může být kupříkladu právní úprava veřejných zakázek. Naopak lze najít mnoho průmětů práva veřejného do práva soukromého, které důraz na jejich vzájemnou izolovanost přinejmenším významně relativizují. Tuto skutečnost dotvrzují výše uvedené praktické příklady.

Rušené ustanovení je pro praxi matoucí a názorově nás vrací, byť nezamýšleně, k doktríně izolovaných právních odvětví, jak byla formulována v socialistické právní teorii. Jako inspirační zdroj pro formulaci stávajícího pravidla byl uváděn § 3a ObchZ. Toto ustanovení stanovilo: „Povaha a platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání“. Zakotvení tohoto ustanovení v právním řádu bylo reakcí na dřívější široké pojetí absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem a judikaturu, která s porušením některých veřejnoprávních norem chybně spojovala neplatnost soukromoprávních právních úkonů (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Odon 117/97). Poukaz na uvedené ustanovení jako na důkaz obecné platnosti pravidla nezávislého uplatňování práva soukromého na právu veřejném však nemůže obstát. Smyslem citované normy byla toliko ochrana druhé smluvní strany, která jednala v dobré víře v existenci oprávnění smluvního partnera. Odkaz na ustanovení § 3a ObchZ ztrácí na relevanci též s novým pojetím neplatnosti právního jednání, které vylučuje, aby rozpor s veřejnoprávní normou bez dalšího založil neplatnost soukromoprávního jednání. Tak dle ustanovení § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pouze pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Zároveň dle ustanovení § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Veřejný pořádek přitom prostupuje celým právním řádem a jeho narušení bude mít často právě povahu porušení veřejnoprávní normy. Takový rozpor s veřejnoprávní normou tak musí být schopen způsobit i neplatnost soukromoprávního jednání, což je ovšem nutno zkoumat v každém jednotlivém případě. Vázat paušálně uplatnění veřejného práva v soukromoprávních vztazích pouze na případy, kdy to zákon výslovně stanoví, představuje v tomto ohledu pro praxi řešení nevhodné.

Jen na okraj dodejme, že původní pravidlo § 3a ObchZ bylo převzato do § 5 odst. 2 NOZ, který se navrhuje zachovat.

K § 1 odst. 2:

Návrh novelizace ustanovení odstavce druhého věty za středníkem má za cíl odstranit formulační chybu ve znění pravidla, které mělo obsahovat kritéria pro rozlišení mezi kogentními a dispozitivními normami. Stávající dikce žádné takové pravidlo ve skutečnosti neobsahuje. Tím, že nehovoří o nepřípustnosti odchylky od ustanovení zákona, které se dotýká dobrých mravů, veřejného pořádku a práva týkajícího se osob, ale pouze o nepřípustnosti ujednání porušujících tyto hodnoty, určuje pouze meze možných odchylek od dispozitivních ustanovení zákona. Takové pravidlo je přitom obsaženo již v ustanovení § 580 NOZ. Dle stávajícího pravidla v odstavci druhém jsou tak kogentními pouze ta ustanovení zákona, která obsahují výslovný zákaz odchylky od jimi normovaného pravidla (takových je v NOZ minimum a podstatně méně, než kolik bylo nepochybně zamýšlených kogentních norem). Zmíněná chyba vznikla zřejmě nepřípadnou inspirací ustanovením Čl. 19–2 švýcarského Code des obligations: „La loi n'exclut les conventions des parties que lorsqu'elle édicte une règle de droit strict, ou lorsqu'une dérogation à son texte serait contraire aux moeurs, à l'ordre public ou aux droits attachés à la personnalité.“ (Zákon vylučuje dohodu stran jen, pokud stanoví kogentní pravidlo nebo pokud by odchylka od jeho textu odporovala dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právům vztahujícím se k osobnosti.). Toto pravidlo totiž kritéria kogentnosti taktéž nevymezuje, pouze na kogentní normy odkazuje.

Ve snaze minimalizovat novelizační zásah a držet se záměru autorů se navrhovaná textace inspiruje nejbližším ustanovením, kterým je Čl. 6 francouzského Code civil stanovící následující: „On ne peut déroger, par des conventions particulières, aux lois qui intéressent l'ordre public et les bonnes moeurs.“ (Zvláštními dohodami se nelze odchýlit od zákonů, které se týkají veřejného pořádku nebo dobrých mravů.). Toto pojetí tak nepřipouští již samotné odchýlení od těch ustanovení zákona, jejichž účelem a smyslem je ochrana zmíněných hodnot, aniž by bylo nezbytné případ od případu zkoumat, zda byly odchylkou uvedené hodnoty narušeny. Pro právní jistotu je takové pojetí klíčové.

Diskuze
[1] Martin Archalous / 21. 8. 2014 / Nová odst. 2 je nejasnější

Původní znění odstavce 2 mi přišlo jasnější. Většina ustanovení zákona se přece nějak, třeba i vzdáleně, dotýká dobrých mravů nebo veřejného pořádku. A naopak ne každé odchýlení se od něj porušuje dobré mravy a veřejný pořádek. Omezení smluvní svobody by neměla být nedůvodná.

[2] Martin Archalous / 24. 8. 2014 / K § 1

Podle prof. Eliáše je věta „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ toliko deklaratorní. Její odstranění ze zákona tak nepovede k praktické změně, ale toliko k posílení nejistoty a vdůsledku zřejmě i oslabení ochrany práv.

Jaké je praktický efekt této věty, můžu vysvětlit na příkladu: Vedle obytného domu stijí továrna, která obtěžuje sousedy hlukem. Hygienická stanice však nadlimitní hlučnost nezměřila, veřejné právo tedy nepomůže. Můžou vlastníci podat občanskoprávní žalobu na hlukové imise? Samozřejmě, že ano. Pokud by ale „uplatňování soukromého práva bylo závislé na právu veřejném,“ soud by musel nutně takovou žalobu zamítnout, protože přece veřejnoprávní normy takový hluk nezakazují. Protože ale uplatňování soukromého práva není závislé na právu veřejném, pak soud může takovou žalobu projednat a vyhodnotit podle okolností daného případu a ne podle vyhlášky. (Toto je samozřejmě absurdní příklad, ale ve složitějších případech některý soudce k podobnému závěru dojít může. Proto je třeba, aby toto pravidlo bylo v zákoně výslovně.)

Vložení této věty nás nevrací k „socialistické právn teorii,“ jak úvádí důvodová zpráva. Naopak, její vypuštění může vyvolat dojem, že uplatňování soukromého práva je závailsé na právu veřejném, což je právě znakem silné státní moci, která se snaží regulovat i to, co jí nepřísluší.

(Závěrěm dodávám, že takováto změna by neměla být prováděna po 7 měsících a rozhodně ne rychlout technickou novelou, která má odstranit nejkřiklavější praktické problémy při aplikaci NOZ. Nejsem si vědom, že by tato věta působila nějaký problém.)

[3] Jan Smutný / 27. 8. 2014 / Kácení stromů

Tohle pravidlo není nezbytné rušit. Praxi nevadí, naopak, jelikož u nás dvě generace právníků navykly míchat soukromé a veřejné, je dobré zdůraznit, že se to nesmí činit v míře, kterou zákon nepřipouští. A uvedný příklad v odůvodnění je vadný. Pokud soud vydá rozhodnutí, že má být strom na sousedově pozemku pokácen, je to sám o sobě dostatečný titul k tomu, aby byl pokácen, již nepotřebuji žádat o povolení správní orgán.

[4] Roman Kramařík / 27. 8. 2014 / reakce na: [3] / RE: Kácení stromů

Můžete prosím více rozvést argumenty pro tvrzení, že soudní rozhodnutí je dostatečným titulem (např.) pro pokácení stromu i při absenci potřebného veřejnoprávního souhlasu? A nějaký příklad, kdy něco podobného prošlo v praxi? Já vždy veřejnoprávní podmínky pro výkon rozhodnutí chápal odděleně a samostatně od výroku soudu.

[5] Jan Smutný / 27. 8. 2014 / reakce na: [4] Roman Kramařík / RE: Kácení stromů

Občanský zákoník chrání soukromý zájem souseda, zákon o ochraně přírody a krajiny veřejný zájem. Oba zákony a obě řízení jsou na sobě nezávislé, jsou to dvě cesty ke stejnému cíli, ale každá má jiný účel. Bylo by velmi podivné, pokud by soud vyslovil povinnost pokácet, která by byla nevykonatelná.

