Díl 1 [Soukromé právo]

§ 1

(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobré dobrých mravy mravů , veřejný veřejného pořádek pořádku nebo práv o týkající ch se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

K § 1 odst. 1:

Navrhuje se zrušit stávající ustanovení odstavce prvního věty druhé, neboť zakotvuje pravidlo, které je pro praktickou aplikaci v takto obecné podobě nevhodné a vede k neřešitelným situacím. Tak například soused se může vůči vlastníkovi pozemku domoci vydání rozhodnutí, kterým mu bude uložena povinnost odstranit strom dle (soukromoprávního) § 1017 NOZ. Když pak ale bude chtít vlastník pozemku tuto povinnost splnit, nebude vyhověno jeho (veřejnoprávní) žádosti o povolení kácení dřevin dle zákona o ochraně přírody a krajiny. To ovšem zase bude z pohledu soukromého práva nerelevantní a vlastník pozemku si tak bude moci vybrat: porušit veřejnoprávní zákaz kácet bez povolení, nebo soukromoprávní povinnost pokácet strom rostoucí příliš blízko hranice pozemku uloženou soudem. Žádná třetí možnost k dispozici není. Podobně zhotoviteli může vzniknout povinnost (a tím i právo) provést stavební dílo, jakkoliv došlo k zamítnutí žádosti o stavební povolení. Shodně kupující může mít soukromoprávní právo na dodání zboží zakázaného veřejnoprávní normou. Podobných příkladů by bylo možno uvést řadu.

Obdobné pravidlo neobsahuje ani žádný ze zahraničních občanských zákoníků, které měly být tomuto ustanovení vzorem. Důvodová zpráva k NOZ v té souvislosti odkazovala na § 1 ABGB, čl. 1 ZGB a čl. 7 Code civil. V prvních dvou se podobné pravidlo nevyskytuje vůbec. Jen zdánlivou výjimkou je v tomto směru čl. 7 francouzského Code civil, který toliko stanoví: „L'exercice des droits civils est indépendant de l'exercice des droits politiques, lesquels s'acquièrent et se conservent conformément aux lois constitutionnelles et électorales“ (Výkon občanských práv je nezávislý na výkonu politických práv, která jsou získávána a zachovávána podle ústavních a volebních zákonů). Ten se však vztahuje jen na politické zákony a navazuje na to, že ve Francii existoval a dodnes existuje institut trestu zbavení politických práv, tj. práva volit, být volen a zastávat veřejné funkce.

Zrušením tohoto ustanovení nedojde ke zpochybnění právního dualismu soukromého a veřejného práva. Jeho zrušením se pouze odstraní důraz na dílčí případy vztahu těchto jen relativně oddělených částí právního řádu. Stávající znění tak staví do pozadí Ústavním soudem opakovaně zdůrazňované principy jednotnosti, bezrozpornosti a vnitřní konzistentnosti právního řádu. V právním řádu přitom dochází s vývojem společnosti naopak ke stále intenzivnějšímu prolínání práva soukromého a veřejného. Tomuto vývoji je bližší spíše pojetí občanského (soukromého) práva jako práva obecného a práva veřejného jako práva zvláštního. Podle tohoto pojetí se veřejné právo uplatní v rámci své zvláštní úpravy, přičemž tam, kde taková úprava chybí, je možné aplikovat pravidla soukromého práva i ve veřejnoprávních vztazích. Příkladem takového prolnutí práva soukromého a veřejného může být kupříkladu právní úprava veřejných zakázek. Naopak lze najít mnoho průmětů práva veřejného do práva soukromého, které důraz na jejich vzájemnou izolovanost přinejmenším významně relativizují. Tuto skutečnost dotvrzují výše uvedené praktické příklady.