[6] Lenka Šídlová / 29. 8. 2014 / reakce na: [5] / RE: Kácení stromů

Vaše tvrzení si myslím odporují, pokud tvrdíte, že poslední věta §1 odst.1 má být zachována, neboť je nutné oddělit striktně soukromé a veřejné právo, tak proč by potom soud měl zohledňovat v soukromoprávním sporu sousedů o odstranění stromu dle § 1017 OZ, zákon o ochraně přírody, který je veřejnoprávní ? Při striktním oddělení veřejného a soukromého práva dle stávajícího znění §1 OZ může soud přihlédnout jen k těm předpisům veřejného práva, na které OZ odkazuje. tak tomu je v odst.2 § 1017 OZ, ale jen v rozsahu „stromu zvláště chráněnému“ a tím je dle z.č. 114/1992 Sb. „památný strom“. Absolutně chápaná nezávislost OZ na veřejném právo mimo jiné vede i k tomu, že za užívání pronajatých prostor v rozporu s účelem určeným veřejnoprávním rozhodnutím (kolaudace) odpovídá dnes nájemník a bude také nositelem veřejnoprávních sankcí, a to i v případě, že užívá prostory v souladu s nájemní smlouvou. Já jsem za úpravu prvého odstavce §1 OZ, druhý bych ponechala v původním znění.

[7] Jan Smutný / 29. 8. 2014 / reakce na: [6] / RE: Kácení stromů

Nikde jsem neřekl „striktně oddělit“, také jsem neřekl, že má soud zohledňovat zákon o ochraně přírody a krajiny. Když jste se nyní soudila žalobou z imísí o to, že vám sousedovy stromy stíní, a soud rozhodl, že se soused musí zdržet, praxe byla taková, že případný výkon rozhodnutí byl proveden pouze zkácením stromů (byť já si myslím, že by v řadě případů stačilo prořezání větví či snížení koruny). A pro tento výkon též nebylo třeba povolení správního orgánu.

[8] Martin Archalous / 20. 10. 2014 / reakce na: [7] / RE: Kácení stromů

Případ ne úplně totožný s tím, co zde popisujeme, ale velmi podobný: NS 22 Cdo 2108/2000

„Samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům.“

[9] Jiří Remeš / 12. 11. 2014 / reakce na: [8] / RE: Kácení stromů

K otázce kácení stromů se vyjadřuje prof. Eliáš v článku K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného, publikovaném v časopise Právník 11/2014, s. 1020–21:

"Veřejnoprávní omezení lidské svobody sledují snahu naplňovat veřejný zájem. A to vlastně justifikuje z pohledu teorie zvláštního práva pozici práva soukromého i veřejného v našem právním řádu: soukromé právo je právo obecné, veřejné právo je vůči němu zvláštní. To vysvětluje, že na úrovni jednoduchého práva veřejné právo vyrůstána základně práva soukromého, řada soukromoprávních pojmů a institutů se uplatní ve světě práva veřejného subsidiárně. Ale v případech, kdy se svět soukromého práva střetne s veřejným zájmem hájeným veřejným právem, působí veřejné právo jako bártovský sekeromlat: soukromý, individuální zájem musí ustoupit zájmu veřejnému. Ne však kdykoli (ihned) a bezpodmínečně. V tom smyslu je nutné kategoričnost tvrzení zjemnit. Veřejná moc a veřejné právo jako nástroj jejího prosazování nejsou globálně nadřízeny a nadřazeny soukromé sféře. Právě proto, že veřejnou moc zavazují čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, promítá se do jednotlivých zákonů spadajících do veřejnoprávní oblasti, kde se stanovují podmínky zásahu orgánů veřejné moci v zájmu ochrany veřejného zájmu. Kromě toho nelze přehlížet, že veřejný zájem funguje nejen jako hodnota prosazovaná a hájená orgány veřejné moci, ale i jako hodnota veřejnou moc omezující a v tomto smyslu působící i proti ní.

Např. podle § 1017 o. z. má soused v určitých případech právo domáhat se na sousedovi, aby odstranil strom, který vysadil nebo nechal vzrůst v blízkosti hranice svého pozemku se sousedním pozemkem. Podle § 8 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lze však strom kácet – nejde-li o výjimky stanovené v § 8 odst. 2 až 4 – s povolením orgánu ochrany přírody. Vydání takového povolení je vázáno na závažný důvod. Musí tedy existovat závažný důvod, proč má být strom pokácen. Takovým přirozeně může být i důvod na straně souseda a jeho soukromý zájem na preventivním opatření, např. za situace, kdy na sousedním pozemku v těsné blízkosti hranice, za níž má soused rodinnou vilu, vyrůstá tisovec dvouřadý, jírovec maďal nebo jiná dřevina s mohutným kořenovým systémem hrozící rozrušit stavbu domu. Zároveň ale zákon přikazuje orgánu veřejné moci, aby vyhodnotil rovněž funkční a estetický význam stromu. Musí být tedy poměřeny důvody k pokácení stromu a veřejný zájem na jeho zachování s ohledem na druh stromu a vzácnost jeho výskytu, vzrůst, stáří a krajinotvorný význam. Kde veřejný zájem převáží, nemůže mít soukromník právem uznaný rozumný důvod (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z.) k pokácení stromu."

[10] Martin Archalous / 5. 2. 2015 / reakce na: [9] / RE: Kácení stromů

Ke střetu veřejného a soukromého práva se vyjádřil Ústavní soud. Zatím ale nejde o konečné rozhodnutí, nebudu ho tedy vkládat jako judikaturu. ÚS pouze konstatoval, že se NS s otázkou nevypořádal, že jet o věc dosud neřešená a že se jí NS musí zabývat podrobněji:

Podstatou sporu je tak situace, kdy má stěžovatel zákonem uloženou povinnost udržovat hladinu vody v rybníku na určité kótě a tak se dostává do situace, kdy by měl na jedné straně hradit tím způsobenou škodu a na straně druhé by mu za nesplnění povinnosti hrozila zákonná sankce. Vyřešením této otázky se však Nejvyšší soud nezabýval a použil zcela nesprávný příklad vlastní judikatury, čímž došel tak k závěru, že podobnou věc už v minulosti rozhodl a není to otázka zásadního významu, kterou by měl nyní řešit.
V dalším řízení je nezbytné, aby Nejvyšší soud otázku ohledně odpovědnosti vzniklé na základě plnění povinnosti uložené orgánem veřejné moci, kterou stěžovatel v dovolání označil za otázku zásadního právního významu, znovu posoudil, a buď uspokojivě ústavně konformním způsobem odůvodnil absenci zásadního právního významu této otázky, nebo tuto otázku podrobil řádnému meritornímu posouzení.

Podle nálezu II. ÚS 3000/13
http://www.usoud.cz/aktualne/?…

21/08/2014 / Markéta Písaříková

k § 1/2 pracovní verze novely

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 1 ABGB (Code civil art. 8 a 9…

0
03/09/2014 / Admin Tým

Čl. 19 švýcarského zákona o…

0

Právní věta

Smlouva o dílo kterou se zajišťuje provedení stavební úpravy odlišně od stavebního povolení je platná.

Text rozhodnutí

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. T. C. a b) Ing. B. C., zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Peckova 9, proti žalované KVINT Praha, s. r. o., se sídlem Praha 4, náměstí generála Kutlvašra 2, identifikační číslo osoby 48534161, o zaplacení 1 250 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 28/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 69 Co 5/2013–77, takto:

  1. Dovolání žalobkyně se zamítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. 47 C 28/2011–52, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2012, č. j. 47 C 14/2012–62, uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 250 000 Kč (výrok I.) a současně žalovanou zavázal k solidární náhradě nákladů řízení žalobcům (výrok II.).

Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení předmětné částky z titulu kapitalizované smluvní pokuty za období od 18. 3. 2008 do 28. 8. 2008, sjednané účastníky v písemné smlouvě o dílo ze dne 3. 11. 2006 pro případ prodlení žalované (jako zhotovitelky) s dokončením a předáním díla objednaného žalobci ve smluveném termínu do 30. 6. 2007.

Soud prvního stupně shledal smlouvu o dílo uzavřenou ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) platnou, když všechny formální náležitosti byly splněny. Neztotožnil s námitkou žalované poukazující na neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného vymezení předmětu díla a současně neshledal odůvodněnou námitku žalované ohledně prodlení žalobců. Vyšel přitom ze zjištění, že dopisy žalované, ve kterých vyzývala žalobce k převzetí díla, doručovala v rozporu se sjednaným způsobem. Jako irelevantní shledal soud prvního stupně i obranu žalované spočívající v argumentu nemožnosti splnění díla v termínu, a to z důvodu změny rozsahu díla, neboť žalovaná měla na výběr postup předvídaný smlouvou (tedy návrh změny smlouvy nebo její doplnění, obě písemnou formou podle čl. 4.3. smlouvy) nebo provedení pouze těch prací, které považovala za smluvně požadované, čímž by došlo k řádnému dokončení díla. Soud prvního stupně konstatoval, že změna termínu plnění mohla být podle čl. 4.2. smlouvy měněna pouze písemnou formou na základě dohody stran. V případě neexistence takového doplnění pak žalovaná zůstala vázána původně sjednaným termínem předání (nejpozději do 30. 6. 2007), který nedodržela. Soud prvního stupně uzavřel, že požadovaná smluvní pokuta je odpovídající délce trvání prodlení se splněním díla a je oprávněná i s ohledem na význam povinnosti zhotovení díla včas, proto žalobcům požadovanou smluvní pokutu přiznal.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 69 Co 5/2013–77, změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 1 250 000 Kč zamítl a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování soudu prvního stupně, a to smlouvou o dílo, rozhodnutím Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 30. 11. 2005, č. j. výst. 4811/05/Slo/D 1743 Dej a průvodní a technickou zprávou projektové dokumentace zpracované Q Projekt — 5/2006, z nichž zjistil, že v čl. 2.1. smlouvy o dílo se žalovaná, jako zhotovitelka, zavázala, že způsobem a za podmínek vyplývajících ze smlouvy a podle stavební dokumentace (viz bod 2.2.1. smlouvy) provede pro žalobce, jako objednatele, vlastním jménem, na vlastní nebezpečí a ve sjednané době stavební úpravu půdy za účelem zřízení dvou bytových jednotek. Z rozhodnutí č.j. výst. 4811/05/Slo/D 1743 Dej ze dne 30. 11. 2005, v právní moci od 3. 1. 2006, o povolení na změnu stavby před dokončením, odvolací soud zjistil, že bylo vydáno na stavební úpravy spojené s dispozičními změnami půdní vestavby jedné bytové jednotky v nárožním bytovém domě č.p., P. — D. V průvodní a technické zprávě stavební dokumentace bylo pak uvedeno, že uvedená dokumentace řeší úpravu stávajícího půdního prostoru (v objektu P.), přičemž dojde ke zřízení dvou bytových jednotek. Na základě těch skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva je neplatným právním úkonem. K tomuto závěru vedla odvolací soud skutečnost, že smlouva, vymezující předmět díla jako stavební úpravu půdy za účelem zřízení dvou bytových jednotek, a to podle stavební dokumentace zpracované rovněž na dvě bytové jednotky, byla uzavřena dne 3. 11. 2006, tedy v době, kdy již existovalo pravomocné stavební rozhodnutí k této stavbě, č. j. výst. 4811/05/Slo/D 1743 Dej, které se vztahovalo pouze k jedné bytové jednotce. Rozhodnutí tedy předpokládalo zřízení jedné bytové jednotky, byt' předmětem díla podle smlouvy na základě stavební dokumentace mělo být zřízení dvou bytových jednotek. Uvedený rozpor mezi smlouvou a rozhodnutím představuje podle odvolacího soudu obsahový rozpor smlouvy se zákonem, konkrétně ustanovením § 54 a 68 zák. č. 50/1976, stavební zákon, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, když podle smlouvy mělo být prováděno dílo v rozporu s obsahem rozhodnutí, jestliže podle smlouvy měly být vybudovány dvě bytové jednotky, zatímco podle rozhodnutí bytová jednotka jedna, tedy dílo nepovolené. Uvedený obsahový rozpor smlouvy se zákonem podle závěru odvolacího soudu založil její absolutní neplatnost podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění platném do 31. 12. 2013, zároveň s přihlédnutím k § 1 odst. 2 větě druhé obch. zák., ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že důvod neplatnosti se vztahuje k podstatné (pojmové) náležitosti smlouvy, jako smlouvy o dílo, tedy k vymezení předmětu díla, postihuje neplatnost smlouvu jako celek, a to včetně dotčeného ujednání smlouvy o smluvní pokutě, o které žalobci opírají svůj žalobní požadavek (§ 41 obč. zák., s přihlédnutím k § 1 odst. 2 větě druhé obch. zák.).

Odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok žalobců není důvodný, když se opírá o absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě, které účastníky nezavazuje, a proto odvoláním napadený vyhovující výrok I. o věci samé rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že jej považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dosud nebyla vyřešena, a kterou odvolací soud podle názoru žalobců vyřešil v rozporu s hmotným právem. Za dovolacím soudem neřešenou otázku považují otázku, zda je pro rozpor se zákonem podle 39 obč. zák. neplatná smlouva o dílo, ve které se smluvní strany dohodly na provedení díla jiným způsobem, než který byl v okamžiku uzavření smlouvy o dílo povolen rozhodnutím orgánu veřejné správy (zde stavebním úřadem); to vše za předpokladu, že provedení díla sjednaného rozsahu nebylo tímto orgánem veřejné správy zakázáno. Žalobci namítají, že odvolací soud zcela přehlédl, že provedení díla, sjednaného ve smlouvě o dílo, nebylo ani zakázané, ani nemožné. Nastalou situaci bylo možno podle dovolatelů řešit cestou změny stavby před dokončením podle § 68 zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon rozhodný pro řešení věci), ke kterému následně skutečně došlo, anebo cestou vydání nového stavebního povolení na dílo popsané v předmětné smlouvě o dílo.

Žalobci navíc považují názor odvolacího soudu za nepřípustné omezení soukromoprávní volnosti, které svojí intenzitou porušuje i článek 2. odst. 4 Ústavy a článek 2. odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Domnívají, že stavební zákon ani žádný jiný právní předpis nezakazuje dvěma osobám soukromého práva, aby mezi sebou po vydání stavebního povolení uzavřely smlouvu o dílo, na jejímž základě má být dílo provedeno způsobem odlišným, než je dosud povoleno ve stavebním povolení. Za tímto účelem stavební zákon zná institut změny stavby před jejím dokončením podle § 68 odst. 1 stavebního zákona v rozhodném znění, případně bylo lze požádat o vydání nového stavebního povolení souladného se smlouvou o dílo. Je ostatně notorietou, že změna stavby před jejím dokončením je zejména u rekonstrukcí zcela běžná s ohledem na skutečnost, že ne vždy lze předem zcela přesně specifikovat rozsah a způsob provádění stavebních prací. Domnívají, že jediným případem, kdy by bylo namístě uvažovat o sjednání plnění díla nedovoleného, by byl případ, kdy by si smluvní strany sjednaly provedení takového díla, které stavební úřad pravomocně zakázal. O to ale v posuzované věci nejde. Dovolatelé poukazují na to, že pokud by právní názor Městského soudu v Praze byl doveden ad absurdum, bylo by nutno dovodit, že jakákoliv smluvní změna stavebních prací v průběhu jejích provádění musí probíhat tak, že objednatel nejprve požádá o změnu stavby před dokončením, následně vyčká právní moci tohoto rozhodnutí a až poté je oprávněn uzavřít smlouvu o dílo či její dodatek, kterou si zabezpečí provedení stavebních prací v souladu s takovým rozhodnutím. Žalobci se domnívají, že takovýto postup žádný zákon nestanoví. Vyžadování takovéhoto postupu pod sankcí absolutní neplatnosti pak žalobci považují za naprosto nepřípustný zásah do zásady, podle které každá osoba soukromého práva může činit vše, co jí zákon nezakazuje.