Rušené ustanovení je pro praxi matoucí a názorově nás vrací, byť nezamýšleně, k doktríně izolovaných právních odvětví, jak byla formulována v socialistické právní teorii. Jako inspirační zdroj pro formulaci stávajícího pravidla byl uváděn § 3a ObchZ. Toto ustanovení stanovilo: „Povaha a platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání“. Zakotvení tohoto ustanovení v právním řádu bylo reakcí na dřívější široké pojetí absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem a judikaturu, která s porušením některých veřejnoprávních norem chybně spojovala neplatnost soukromoprávních právních úkonů (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Odon 117/97). Poukaz na uvedené ustanovení jako na důkaz obecné platnosti pravidla nezávislého uplatňování práva soukromého na právu veřejném však nemůže obstát. Smyslem citované normy byla toliko ochrana druhé smluvní strany, která jednala v dobré víře v existenci oprávnění smluvního partnera. Odkaz na ustanovení § 3a ObchZ ztrácí na relevanci též s novým pojetím neplatnosti právního jednání, které vylučuje, aby rozpor s veřejnoprávní normou bez dalšího založil neplatnost soukromoprávního jednání. Tak dle ustanovení § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pouze pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Zároveň dle ustanovení § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Veřejný pořádek přitom prostupuje celým právním řádem a jeho narušení bude mít často právě povahu porušení veřejnoprávní normy. Takový rozpor s veřejnoprávní normou tak musí být schopen způsobit i neplatnost soukromoprávního jednání, což je ovšem nutno zkoumat v každém jednotlivém případě. Vázat paušálně uplatnění veřejného práva v soukromoprávních vztazích pouze na případy, kdy to zákon výslovně stanoví, představuje v tomto ohledu pro praxi řešení nevhodné.

Jen na okraj dodejme, že původní pravidlo § 3a ObchZ bylo převzato do § 5 odst. 2 NOZ, který se navrhuje zachovat.

K § 1 odst. 2:

Návrh novelizace ustanovení odstavce druhého věty za středníkem má za cíl odstranit formulační chybu ve znění pravidla, které mělo obsahovat kritéria pro rozlišení mezi kogentními a dispozitivními normami. Stávající dikce žádné takové pravidlo ve skutečnosti neobsahuje. Tím, že nehovoří o nepřípustnosti odchylky od ustanovení zákona, které se dotýká dobrých mravů, veřejného pořádku a práva týkajícího se osob, ale pouze o nepřípustnosti ujednání porušujících tyto hodnoty, určuje pouze meze možných odchylek od dispozitivních ustanovení zákona. Takové pravidlo je přitom obsaženo již v ustanovení § 580 NOZ. Dle stávajícího pravidla v odstavci druhém jsou tak kogentními pouze ta ustanovení zákona, která obsahují výslovný zákaz odchylky od jimi normovaného pravidla (takových je v NOZ minimum a podstatně méně, než kolik bylo nepochybně zamýšlených kogentních norem). Zmíněná chyba vznikla zřejmě nepřípadnou inspirací ustanovením Čl. 19–2 švýcarského Code des obligations: „La loi n'exclut les conventions des parties que lorsqu'elle édicte une règle de droit strict, ou lorsqu'une dérogation à son texte serait contraire aux moeurs, à l'ordre public ou aux droits attachés à la personnalité.“ (Zákon vylučuje dohodu stran jen, pokud stanoví kogentní pravidlo nebo pokud by odchylka od jeho textu odporovala dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právům vztahujícím se k osobnosti.). Toto pravidlo totiž kritéria kogentnosti taktéž nevymezuje, pouze na kogentní normy odkazuje.

Ve snaze minimalizovat novelizační zásah a držet se záměru autorů se navrhovaná textace inspiruje nejbližším ustanovením, kterým je Čl. 6 francouzského Code civil stanovící následující: „On ne peut déroger, par des conventions particulières, aux lois qui intéressent l'ordre public et les bonnes moeurs.“ (Zvláštními dohodami se nelze odchýlit od zákonů, které se týkají veřejného pořádku nebo dobrých mravů.). Toto pojetí tak nepřipouští již samotné odchýlení od těch ustanovení zákona, jejichž účelem a smyslem je ochrana zmíněných hodnot, aniž by bylo nezbytné případ od případu zkoumat, zda byly odchylkou uvedené hodnoty narušeny. Pro právní jistotu je takové pojetí klíčové.

K této textaci: „ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobré dobrých mravy mravů , veřejného pořádku nebo práv o týkajících se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“ mám obrovskou výhradu – sama o sobě je zavádějící a problematická. Jak poznáme ustanovení, která se dotýkají dobrých mravů aj. Co tím bylo myšleno? Původní verze je srozumitelnější, odstavec 2 by však měl být rozdělen na dva odstavce:

2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. 3) Ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti jsou zakázána.

§ 7

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá.