Žalobci se domnívají, že předmětná smlouva o dílo neměla být posouzena jako neplatná. Nad to žalobci upozorňují na konstantně judikovanou prioritu výkladu nezakládajícího neplatnost, viz např. nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Pokud by byla předmětná smlouva o dílo posouzena jako platná, mělo by být vycházeno z ostatního závěru soudu prvního stupně a odvolacího soudu, podle kterých skutečně došlo k prodlení zhotovitele s provedením díla. V návaznosti na toto prodlení byla sjednána povinnost žalované uhradit smluvní pokutu, která je předmětem sporu; žalobě by proto mělo být jako důvodné vyhověno.

Žalobci jsou přesvědčeni, že je důvod pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že jejich žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Pokud by snad dovolací soud shledal, že není možno napadený rozsudek změnit, navrhují žalobci zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelé oprávněně v dovolání argumentují tím, že dovolací soud dosud neřešil otázku dovolateli položenou, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Nejvyšší soud se proto zabýval řešením právní otázky: „Zda je pro rozpor se zákonem podle 39 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2013) neplatná smlouva o dílo, ve které se smluvní strany dohodly na provedení díla jiným způsobem, než který byl v okamžiku uzavření smlouvy o dílo povolen rozhodnutím orgánu veřejné správy (zde stavebním úřadem); to vše za předpokladu, že provedení díla sjednaného rozsahu nebylo tímto orgánem veřejné správy zakázáno.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelům lze přisvědčit, že zákonná úprava nezakazuje dvěma subjektům soukromého práva, aby mezi sebou po vydání stavebního povolení uzavřely smlouvu o dílo, na jejímž základě má být dílo provedeno způsobem odlišným, než je dosud povoleno ve stavebním povolení. Smlouva o dílo, na jejíž předmět díla nebylo vydáno stavební povolení, je platná. Stavební zákon (v daném případě aplikovaný zákon č. 50/1976 Sb.) v § 68 připouští, že stavební úřad může na žádost stavebníka v odůvodněných případech povolit změnu stavby ještě před jejím dokončením. I v současné právní úpravě v zákoně č. 183/206 Sb., stavební zákon, ustanovení § 118 připouští možnost povolení změny stavby před jejím dokončením – před zahájením stavby nebo v průběhu provádění stavby. Z uvedeného je zřejmé, že není správný závěr odvolacího soudu, že absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. založil rozpor mezi smlouvou o dílo a rozhodnutím stavebního úřadu, kdy stavební povolení předpokládalo zřízení jedné bytové jednotky, ale předmětem díla podle smlouvy na základě stavební dokumentace mělo být zřízení dvou bytových jednotek, umožňuje-li stavební zákon povolení změny stavby před jejím dokončením.

Nutno dospět však k závěru, že i když odvolací soud nesprávně dovodil neplatnost smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 3. 11. 2006, není jeho právní závěr o nevyhovění nároku žalobců na zaplacení smluvní pokuty nesprávný, resp. není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, podle něhož, nesplní-li dlužník povinnost řádně a včas, může jeho prodlení podle ustanovení § 365 obch. zák. vyloučit pouze prodlení věřitele, nikoli jiná okolnost.). Jestliže totiž ze skutkových zjištění vyplynulo, že ve smlouvě o dílo se žalovaná, jako zhotovitelka, zavázala provést pro žalobce, jako objednatele, stavební úpravu půdy za účelem zřízení dvou bytových jednotek nejpozději do 30. 6. 2007 a podle bodu 2.2. smlouvy byla podkladem pro její uzavření mimo jiné i stavební dokumentace a stavební rozhodnutí ke stavbě, kterým bylo rozhodnutí Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 č. j. výst. 4811/05/Slo/D 1743 Dej ze dne 30. 11. 2005 (právní moci nabylo dne 3. 1. 2006), představující rozhodnutí o stavebních úpravách v bytovém domě spočívající ve vestavbě jedné bytové jednotky, lze dovodit, že prodlení žalované, jako zhotovitelky, s dokončením stavby bylo způsobeno prodlením žalobců, jako objednatelů, spočívající v nečinnosti žalobců, jako objednatelů stavby, týkající se včasného zajištění stavebního povolení pro zhotovení stavby podle sjednané smlouvy. Žalovaná, jako zhotovitelka, nemůže nést sankční důsledky toho, že dílo (stavba) nebylo dokončeno a předáno ve sjednaném termínu, jestliže v důsledku nečinnosti objednatelů, které lze kvalifikovat jako nedostatek jejich součinnosti při zhotovování díla, nebylo vydáno příslušné stavební povolení. V takovém případě totiž brání provedení stavby veřejné právo, kterým jsou strany vázány, neboť podle § 58 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., platného v rozhodné době, žádost o stavební povolení spolu s předepsanou dokumentací podává u stavebního úřadu stavebník, kterým se podle § 139 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. rozumí investor a objednatel stavby. Žalovaná, jako zhotovitelka, se proto nedostala do prodlení se zhotovením díla, pro něž by žalobcům náležela smluvní pokuta za prodlení žalované s dokončením díla, nebylo-li ve smlouvě sjednáno, že příslušné stavební povolení zajistí žalovaná, jako zhotovitelka.

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§ 243d písm. a) o. s. ř.], a proto dovolání žalobců zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

Zatím žádné diskuzní příspěvky
02/06/2015 / Martin Archalous

Nález Ústavního soudu z 11.…

0

Výňatky z rozhodnutí

Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušení (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud nejprve zjistí, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům a zda omezuje obvyklé užívání nemovitosti (tj. podobných nemovitostí u podobných komunikací); přitom přihlédne k tomu, zda imise (zde hluk a prašnost) obtěžující žalobce přesahují limity stanovené v hygienických, příp. jiných veřejnoprávních předpisech (tyto limity jsou však jen pomocným, byť významným ukazatelem – srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva).

Při posuzování toho, zda žalobci poskytnout ochranu, lze přihlédnout i k tomu, zda je povinnost odvodnit silnici uložena i veřejným právem (zejména zákonem o pozemních komunikacích); jen o porušení takové veřejnoprávní povinnosti však nelze vyhovující rozsudek opřít. V soudním řízení totiž nejde o ochranu veřejného práva (viz § 1 o. z.).

Zatím žádné diskuzní příspěvky
28/11/2015 / Jiří Remeš

Vrchní soud v Praze ke…

0

§ 2

5 0
(1)

Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

(2)

Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3)

Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2

0
28/05/2014 / Jiří Remeš

Konec formalismu v Čechách?

0
07/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 6 ABGB – zdroj inspirace

0
06/10/2015 / Jiří Remeš

NS 22 Cdo 1450/2015 ze dne 17.…

0

Rozhodnutí NS ČSR ze dne 17. května 1922, Rv I 407/22

V roce 1908 uzavřela žalující městská obec V. se žalovaným továrníkem smlouvu, dle níž zadala žalovanému výhradné právo k zřízení a provozování elektrárny, proti tomu, že ji po 50 letech odevzdá žalující obci bezplatně do vlastnictví. V odstavci III. smlouvy bylo vyhrazeno žalující obci právo vykoupiti elektrárnu od žalovaného i před uplynutím 50 roků a to v prvých 5 létech za celý investovaný kapitál 316.763 K, v následujících pak létech za tento investovaný kapitál zmenšený o zvyšující se počet procent, jak ve smlouvě přesně stanoveno (po 6tém roku méně 2 proc., sedmém méně 4 proc.,…… 49tém méně 97 proc.). V roce 1920 usnesla se obec použíti svého výkupního práva a ježto žalovaný na návrh obce nepřistoupil, domáhala se žalobou odevzdání elektrárny s celým příslušenstvím, jakož i uznání žalovaného, že mu, počínajíc 1. lednem 1921, nepřísluší výhradné právo k vyrábění, rozvádění a dodávání elektrického proudu v obvodu žalující obce. O b a n i ž š í s o u d y žalobě vyhověly, o d v o l a c í s o u d uvedl mimo jiné v d ů v o d e c h: Odvolací důvod nesprávného ocenění důkazů a nesprávného posouzení věci provádí žalovaná strana společně a doporučuje se, by oba tyto důvody byly i zde probírány pospolu, poněvadž navzájem souvisejí. Strana žalovaná brojí především proti názoru prvého soudu, že vzhledem ke dlouhé smluvní době 50 let jest smlouva zřejmě smlouvou odvážnou. Probírati obšírné vývody žalované strany a řešiti otázku, patří-li tato smlouva mezi odvážné smlouvy ve smyslu § 1267 obč. zák., nemělo by pro rozhodnutí sporu praktické ceny, poněvadž prvý soud, jak z jeho důvodů patrno, nevyvodil ze svého názoru jiného závěru, než že strany, uzavírajíce smlouvu, musily počítati s tím, že v tak dlouhé době změna hospodářských poměrů nastane, čímž chtěl naznačiti, že braly na se risiko, ze změny takové vyplývající․ A v tom dlužno prvému soudu přisvědčiti. Důležitější jsou vývody žalované strany, jimiž se snaží uplatniti názor, že úmluvu ujednanou v odstavci III. smlouvy ze dne 18. září a ze dne 1. října 1908 jest považovati za pouhé »pactum de contrahendo« ve smyslu § 936 obč. zák., avšak i tato snaha zůstává bez úspěchu, poněvadž názor žalované strany nemá opory ani v zákoně ani v doslovu smlouvy. Předběžná smlouva jest úmluva, kterou někdo na se béře závazek k ujednání nějaké smlouvy budoucí. Takovou úmluvu bychom ve smlouvě a jmenovitě v odstavci III. marně hledali. Celý obsah smlouvy svědčí o tom, že tu jde vesměs o smlouvu hotovou, kterou jest posuzovati jako jednotný celek, a uznává-li strana žalovaná sama, že jest podle smlouvy povinna po uplynutí padesáti let, počítaných ode dne, kdy elektrárna ve V. byla v pravidelný chod uvedena, odevzdati ji se vším příslušenstvím bezplatně žalobkyni do vlastnictví, lze tím méně o tom pochybovati, že podle téže smlouvy jest žalobkyně oprávněna vykoupiti ji od žalovaného i před uplynutím smluvní doby padesátileté a že tudíž žalovaný je povinen odevzdati elektrárnu se vším příslušenstvím žalobkyni za výkupné ve smlouvě stanovené do vlastnictví. V celé smlouvě není ustanovení, podle kterého by se žalovaný byl zavázal se žalobkyni někdy v budoucnosti uzavříti smlouvu o výkup elektrárny, za to však vyplývá z odstavce III. smlouvy jasně, že se již touto smlouvou dohodl se žalobkyní o výkupu samém a že byly již tehdy srovnalou vůlí stran stanoveny přesně podmínky pro nabytí elektrárny obcí na základě smluveného výkupu. Ustanovením odstavce III. smlouvy nezískala žalobkyně pouhý nárok na uzavření smlouvy výkupní, nýbrž platný důvod pro nabytí elektrárny. S tím souvisí, že nebyla ve smlouvě stanovena lhůta k uzavření domnělé smlouvy hlavní, ačkoli stanovení lhůty takové je nezbytnou náležitostí smlouvy předběžné. Nelze tudíž souhlasiti s názorem žalované strany, že žalobkyně, chce-li použíti práva dle odstavce III. smlouvy, musí se žalovaným teprve uzavříti kupní smlouvu, neboť žalobkyně jest na základě výkupní smlouvy, platně uzavřené, oprávněna domáhati se ihned její realisace, což také v tomto sporu činí. Odporuje spisům i stavu právnímu, tvrdí-li žalovaná strana, že obec města V. žaluje na dodržení předběžné smlouvy. Poněvadž tu předběžné smlouvy ve smyslu, žalovanou stranou tvrzeném, není, padají tím veškeré závěry, z podstaty předběžné smlouvy vyvozované. Z té příčiny odpadá také potřeba, zabývati se vývody žalované strany, týkajícími se předpokladu »rebus sic stantibus«, pokud strana žalovaná se tímto předpokladem obírá ve spojitosti se smlouvou předběžnou. O tom není sporu, že předpoklad právě uvedený může míti podstatný vliv na závaznost smlouvy předběžné ve smyslu § 936 obč. zák. a stačí tu poukázati na doslov tohoto ustanovení. Není však zákonem odůvodněno a bylo by nanejvýš povážlivo, přiznávati námitce »rebus sic stantibus« při posuzování závaznosti smluv hlavních týž význam, jaký tato námitka má při smlouvách předběžných, neboť kdyby se tak dálo bez právního základu, byla by tím ohrožena nabytá práva, ze smluv hlavních vyplývající a tím i bezpečnost právní. Třeba jen uvážiti, jaký zmatek by v právních poměrech nastal, kdyby veškeré smlouvy, v době předválečné právoplatně ujednané, byly brány v odpor námitkou, že ta neb ona strana je uzavřela v předpokladu, že válka nenastane, a kdyby námitkám těm bylo vyhovováno. Takováto »konstantní« praxe vedla by k důsledkům absurdním. Judikátem čís. 195. jehož se strana žalovaná neprávem dovolává, byla stanovena právní věta jíž nyní v podstatě odpovídá dodatek, připojený § 1052 obč. zák. novelou III. §em 115, avšak věta tato se na tento případ nehodí. V tomto sporu mohlo by po zákonu míti význam, kdyby strany smlouvu byly ujednaly pod výslovnou podmínkou, že válka nenastane (§ 901 obč. zák.). Podmínka taková však ve smlouvě není obsažena a tento nedostatek nelze nahraditi pouhým poukazem na § 863 obč. zák., jehož použití jest v tomto případě ustanovením § 901 obč. zák. přímo vyloučeno. Úsilí, s jakým se strana žalovaná snaží dovoditi, že úmluva o výkupu elektrárny se příčí zásadám slušnosti a spravedlnosti ba i dobrým mravům a že proto je neplatnou (nicotnou), nemůže rovněž míti úspěchu. Jisto je, že kdyby žalovaný smlouvu o výkup elektrárny uzavíral nyní, měl by příležitost zpeněžiti jí mnohem lépe, než jak se stalo v roku 1908. Je také pochopitelno, že žalovaný pociťuje jako křivdu, má-li za elektrárnu, jejíž cena od doby zřízení následkem válečných poměrů značně stoupla, dostati úplatu, v předválečné měně smluvenou, v nynější znehodnocené valutě. Avšak veškerá újma, kterou tím žalovaný snad utrpí, je pouhým důsledkem válečných poměrů, které dle právních zásad jest považovati za náhodu, jejíž následky nese ten, v jehož jmění nastávají. Není v dosahu moci soudcovské, by újma, kterou žalovaný utrpí, v mezích zákona byla zamezena neb aspoň zmírněna. K tomu mohla by přispěti pouze dobrá vůle a uznalost druhé smluvní strany, která výkupem získává. S názorem žalované strany, že se úmluva výkupní příčí dobrým mravům, nelze souhlasiti. Není-li proti zásadám mravnosti, že vkladateli, který v době předválečné uložil své úspory do peněžního ústavu, vrací se jistina v nynější znehodnocené měně, a nelze-li zváti nemravným, když ten, kdo před válkou prodal svůj statek s výhradou koupě zpáteční za cenu, kterou sám utržil, domáhá se po válce zpětné koupě přes to, že cena nemovitostí za války stoupla, nepříčí se také dobrým mravům, domáhá-li se žalobkyně realisace výkupu, před válkou smluveného, proti náhradě nákladů výrobních se srážkou oboustranně smluvenou. Je tedy námitka neplatnosti (správně nicotnosti) smlouvy (§ 879 obč. zák.) bezdůvodna. Stejně bezdůvodná jest námitka zkrácení nad polovici obecné ceny. K vyvrácení vývodů žalované strany, jimiž se snaží oprávněnost námitky dle § 934 obč. zák. dovoditi, stačí poukázati jednak na to, že se strany dle odst. XIX. smlouvy ze dne 18. září a 1. října 1908 námitky této výslovně vzdaly, jednak na to, že strana žalovaná ani sama netvrdí, že uzavřením smlouvy, v odst. III. stipulované byla zkrácena, nad polovici ceny obecné, nýbrž obrací se proti plnění (realisaci) této smlouvy. Poněvadž však tato smlouva (úmluva výkupní), jak shora dovozeno, není smlouvou předběžnou, nýbrž smlouvou konečnou a strana žalovaná se zrušení této smlouvy dle § 934 obč. zák. nedomáhá, je odpor její proti plnění smlouvy marným, neboť realisace smlouvy je právním důsledkem smlouvy, platně uzavřené, a takovou, platně ujednanou smlouvou jest i úmluva výkupní.