K § 7:

Navrhuje se nahradit obecnou presumpci dobré víry a poctivosti pravidlem, že dobrá víra se v pochybnostech předpokládá. Tato změna předně sleduje opuštění presumpce poctivosti, tj. dobré víry v objektivním smyslu, která je v mezinárodním kontextu výjimkou, jež postrádá přesvědčivé zdůvodnění a pro praktickou aplikaci působí problematicky. Poctivost má charakter pravidla chování, které v sobě zahrnuje požadavek chovat se k ostatním v právním styku čestně, odpovědně a ohleduplně, tj. zejména zohledňovat očekávání, jež v ostatních jednající vyvolává, a usilovat o naplnění účelu společného úsilí. Jde tedy o objektivní standard jednání, jímž je poměřováno chování osob v právním styku (typicky při realizaci smluv, ale též v předsmluvním stadiu). V § 6 přitom zákonodárce přiléhavě ukládá povinnost dodržovat tento standard jednání. Není zřejmé, proč by zároveň měl zakládat i domněnku, že byl tento standard dodržen, a tím paradoxně oslabovat možnost, aby se někdo porušení této povinnosti dovolal.

Vypuštěním vyvratitelné domněnky dobré víry a současným zakotvením navrhovaného pravidla se dále sleduje citlivější ztvárnění požadavku na ochranu dobré víry. Navrhované řešení vychází z předpokladu, že ochrana dobré víry se často dostává do střetu s dalšími principy a hodnotami, typicky s principem ochrany vlastnického práva. V tomto ohledu může vést stávající presumpce dobré víry k nepřípustnému rozšíření zákonných mezí vlastnického práva a popření jeho podstaty (Čl. 4 odst. 4 Listiny). Příkladem tohoto jevu je úprava nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve smyslu ustanovení § 1109 a násl. NOZ (vyjma ovšem § 1111 NOZ), která ve spojení s uvedenou presumpcí přenáší důkazní břemeno stran nedostatku dobré víry nabyvatele na původního vlastníka věci. Takové řešení je však výrazným posunem oproti dosavadnímu přístupu raženému judikaturou (např. rozhodnutí ÚS ČR, sp. zn. I. ÚS 437/02). Ten se pokoušel najít rovnováhu mezi ochranou vlastnického práva a ochranou dobré víry, když prokazování dobré víry bylo v souladu s obecným pravidlem na tom, komu svědčila. Navrhovaná úprava na toto obecné pravidlo navazuje, zároveň však oproti stavu do 31. 12. 2013 zaručuje silnější (ale nikoliv nepřiměřenou) ochranu dobré víry. Toho má docílit současným zakotvením zásady, že se dobrá víra v pochybnostech předpokládá. Tento princip se v právním řádu dříve objevoval pouze v dílčích případech (§ 20 zákona o cenných papírech, § 179 odst. 1 ObchZ, reziduum též v § 35 odst. 1 ZOK). Jeho obecné uplatnění má za důsledek, že určité osobě svědčí předpoklad dobré víry i tehdy, je-li i po prokázání skutečností, které mají dobrou víru zakládat, o její existenci pochybnost. V takovém případě dochází naopak k přenosu důkazního břemene na druhou stranu sporu, jež musí prokazovat nedostatek dobré víry. Stávající řešení však po této straně od počátku požaduje, aby podala plný důkaz, že dobrá víra dána nebyla. Takový požadavek se však v porovnání s navrhovaným řešením jeví jako nepřiměřeně přísný, což zakládá nevyváženost mezi ochranou dobré víry a jiných hodnot.

Konečně je třeba upřesnit tvrzení důvodové zprávy k NOZ, že stávající ustanovení upravuje obecnou presumpci dobré víry ve shodě se všemi právními řády evropské kontinentální tradice. Tak francouzský Code civil presumuje dobrou víru až v ustanovení čl. 2274, které se týká pouze vydržení nemovité věci. Německý BGB pak podobnou domněnku neobsahuje vůbec. Stávající úpravě je zřejmě nejblíže švýcarský ZGB, jenž ve svém Čl. 3 odst. 1 dobrou víru presumuje, ovšem pouze v případech, kdy zákon s dobrou vírou spojuje vznik nebo účinek práv: „Wo das Gesetz eine Rechtswirkung an den guten Glauben einer Person geknüpft hat, ist dessen Dasein zu vermuten.“ Dle odstavce 2 tohoto ustanovení se přitom dobré víry nemůže dovolávat ten, kdo zanedbal požadavek náležité pečlivosti a opatrnosti: „Wer bei der Aufmerksamkeit, wie sie nach den Umständen von ihmverlangt werden darf, nicht gutgläubig sein konnte, ist nicht berechtigt,sich auf den guten Glauben zu berufen.“ Krom Švýcarska obdobnou domněnku obsahuje ještě lichtenštejnský občanský zákoník. Z učiněného srovnání přesto vychází stávající verze domněnky dobré víry jako řešení nikoliv zcela standardní.