N e j v y š š í s o u d žalobu pro tentokráte zamítl.

Důvody:

Ovšem nemá pravdu dovolatel, když ze smlouvy o zadání práva k zřízení elektrárny vytrhuje částku, vztahující se na výkup elektrárny, ustavuje ji jako samostatnou úmluvu a kvalifikuje pak jako t. zv. úmluvu předběžnou (pactum de contrahendo) dle § 936 obč. zák. Žalující obec zadala žalovanému výhradné právo k zřízení a provozování elektrárny proti tomu, že ji po 50 letech obci bezplatně odevzdá do vlastnictví. Je to tedy smlouva úplatná; obec udělila žalovanému řečené výhradné právo (úplata) a on jí má po 50 letech přenechati elektrárnu (vzájemná úplata). To je zřejmě plnění za plnění, tedy smlouva innominátní, ale nelze jedno plnění vyloučiti a zůstaviti ve smlouvě jen plnění druhé, jak by to bylo v důsledku dovolatelova názoru. Jestiť právo obce, v dalším obsahu smlouvy ujednané, vykoupiti elektrárnu před uplynutím 50 t i 1 e t é lhůty jen pozměnou a rozvedením toho plnění, k němuž žalovaný jest povinen, a nedá se tedy od něho odděliti. Avšak přihlédne-li se k obsahu smlouvy v logičtějším uspořádání, lze dokonce shledati, že plnění žalovaného záleží právě v povinnosti trpěti tento výkup, a že bezplatné odevzdání elektrárny po 50 letech jest jen důsledkem práva výkupu, jehož cena odstupňována jest právě podle let tak, že pořád se zmenšuje, až do konce v 50 letech klesá na nulu. Smlouva pořádá věc takto: Čl. I. uděluje žalovanému právo na zřízení a provoz elektrárny. Čl. II. omezuje právo to na 50 let a praví, že po této lhůtě připadne elektrárna obci a to b e z p l a t n ě. Čl. III. stanoví, že obci přísluší právo v y k o u p i t i elektrárnu ipřed uplynutím této 50tileté lhůty. Již z tohoto »i« plyne, že i ono v čl. II. stanovené bezplatné odevzdání míní se jako výkup a spadá pod tento čl. III., nade vší pochybnost však to vychází z dalšího obsahu tohoto článku, jenž výkupní cenu pořadem let vždy o 2 a konečně o 3 percenta zmenšuje, takže, jak řečeno, v 50 letech klesá na nulu. V tomto smyslu není to nelogické, nazvati i nulu cenou výkupní, neboť je to jen správný výraz jejího postupného snižování. Článek praví totiž dále: Při výkupu zaplatí obec celý investovaný kapitál dle odst. VI. a VII. t. j. účtů o zřízení pokud se týče rozšíření elektrárny a to při výkupu do 5 let beze srážky, avšak při výkupu po 6. roce se srážkou 2 percent, po 7. roce se srážkou 4 percent, po 8. roce se srážkou 6 percent, a tak dále až: po 47. roce se srážkou 91 percent, po 48. roce se srážkou 94 percent, po 49. roce se srážkou 97 percent, kdežto po roku padesátém celá elektrárna – tak se praví do slova – do vlastnictví obce »připadá«, kterýž výraz značí, že elektrárnu odevzdati je bez výkupu a bez úplaty, věta to, jež je jen jiným výrazem posledního vynechaného článku škály, který by zněl: po 50. roce se srážkou 100 percent = 0. Článek II., pokud stanoví bezplatné odevzdání po 50 letech, je tedy zbytečný, vždyť se to ještě jednou a s motivací praví v čl. III. Smlouva má tedy smysl, jako by kratčeji a logičtěji zněla: Čl. I. Žalovanému uděluje se právo na zřízení elektrárny, a provoz její nejdéle na 50 let. Čl. II. Obci přísluší však právo elektrárnu kdykoli před uplynutím této lhůty vykoupiti a to podle následující škály (následuje hořejší škála). Právo výkupu za cenu odstupňovanou podle let nebo-li povinnost žalovaného k odevzdáni elektrárny za tu kterou cenu, jest tedy vzájemným plněním za udělení práva k jejímu zřízení a provozu, tvoří tedy samo předmět smlouvy a nelze tu mluviti o jakési smlouvě předchozí. Vzájemné plnění, k němuž žalovaný jest ze smlouvy povinen, bylo pouze odročeno a splatnost před uplynutím nejzazší lhůty 50 let závisí od vůle obce. Odročení plnění však není předběžnou smlouvou, nýbrž smlouvou o plnění. Vskutku také není třeba, by žalovaný s obcí teprve vyjednával, nějakou trhovou smlouvu o elektrárnu uzavíral, nýbrž dle obsahu smlouvy vykoná obec své právo na výkup písemným o z n á m e n í m (čl. III. odst. 2) tedy j e d n o s t r a n n ý m prohlášením, a nemá tedy potřebí teprv souhlasu jeho; již její oznámení zakládá mu povinnost, elektrárnu jí odevzdati – ovšem proti zaplacení příslušné ceny dle škály. Druhá otázka jest, zda je smlouva pro žalovaného z á v a z n a. Žalovaný uplatňuje tu t. zv. doložku daných poměrů (clausula rebus sic stantibus), zakládaje námitku tu v podstatě na to, že smlouva uzavřena byla před světovou válkou, roku 1908, a tudíž v samozřejmém předpokladu, že tehdejší normální poměry potrvají, že budou podstatně tytéž i v době případného výkupu, že on by byl smlouvu uzavříti nemohl, kdyby byl věděl, že se poměry tak radikálně změní, jak se potom následkem světové války stalo, takže by při výkupu, kdyby cena počítána býti měla dle ustanovení smlouvy, obdržel jen nepatrný díl (1/13) skutečné ceny, kterou elektrárna má a již v době před válkou měla. Odvolací soud připouští řečenou doložku toliko při smlouvě předchozí, žalovaný však vztahuje ji i na smlouvy hotové, a v tom mu dlužno dáti za pravdu, jeť to v souhlasu s názory nové doby a judikaturou, již od let ustálenou. Důvody, jež odvolací soud proti této judikatuře uplatňuje, nevydrží. Prý by tím byla ohrožena nabytá práva a tím i bezpečnost právního obchodu, nastal prý by zmatek, kdyby proti všem předválečným smlouvám tato doložka byla připuštěna. Ale obavy ty jsou nemístny. Dlužno především rozeznávati mezi smlouvou, již splněnou, a ještě nesplněnou. Na splněné smlouvy se doložka nevztahuje, neboť jí brání se strana právě proti nároku na plnění, by plniti nemusela, a z toho újma pro bezpečnost právního obchodu neplyne. Jeť celá řada námitek a obran, jež týž účel sledují, jest tedy i obrana řečenou doložkou jen jednou z toho počtu, a musila by z téhož důvodu, jako jí, upírána býti oprávněnost i všem druhým, což je nemožné. V tom záleží právě vývoj práva, že pořád jemněji rozeznává a každé modernější tudíž více obran připouští, než ho starší připouštělo. A kde není zmodernisován zákon, tam aspoň modernisuje se jeho výklad, modernisuje se věda. A to je právě případ řečené doložky, která v praxi teprv hlavně za dob válečných nabyla významu. Než právo zná dokonce řadu případů, kde i splněná již smlouva může býti z obdobné příčiny jako při doložce t. j. pro nesplnění předpokladu zrušena, a přece nelze mluviti o nejistotě právního obchodu. Tak hned obrana pro zkrácení nad polovici ceny záleží v tom, že se strana v předpokládané hodnotě vzájemného plnění sklamala a proto zrušení smlouvy a vrácení plnění žádá. Dále sem patří většinou kondikce, najmě causa data causa non secu ta. Než i kdyby obavy o bezpečnost právního obchodu byly místny, nestačí, neboť jest to požadavek vyšší spravedlnosti, by se ku změně poměrů, válkou vyvolané, přihlíželo, musíť všecko právo býti lidské, humánní, odpovídati lidskému cítění, nikoli urážeti je krutostí a bezohledností, k níž právnická schémata, do posledních svých důsledků praktikovaná, ovšem v konci konců vedou, zkrátka právo positivní musí býti podstatně v souhlase s právem přirozeným, na němž sám zákon (§ 7 obč. zák.), jako na poslední útočiště v nouzi a tudíž jako na sám pramen všeho práva poukazuje, a jež není nic jiného, než příkaz obecného lidského svědomí. S tímto svědomím však nesouhlasí, by jedna strana na svůj prospěch a na škodu druhé strany vykořisťovala změny poměrů, válkou přivoděné změny, které se sama nenadála, a osobovala si tedy prospěch, v jaký při uzavření smlouvy doufati nemohla, a uvalovala na druhou stranu újmu, kterou tato rovněž nijak předvídati s to nebyla. Jestliže tedy plnění vzájemně povinná následkem nepředvídaného převratu hospodářských poměrů ocitnou se v takovém nepoměru hodnot, s jakým za poměrů v čas uzavření smlouvy panovavších počítati se nemohlo, není strana, nepoměrem tím trpící, povinna smlouvu dodržeti – leda že by druhá ochotna byla, nepoměr vyrovnati. Tato doložka daných .poměrů spočívá nejen na předpisech .§§ 936, 1,052 n. zn. a, 901 ve spojení s § 863 obč. zák., o něž obyčejně opírána bývá, jak i žalovaný činí, nýbrž též, a to hlavně na ustanovení § 1389 ve spojení s §em 7 obč. zák., ač kdyby ani ničeho jiného nebylo, tento sám o sobě by stačil. Dle § 1389 obč. zák. smír, i když zněl všeobecně na všecka práva, mezi stranami sporná, nevztahuje se přece na práva taková, n a n ě ž s t r a n y m y s l i t i n e m o h l y. Tím jest vyslovena zásada, že smír potud nezavazuje, pokud ukládá straně oběti, jichž se při smíru n a d í t i n e m o h l a, a tuto zásadu lze i dlužno vztáhnouti na každou smlouvu, to mocí § 7 obč. zák., neboť příčí se to právnímu citu, zvláště zásadě věrnosti a víry takové oběti straně ukládati. Tím odpadá otázka, zda tu není případ § 1447 obč. zák., t. j. zda splnění smlouvy neohrožuje žalovaného hospodářskou zkázou, jež dle dnešní praxe rovná se účinkem svým nemožnosti plnění, o níž předpis ten mluví. Ta otázka odpadá, ježto obrana z doložky rebus sic stantibus působí i v případě možnosti plnění. Arci nelze při ní mluviti o neplatnosti (nicotnosti) smlouvy a odvolávati se na § 879 obč. zák., že prý smlouva nebo nárok na její splnění příčí se dobrým mravům. Smlouva naprosto ne, neboť shodu její s dobrými mravy dlužno posuzovati dle doby jejího uzavření, tehdáž však, v roce 1908, nebylo na celé záležitosti ničeho mravně závadného. Žádost za splnění však jest jen tehdy a potud mravně závadná, když a pokud nárok právně nepřísluší. A o to se právě jedná, zda jest účinek doložky rebus sic stantibus po nastalé změně poměrů naprosto a vždy jen ten, že smlouva nezavazuje. To mínění je velmi rozšířeno a žalovaný stanovisko to zaujal. Nicméně dlužno uznati, že je východisko také jiné, že totiž smlouva zavazuje, ale jen pod tou podmínkou, že druhá strana přizpůsobí své vzájemné plnění požadavkům změněných poměrů, neboli, jak shora řečeno, že smlouva nezavazuje jen potud, pokud ukládá straně oběti, jichž se při ní nadíti nemohla, že tedy zavazuje, budou-li oběti ty vyváženy plněním druhé strany, od které tedy to závisí, chce-li smlouvu v účinnosti udržeti čili nic. A vskutku může případ míti se tak, že tohoto řešení nutně vyžaduje, nemá-li se zase druhé straně díti křivda. A takovým případem jest případ tento. Smlouvu prostě rozvázati lze jen tehdy, když buď žádná strana ještě neplnila, nebo plnila-li jedna, když lze toto plnění restituovati tak, že všecko v předešlý stav uvedeno bude, jak to v obdobných případech §§ 1447, 877 a j. obč. zák. stanoví. V tomto případě však obec se své strany již splnila, žalovaný po 12 let práva mu od obce uděleného užíval, a tu se věc v předešlý stav uvésti nedá. Následkem toho bylo by to křivdou vůči obci, kdyby nyní žalovaný svého vzájemného závazku byl sproštěn a obci právo na výkup bylo oduznáno. Žalovaný nedomáhá se tedy pouze svého práva, nýbrž jde dále za meze jeho, sahaje již do právní sféry obce. Patrně míní, že by právo obce na výkup minulo a on elektrárnu provozoval až do uplynutí 50 let. Ale to by zase bylo proti předpokladům obce, zase ona by plným právem mohla říci, že za takových podmínek byla by smlouvu neuzavřela. Dlužno tedy věc podle intence zákonodárcovy, jež v § 7 obč. zák. došla výrazu, upravit se stejným ohledem na obě strany tak, jak by to zákonodárce sám bezpochyby učinil, kdyby mu k řešení předložena byla (§ 1 švýc. civ. zák.), tedy tak, aby to odpovídalo pocitu spravedlnosti, a tomu vyhovuje řešení, aby obci právo výkupu zůstalo, avšak za peníz, vypočtený sice se zřetelem na počet roků podle smluvní škály, ale ne na základě kapitálu při zřízení, pokud se týče rozšíření elektrárny skutečně investovaného, nýbrž n a z á k l a d ě s u m y , k t e r o u e l e k t r á r n a j a k o i n v e s t i č n í k a p i t á l p ř e d s t a v u j e d n e s , t. j . v č a s d o s p ě l o s t i n á r o k u n a v ý k u p , k t e r á n a s t á v á p o p í s e m n é m o z n á m e n í d l e č l . I I I . o d s t a v e c d r u h ý s m l o u v y u p l y n u t í m l h ů t y t a m ž e s t a n o v e n é. Dokonce možno vším právem říci, že je to jen obdoba § 934 obč. zák., dle něhož i u zkrácení nad polovici ceny může druhá strana zachovati smlouvu v platnosti, pak-li cenu na přiměřený peníz doplní. A obdoba předchází dokonce přirozené právo (§ 7 obč. zák.). Doložiti jen dlužno, že v čl. XIX. smlouvy obě strany, tedy také žalovaný vzdal se sice všech námitek proti platnosti a závaznosti smlouvy, zvláště pak námitky pro zkrácení nad polovici ceny, že však toto vzdání řečenému řešení nevadí. Neboť co se týče námitek proti závaznosti smlouvy, jest toto vzdání se pro svou všeobecnost a neurčitost, ježto námitky ty nespecialisuje, již podle § 937 obč. zák. bez účinku, a mimo to nevztahuje se dle hořejšího výkladu § 1389 obč. zák. na takové námitky, na něž strany mysliti nemohly, a to jsou právě námitky, klíčící ve změně poměrů, nastalé světovou válkou. Co však se týče námitky pro zkrácení nad polovici ceny, tedy tuto žalovaný, ač ji uplatňuje, ovšem uplatňovati oprávněn není a také by mu nepomohlo, protože tu by se poměr cen posuzoval podle doby, kdy smlouva uzavřena byla (§ 934 obč. zák.), tedy dle roku 1908, a tu bylo vše v pořádku. Ale obrana z doložky rebus sic stantibus je jiná než námitka pro zkrácení nad polovici, má jiný základ, spočívající na nepředvídatelné změny hospodářských poměrů, po smlouvě nastalé, a tím přivoďené změně hodnot obou plnění, kdežto při zkrácení nad polovici k žádné napotomní změně se nehledí a hodnoty se posuzují dle doby smlouvy. Konečně sluší také připomenouti, že obranu z doložky rebus sic stantibus samozřejmě nelze odrážeti poukazem na paritu 1 K rak. uh. = 1 Kč (§ 6 zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n.), jak to první stolice činí, neboť tak by obrana ta učiněna byla illusorní, ježto replika řečenou paritou je na snadě vždy. Odvolávati se na tuto paritu je na místě jen, když jde pouze o splnění peněžitého závazku, jak zákon ten předpokládá, zde však jde o hodnotu elektrárny, kterou žalovaný odevzdati má, a jest otázkou, jaká úplata za ni přísluší, zda pouze suma ve smlouvě předurčená čili – a to je právě předmětem obrany – jiná, vyšší, změněným poměrům odpovídající. Teprv kdyby se uznalo, že obrana místa nemá a že tedy žalovaný povinen jest odevzdati elektrárnu za cenu smluvní, bylo by odvolání na paritu na místě, kdyby žalovaný snad žádal smluvní sumu v kursu vyšším, v kursu bývalé koruny rak. uh., jejž měla před zavedením měny československé. Takto by tedy řízení bylo neúplné, protože nebylo zjištěno, jak se hodnota plnění válkou změnila a co tedy výkupné činiti má, i musily by rozsudky nižších stolic býti zrušeny. Avšak na to nedojde. Dle § 1062 obč. zák. má kupitel cenu kupní zaplatiti s převzetím věci, sice je prodatel oprávněn odevzdání věci odepříti, jinými slovy, není-li jedno z obou plnění smlouvou odročeno, vázáno na lhůtu, musí se plnění díti z obou stran současně, z ruky do ruky. A ve smlouvě, o niž jde, není žádné lhůty pro splacení výkupného, musí tedy býti složeno současně s odevzdáním, žaloba tedy měla zníti, aby žalovaný uznán byl povinným elektrárnu obci odevzdati p r o t i zaplacení výkupného tím a tím penízem. Jen tak bude vyhověno předpisu § 1062 obč. zák., neboť jen tak je žalovanému právo tímto předpisem udělené, neplniti, leč proti vzájemnému splnění, ustanoveními §§ 8 a 25 odstavec druhý ex. ř. zajištěno. Žalobní prosba zní však na odevzdání elektrárny a o zaplacení výkupného se nestará. Žalující pouze prohlašuje v žalobě, že zaplatí hotově veškeré »dokazatelné« a úmluvám odpovídající náklady s příslušnou 11proc. srážkou. To je naprosto neurčité a zůstavovalo by sporům dvéře dokořán otevřeny, i kdyby to do žalobního žádání pojato bylo, kdežto spor má býti rozřešen pro obě strany definitivně, a musí tedy obě vzájemná plnění udávati přesně, výkupné tedy určitým číselným penízem. Prohlášení ochoty k plnění dle § 1052 obč. zák. zde nestačí, leda by žalobkyně byla žalovanému příslušnou sumu nabídla a on to odmítl. A tento nedostatek žalobního žádání žalovaný vytýkal a jest opačné tvrzení odvolacího soudu v odporu se spisy. Pro tento nedostatek musila žaloba zamítnuta býti pro tentokráte, neboť uplatňuje pouze právo na odevzdání elektrárny bez vzájemného plnění, bez něhož nároku toho nemá.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 3

4 4
(1)

Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2)

Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

  1. každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
  2. rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
  3. nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
  4. daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
  5. vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
  6. nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3)

Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 3

0
07/09/2013 / Martin Archalous

Štěstí?

4
07/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
30/10/2017 / Admin Tým

Zdroj inspirace: Deklarace…

0
09/01/2016 / Jiří Remeš

Nález Ústavního soudu ze dne 8.…

0

§ 4

5 0
Editor: Petr Bříza
(1)

Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

(2)

Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 4 a 5

0
04/12/2013 / Petr Zima

Standard rozumné ženy

0
18/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 4 quebeckého CC – zdroj…

0

§ 1297

Platí však také domněnka, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jakého může býti použito při obyčejných schopnostech. Kdo tohoto stupně píle nebo pozornosti opomene, při činech, jimiž nastává zkrácení práv jiného, je vinen nedopatřením.

§ 1297

Es wird aber auch vermutet, dass jeder, welcher den Verstandesgebrauch besitzt, eines solchen Grades des Fleisses und der Aufmerksamkeit fähig sei, welcher bei gewöhnlichen Fähigkeiten angewendet werden kann. Wer bei Handlungen, woraus eine Verkürzung der Rechte eines Andern entsteht, diesen Grad des Fleisses oder der Aufmerksamkeit unterlässt, macht sich eines Versehens schuldig.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
17/10/2014 / Admin Tým

§ 1122 návrhu občanského…

0

§ 5

2 0
(1)

Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

(2)

Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 4 a 5

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
17/10/2014 / Admin Tým

§ 1122 návrhu občanského…

0

§ 6

4 0
(1)

Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

(2)

Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 6

0
03/09/2014 / Admin Tým

Zdroj inspirace: Švýcarský…

0
18/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
03/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 6 quebeckého CC – zdroj…

0
03/09/2014 / Admin Tým

§ 242 BGB (k 3. 9. 2014) –…

0

§ 7

4 2

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 7

0
20/08/2014 / Admin Tým

Pracovní verze návrhu zákona,…

2

§ 994 NOZ (Domněnka oprávněnosti držby), § 1107 NOZ (Přechod závad při převodu vlastnictví), § 1111 NOZ (Dobrá víra nabyvatele), § 3058 NOZ (Přechodné ustanovení)

Zatím žádné diskuzní příspěvky
17/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 328 ABGB – zdroj inspirace

0
03/09/2014 / Admin Tým

Čl. 3 švýcarského občanského…

0

§ 8

5 2

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 8

0
05/02/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
20/08/2014 / Admin Tým

Pracovní verze návrhu zákona,…

1

Pokud je v ust. § 8 uvedeno slovo „zjevné“, toto má své opodstatnění. Tento princip se střetává s principem právní jistoty, v našem případě je tento vyjádřen v ust § 574 zák. .č. 89/2012 Sb. Vypuštění slova zjevné by znamenalo oslabení právní jistoty účastníků, závazkového práva aj. Dovoluji si odkázat na judikát Nejvyššího správního soudu, který je poplatný i soukromému právu: Zákaz zneužití práva je pravidlo českého vnitrostátního práva včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému (…) řádu tvořenému právem a odepřední ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je ultima ratio, musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2010 č,j, 1 As 70/2008–74).

Diskuze
[1] Lenka Šídlová / 29. 8. 2014 / zjevné zneužití práva

Proč by se zneužití právo mělo střetávat s tím, že na právní jednání je třeba dle §574 OZ potřeba hledět spíše jako na platné? Jednání, kterým někdo zneužije své právo není automaticky neplatným a samotné zneužití by právní ochrany požívat nemělo. K posouzení závažnosti následků takového zneužití je pak na soudu, právě s přihlédnutím k okolnostem takového jednání a dalším principům práva.

03/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 7 quebeckého CC – zdroj…

0

Art. 2

B. Inhalt der Rechtsverhältnisse

I. Handeln nach Treu und Glauben

1 Jedermann hat in der Ausübung seiner Rechte und in der Erfüllung seiner Pflichten nach Treu und Glauben zu handeln.

2 Der offenbare Missbrauch eines Rechtes findet keinen Rechtsschutz.

Art. 2

B. Etendue des droits civils

I. Devoirs généraux

1 Chacun est tenu d'exercer ses droits et d'exécuter ses obligations selon les règles de la bonne foi.

2 L'abus manifeste d'un droit n'est pas protégé par la loi.

Art. 2

B. Limiti dei rapporti giuridici

I. Osservanza della buona fede

1 Ognuno è tenuto ad agire secondo la buona fede così nell'esercizio dei propri diritti come nell'adempimento dei propri obblighi.

2 Il manifesto abuso del proprio diritto non è protetto dalla legge.

Art. 2

B. Cuntegn dal dretg civil

I. Agir en buna fai

1 Mintgin sto agir en buna fai faschond valair ses dretgs ed ademplind sias obligaziuns.

2 L'abus evident d'in dretg na vegn betg protegì da la lescha.

Art. 2

B. Scope and limits of legal relationships

I. Acting in good faith

1 Every person must act in good faith in the exercise of his or her rights and in the performance of his or her obligations.

2 The manifest abuse of a right is not protected by law.

dostupné in http://www.admin.ch/…tion/21.html#21, citováno 3. 9. 2014

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback