§ 1

11 10
(1)

Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2)

Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1

0

§ 1

(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobré dobrých mravy mravů , veřejný veřejného pořádek pořádku nebo práv o týkající ch se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

K § 1 odst. 1:

Navrhuje se zrušit stávající ustanovení odstavce prvního věty druhé, neboť zakotvuje pravidlo, které je pro praktickou aplikaci v takto obecné podobě nevhodné a vede k neřešitelným situacím. Tak například soused se může vůči vlastníkovi pozemku domoci vydání rozhodnutí, kterým mu bude uložena povinnost odstranit strom dle (soukromoprávního) § 1017 NOZ. Když pak ale bude chtít vlastník pozemku tuto povinnost splnit, nebude vyhověno jeho (veřejnoprávní) žádosti o povolení kácení dřevin dle zákona o ochraně přírody a krajiny. To ovšem zase bude z pohledu soukromého práva nerelevantní a vlastník pozemku si tak bude moci vybrat: porušit veřejnoprávní zákaz kácet bez povolení, nebo soukromoprávní povinnost pokácet strom rostoucí příliš blízko hranice pozemku uloženou soudem. Žádná třetí možnost k dispozici není. Podobně zhotoviteli může vzniknout povinnost (a tím i právo) provést stavební dílo, jakkoliv došlo k zamítnutí žádosti o stavební povolení. Shodně kupující může mít soukromoprávní právo na dodání zboží zakázaného veřejnoprávní normou. Podobných příkladů by bylo možno uvést řadu.

Obdobné pravidlo neobsahuje ani žádný ze zahraničních občanských zákoníků, které měly být tomuto ustanovení vzorem. Důvodová zpráva k NOZ v té souvislosti odkazovala na § 1 ABGB, čl. 1 ZGB a čl. 7 Code civil. V prvních dvou se podobné pravidlo nevyskytuje vůbec. Jen zdánlivou výjimkou je v tomto směru čl. 7 francouzského Code civil, který toliko stanoví: „L'exercice des droits civils est indépendant de l'exercice des droits politiques, lesquels s'acquièrent et se conservent conformément aux lois constitutionnelles et électorales“ (Výkon občanských práv je nezávislý na výkonu politických práv, která jsou získávána a zachovávána podle ústavních a volebních zákonů). Ten se však vztahuje jen na politické zákony a navazuje na to, že ve Francii existoval a dodnes existuje institut trestu zbavení politických práv, tj. práva volit, být volen a zastávat veřejné funkce.

Zrušením tohoto ustanovení nedojde ke zpochybnění právního dualismu soukromého a veřejného práva. Jeho zrušením se pouze odstraní důraz na dílčí případy vztahu těchto jen relativně oddělených částí právního řádu. Stávající znění tak staví do pozadí Ústavním soudem opakovaně zdůrazňované principy jednotnosti, bezrozpornosti a vnitřní konzistentnosti právního řádu. V právním řádu přitom dochází s vývojem společnosti naopak ke stále intenzivnějšímu prolínání práva soukromého a veřejného. Tomuto vývoji je bližší spíše pojetí občanského (soukromého) práva jako práva obecného a práva veřejného jako práva zvláštního. Podle tohoto pojetí se veřejné právo uplatní v rámci své zvláštní úpravy, přičemž tam, kde taková úprava chybí, je možné aplikovat pravidla soukromého práva i ve veřejnoprávních vztazích. Příkladem takového prolnutí práva soukromého a veřejného může být kupříkladu právní úprava veřejných zakázek. Naopak lze najít mnoho průmětů práva veřejného do práva soukromého, které důraz na jejich vzájemnou izolovanost přinejmenším významně relativizují. Tuto skutečnost dotvrzují výše uvedené praktické příklady.

Rušené ustanovení je pro praxi matoucí a názorově nás vrací, byť nezamýšleně, k doktríně izolovaných právních odvětví, jak byla formulována v socialistické právní teorii. Jako inspirační zdroj pro formulaci stávajícího pravidla byl uváděn § 3a ObchZ. Toto ustanovení stanovilo: „Povaha a platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání“. Zakotvení tohoto ustanovení v právním řádu bylo reakcí na dřívější široké pojetí absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem a judikaturu, která s porušením některých veřejnoprávních norem chybně spojovala neplatnost soukromoprávních právních úkonů (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Odon 117/97). Poukaz na uvedené ustanovení jako na důkaz obecné platnosti pravidla nezávislého uplatňování práva soukromého na právu veřejném však nemůže obstát. Smyslem citované normy byla toliko ochrana druhé smluvní strany, která jednala v dobré víře v existenci oprávnění smluvního partnera. Odkaz na ustanovení § 3a ObchZ ztrácí na relevanci též s novým pojetím neplatnosti právního jednání, které vylučuje, aby rozpor s veřejnoprávní normou bez dalšího založil neplatnost soukromoprávního jednání. Tak dle ustanovení § 580 NOZ je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pouze pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Zároveň dle ustanovení § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Veřejný pořádek přitom prostupuje celým právním řádem a jeho narušení bude mít často právě povahu porušení veřejnoprávní normy. Takový rozpor s veřejnoprávní normou tak musí být schopen způsobit i neplatnost soukromoprávního jednání, což je ovšem nutno zkoumat v každém jednotlivém případě. Vázat paušálně uplatnění veřejného práva v soukromoprávních vztazích pouze na případy, kdy to zákon výslovně stanoví, představuje v tomto ohledu pro praxi řešení nevhodné.

Jen na okraj dodejme, že původní pravidlo § 3a ObchZ bylo převzato do § 5 odst. 2 NOZ, který se navrhuje zachovat.

K § 1 odst. 2:

Návrh novelizace ustanovení odstavce druhého věty za středníkem má za cíl odstranit formulační chybu ve znění pravidla, které mělo obsahovat kritéria pro rozlišení mezi kogentními a dispozitivními normami. Stávající dikce žádné takové pravidlo ve skutečnosti neobsahuje. Tím, že nehovoří o nepřípustnosti odchylky od ustanovení zákona, které se dotýká dobrých mravů, veřejného pořádku a práva týkajícího se osob, ale pouze o nepřípustnosti ujednání porušujících tyto hodnoty, určuje pouze meze možných odchylek od dispozitivních ustanovení zákona. Takové pravidlo je přitom obsaženo již v ustanovení § 580 NOZ. Dle stávajícího pravidla v odstavci druhém jsou tak kogentními pouze ta ustanovení zákona, která obsahují výslovný zákaz odchylky od jimi normovaného pravidla (takových je v NOZ minimum a podstatně méně, než kolik bylo nepochybně zamýšlených kogentních norem). Zmíněná chyba vznikla zřejmě nepřípadnou inspirací ustanovením Čl. 19–2 švýcarského Code des obligations: „La loi n'exclut les conventions des parties que lorsqu'elle édicte une règle de droit strict, ou lorsqu'une dérogation à son texte serait contraire aux moeurs, à l'ordre public ou aux droits attachés à la personnalité.“ (Zákon vylučuje dohodu stran jen, pokud stanoví kogentní pravidlo nebo pokud by odchylka od jeho textu odporovala dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právům vztahujícím se k osobnosti.). Toto pravidlo totiž kritéria kogentnosti taktéž nevymezuje, pouze na kogentní normy odkazuje.

Ve snaze minimalizovat novelizační zásah a držet se záměru autorů se navrhovaná textace inspiruje nejbližším ustanovením, kterým je Čl. 6 francouzského Code civil stanovící následující: „On ne peut déroger, par des conventions particulières, aux lois qui intéressent l'ordre public et les bonnes moeurs.“ (Zvláštními dohodami se nelze odchýlit od zákonů, které se týkají veřejného pořádku nebo dobrých mravů.). Toto pojetí tak nepřipouští již samotné odchýlení od těch ustanovení zákona, jejichž účelem a smyslem je ochrana zmíněných hodnot, aniž by bylo nezbytné případ od případu zkoumat, zda byly odchylkou uvedené hodnoty narušeny. Pro právní jistotu je takové pojetí klíčové.

Diskuze
[1] Martin Archalous / 21. 8. 2014 / Nová odst. 2 je nejasnější

Původní znění odstavce 2 mi přišlo jasnější. Většina ustanovení zákona se přece nějak, třeba i vzdáleně, dotýká dobrých mravů nebo veřejného pořádku. A naopak ne každé odchýlení se od něj porušuje dobré mravy a veřejný pořádek. Omezení smluvní svobody by neměla být nedůvodná.

[2] Martin Archalous / 24. 8. 2014 / K § 1

Podle prof. Eliáše je věta „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ toliko deklaratorní. Její odstranění ze zákona tak nepovede k praktické změně, ale toliko k posílení nejistoty a vdůsledku zřejmě i oslabení ochrany práv.

Jaké je praktický efekt této věty, můžu vysvětlit na příkladu: Vedle obytného domu stijí továrna, která obtěžuje sousedy hlukem. Hygienická stanice však nadlimitní hlučnost nezměřila, veřejné právo tedy nepomůže. Můžou vlastníci podat občanskoprávní žalobu na hlukové imise? Samozřejmě, že ano. Pokud by ale „uplatňování soukromého práva bylo závislé na právu veřejném,“ soud by musel nutně takovou žalobu zamítnout, protože přece veřejnoprávní normy takový hluk nezakazují. Protože ale uplatňování soukromého práva není závislé na právu veřejném, pak soud může takovou žalobu projednat a vyhodnotit podle okolností daného případu a ne podle vyhlášky. (Toto je samozřejmě absurdní příklad, ale ve složitějších případech některý soudce k podobnému závěru dojít může. Proto je třeba, aby toto pravidlo bylo v zákoně výslovně.)

Vložení této věty nás nevrací k „socialistické právn teorii,“ jak úvádí důvodová zpráva. Naopak, její vypuštění může vyvolat dojem, že uplatňování soukromého práva je závailsé na právu veřejném, což je právě znakem silné státní moci, která se snaží regulovat i to, co jí nepřísluší.

(Závěrěm dodávám, že takováto změna by neměla být prováděna po 7 měsících a rozhodně ne rychlout technickou novelou, která má odstranit nejkřiklavější praktické problémy při aplikaci NOZ. Nejsem si vědom, že by tato věta působila nějaký problém.)

[3] Jan Smutný / 27. 8. 2014 / Kácení stromů

Tohle pravidlo není nezbytné rušit. Praxi nevadí, naopak, jelikož u nás dvě generace právníků navykly míchat soukromé a veřejné, je dobré zdůraznit, že se to nesmí činit v míře, kterou zákon nepřipouští. A uvedný příklad v odůvodnění je vadný. Pokud soud vydá rozhodnutí, že má být strom na sousedově pozemku pokácen, je to sám o sobě dostatečný titul k tomu, aby byl pokácen, již nepotřebuji žádat o povolení správní orgán.

[4] Roman Kramařík / 27. 8. 2014 / reakce na: [3] / RE: Kácení stromů

Můžete prosím více rozvést argumenty pro tvrzení, že soudní rozhodnutí je dostatečným titulem (např.) pro pokácení stromu i při absenci potřebného veřejnoprávního souhlasu? A nějaký příklad, kdy něco podobného prošlo v praxi? Já vždy veřejnoprávní podmínky pro výkon rozhodnutí chápal odděleně a samostatně od výroku soudu.

[5] Jan Smutný / 27. 8. 2014 / reakce na: [4] Roman Kramařík / RE: Kácení stromů

Občanský zákoník chrání soukromý zájem souseda, zákon o ochraně přírody a krajiny veřejný zájem. Oba zákony a obě řízení jsou na sobě nezávislé, jsou to dvě cesty ke stejnému cíli, ale každá má jiný účel. Bylo by velmi podivné, pokud by soud vyslovil povinnost pokácet, která by byla nevykonatelná.

[6] Lenka Šídlová / 29. 8. 2014 / reakce na: [5] / RE: Kácení stromů

Vaše tvrzení si myslím odporují, pokud tvrdíte, že poslední věta §1 odst.1 má být zachována, neboť je nutné oddělit striktně soukromé a veřejné právo, tak proč by potom soud měl zohledňovat v soukromoprávním sporu sousedů o odstranění stromu dle § 1017 OZ, zákon o ochraně přírody, který je veřejnoprávní ? Při striktním oddělení veřejného a soukromého práva dle stávajícího znění §1 OZ může soud přihlédnout jen k těm předpisům veřejného práva, na které OZ odkazuje. tak tomu je v odst.2 § 1017 OZ, ale jen v rozsahu „stromu zvláště chráněnému“ a tím je dle z.č. 114/1992 Sb. „památný strom“. Absolutně chápaná nezávislost OZ na veřejném právo mimo jiné vede i k tomu, že za užívání pronajatých prostor v rozporu s účelem určeným veřejnoprávním rozhodnutím (kolaudace) odpovídá dnes nájemník a bude také nositelem veřejnoprávních sankcí, a to i v případě, že užívá prostory v souladu s nájemní smlouvou. Já jsem za úpravu prvého odstavce §1 OZ, druhý bych ponechala v původním znění.

[7] Jan Smutný / 29. 8. 2014 / reakce na: [6] / RE: Kácení stromů

Nikde jsem neřekl „striktně oddělit“, také jsem neřekl, že má soud zohledňovat zákon o ochraně přírody a krajiny. Když jste se nyní soudila žalobou z imísí o to, že vám sousedovy stromy stíní, a soud rozhodl, že se soused musí zdržet, praxe byla taková, že případný výkon rozhodnutí byl proveden pouze zkácením stromů (byť já si myslím, že by v řadě případů stačilo prořezání větví či snížení koruny). A pro tento výkon též nebylo třeba povolení správního orgánu.

[8] Martin Archalous / 20. 10. 2014 / reakce na: [7] / RE: Kácení stromů

Případ ne úplně totožný s tím, co zde popisujeme, ale velmi podobný: NS 22 Cdo 2108/2000

„Samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům.“

[9] Jiří Remeš / 12. 11. 2014 / reakce na: [8] / RE: Kácení stromů

K otázce kácení stromů se vyjadřuje prof. Eliáš v článku K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného, publikovaném v časopise Právník 11/2014, s. 1020–21:

"Veřejnoprávní omezení lidské svobody sledují snahu naplňovat veřejný zájem. A to vlastně justifikuje z pohledu teorie zvláštního práva pozici práva soukromého i veřejného v našem právním řádu: soukromé právo je právo obecné, veřejné právo je vůči němu zvláštní. To vysvětluje, že na úrovni jednoduchého práva veřejné právo vyrůstána základně práva soukromého, řada soukromoprávních pojmů a institutů se uplatní ve světě práva veřejného subsidiárně. Ale v případech, kdy se svět soukromého práva střetne s veřejným zájmem hájeným veřejným právem, působí veřejné právo jako bártovský sekeromlat: soukromý, individuální zájem musí ustoupit zájmu veřejnému. Ne však kdykoli (ihned) a bezpodmínečně. V tom smyslu je nutné kategoričnost tvrzení zjemnit. Veřejná moc a veřejné právo jako nástroj jejího prosazování nejsou globálně nadřízeny a nadřazeny soukromé sféře. Právě proto, že veřejnou moc zavazují čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, promítá se do jednotlivých zákonů spadajících do veřejnoprávní oblasti, kde se stanovují podmínky zásahu orgánů veřejné moci v zájmu ochrany veřejného zájmu. Kromě toho nelze přehlížet, že veřejný zájem funguje nejen jako hodnota prosazovaná a hájená orgány veřejné moci, ale i jako hodnota veřejnou moc omezující a v tomto smyslu působící i proti ní.

Např. podle § 1017 o. z. má soused v určitých případech právo domáhat se na sousedovi, aby odstranil strom, který vysadil nebo nechal vzrůst v blízkosti hranice svého pozemku se sousedním pozemkem. Podle § 8 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lze však strom kácet – nejde-li o výjimky stanovené v § 8 odst. 2 až 4 – s povolením orgánu ochrany přírody. Vydání takového povolení je vázáno na závažný důvod. Musí tedy existovat závažný důvod, proč má být strom pokácen. Takovým přirozeně může být i důvod na straně souseda a jeho soukromý zájem na preventivním opatření, např. za situace, kdy na sousedním pozemku v těsné blízkosti hranice, za níž má soused rodinnou vilu, vyrůstá tisovec dvouřadý, jírovec maďal nebo jiná dřevina s mohutným kořenovým systémem hrozící rozrušit stavbu domu. Zároveň ale zákon přikazuje orgánu veřejné moci, aby vyhodnotil rovněž funkční a estetický význam stromu. Musí být tedy poměřeny důvody k pokácení stromu a veřejný zájem na jeho zachování s ohledem na druh stromu a vzácnost jeho výskytu, vzrůst, stáří a krajinotvorný význam. Kde veřejný zájem převáží, nemůže mít soukromník právem uznaný rozumný důvod (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z.) k pokácení stromu."

[10] Martin Archalous / 5. 2. 2015 / reakce na: [9] / RE: Kácení stromů

Ke střetu veřejného a soukromého práva se vyjádřil Ústavní soud. Zatím ale nejde o konečné rozhodnutí, nebudu ho tedy vkládat jako judikaturu. ÚS pouze konstatoval, že se NS s otázkou nevypořádal, že jet o věc dosud neřešená a že se jí NS musí zabývat podrobněji:

Podstatou sporu je tak situace, kdy má stěžovatel zákonem uloženou povinnost udržovat hladinu vody v rybníku na určité kótě a tak se dostává do situace, kdy by měl na jedné straně hradit tím způsobenou škodu a na straně druhé by mu za nesplnění povinnosti hrozila zákonná sankce. Vyřešením této otázky se však Nejvyšší soud nezabýval a použil zcela nesprávný příklad vlastní judikatury, čímž došel tak k závěru, že podobnou věc už v minulosti rozhodl a není to otázka zásadního významu, kterou by měl nyní řešit.
V dalším řízení je nezbytné, aby Nejvyšší soud otázku ohledně odpovědnosti vzniklé na základě plnění povinnosti uložené orgánem veřejné moci, kterou stěžovatel v dovolání označil za otázku zásadního právního významu, znovu posoudil, a buď uspokojivě ústavně konformním způsobem odůvodnil absenci zásadního právního významu této otázky, nebo tuto otázku podrobil řádnému meritornímu posouzení.

Podle nálezu II. ÚS 3000/13
http://www.usoud.cz/aktualne/?…

K této textaci: „ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobré dobrých mravy mravů , veřejného pořádku nebo práv o týkajících se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“ mám obrovskou výhradu – sama o sobě je zavádějící a problematická. Jak poznáme ustanovení, která se dotýkají dobrých mravů aj. Co tím bylo myšleno? Původní verze je srozumitelnější, odstavec 2 by však měl být rozdělen na dva odstavce:

2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. 3) Ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti jsou zakázána.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 1 ABGB (Code civil art. 8 a 9…

0

Art. 19

E. Inhalt des Vertrages

I. Bestimmung des Inhaltes

1 Der Inhalt des Vertrages kann innerhalb der Schranken des Gesetzes beliebig festgestellt werden.

2 Von den gesetzlichen Vorschriften abweichende Vereinbarungen sind nur zulässig, wo das Gesetz nicht eine unabänderliche Vorschrift aufstellt oder die Abweichung nicht einen Verstoss gegen die öffentliche Ordnung, gegen die guten Sitten oder gegen das Recht der Persönlichkeit in sich schliesst.

Art. 19

E. Objet du contrat

I. Eléments

1 L'objet d'un contrat peut être librement déterminé, dans les limites de la loi.

2 La loi n'exclut les conventions des parties que lorsqu'elle édicte une règle de droit strict, ou lorsqu'une dérogation à son texte serait contraire aux moeurs, à l'ordre public ou aux droits attachés à la personnalité.

Art. 19

E. Oggetto del contratto

I. Suoi limiti

1 L'oggetto del contratto può essere liberamente stabilito entro i limiti della legge.

2 Le stipulazioni che derogano alle disposizioni legali sono permesse solo quando la legge non stabilisca una norma coattiva, o quando la deroga non sia contraria all'ordine pubblico o ai buoni costumi od ai diritti inerenti alla personalità.

Art. 19

E. Cuntegn dal contract

I. Determinaziun dal cuntegn

1 Il cuntegn dal contract po vegnir fixà libramain entaifer ils limits da la lescha.

2 Cunvegnas che divergeschan da las prescripziuns legalas èn mo admessas, nua che la lescha na fixescha betg prescripziuns nunmidablas e sche la divergenza na cuntrafa betg a l'urden public, a la buna morala u a la persunalitad giuridica.

Art. 19

E. Terms of the contract

I. Definition of terms

1 The terms of a contract may be freely determined within the limits of the law.

2 Clauses that deviate from those prescribed by law are admissible only where the law does not prescribe mandatory forms of wording or where deviation from the legally prescribed terms would contravene public policy, morality or rights of personal privacy.

dostupné in http://www.admin.ch/…tion/22.html , citováno 3 .9. 2014

Zatím žádné diskuzní příspěvky
18/02/2015 / Jiří Remeš

NS 23 Cdo 2080/2013 - Platnost…

0
02/06/2015 / Martin Archalous

Nález Ústavního soudu z 11.…

0
28/11/2015 / Jiří Remeš

NS 22 Cdo 3277/2014, publikován…

0

Usnesení ze dne 11. září 2015, sp. zn. 7 Cmo 67/2015, publikován v časopise Právní rozhledy č. 22/2015

Dále je třeba zmínit věcnou logiku speciálního postupu u akciové společnosti. Jde o obchodní korporaci (§ 1 odst. 1 ZOK), podnikatele ze zákona [§ 421 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 42 písm. a) ZVR], zapisovanou do obchodního rejstříku (veřejného rejstříku), mající speciální právní regulaci v zákoně o obchodních korporacích. Část těchto pravidel je kogentních, a to i když jde o soukromoprávní subjekty, především pak pravidel ohledně věcí statusu obchodních korporací. Právní úprava orgánů obchodních korporací, tím spíše pak orgánů statutárních, je otázkou statusovou.

Usnesení ze dne 20. října 2014, sp. zn. 7 Cmo 171/2014, publikováno v časopise Obchodněprávni revue č. 1/2015

Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti přijetí rozhodnutí společníků per rollam dle § 175 ZOK o změně společenské smlouvy, když se společnost nepodřídila ustanovením tohoto zákona dle § 775 odst. 5 ZOK. K tomu odvolací soud uvádí, že v případě otázek valných hromad společníků, práva účasti a práva hlasování společníků lze obecně konstatovat, že se jedná většinou o kogentní ustanovení zákona, která jsou nahrazována ustanoveními novými, tedy ustanoveními zákona o obchodních korporacích. Odvolací soud v této věci shledal, že v tomto případě právní jednání – zaslání návrhu rozhodnutí per rollam ze dne 7. 4. 2014, vedoucí k rozhodnutí společníků per rollam, učinil společník a jednatel společnosti Ing. L. H. za účinnosti zákona o obchodních korporacích. Dosud platná společenská smlouva společnosti neobsahuje žádná pravidla pro přijímání rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu dle § 130 ObchZ, což by neodporovalo kogentním ustanovením zakona o obchodních korporacích; společenská smlouva ani takové rozhodnutí nevylučuje.

Odvolací soud na okraj uvedl, že se neztotožňuje s upozorněním soudu prvního stupně, že název druhu podílu, jak navrhovatel uvádí v návrhu ze dne 3. 3. 2014, není zapisovanou skutečností. Pokud společenská smlouva pojmenuje různé druhy obchodních podílů, což žádné ustanovení zákona o obchodních korporacích nezakazuje, a určí, jaká práva a povinnosti jsou s těmito druhy podílů spojená, jsou pak tyto údaje dle názoru odvolacího soudu zapisovanými skutečnostmi dle § 48 odst. 1 písm. j) zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, kde se stanoví, že se u společnosti s ručením omezeným zapisuje druh podílů a popis práv a povinností s nimi spojených. Odvolací soud tento svůj názor opírá o princip, na kterém je postaven zákon o obchodních korporacích a potažmo zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob; pakliže zákon nemá kogentní ustanovení, která by uvedené přímo zakazovala či ukládala jinou povinnost, je zápis názvu druhů obchodního podílu do obchodního rejstříku, pokud nejde o základní podíl, možný tak, jak si je navrhovatel ve společenské smlouvě pojmenoval.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 2

5 0
(1)

Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

(2)

Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

(3)

Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 2

0
28/05/2014 / Jiří Remeš

Konec formalismu v Čechách?

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 6 ABGB – zdroj inspirace

0
06/10/2015 / Jiří Remeš

NS 22 Cdo 1450/2015 ze dne 17.…

0
22/01/2016 / Jiří Remeš

Vážný č. 1680 - zákaz krutosti…

0

§ 3

4 4
(1)

Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2)

Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

  1. každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
  2. rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
  3. nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
  4. daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
  5. vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
  6. nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3)

Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 3

0
07/09/2013 / Martin Archalous

Štěstí?

4
07/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
30/10/2017 / Admin Tým

Zdroj inspirace: Deklarace…

0

Výňatek z rozhodnutí

25. … Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako je tomu i v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. V rovině podústavního práva je takto nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též obecně prizmatem aktuálně platného ustanovení § 3 odst. 3 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (respektive dříve platného ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb.). Proto je povinností obecných soudů zabývat se a vážit při aktuálně nastalých změnách judikatury shora zmíněné specifické okolnosti, které by mohly založit intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 4

5 0
Editor: Petr Bříza
(1)

Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

(2)

Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 4 a 5

0
04/12/2013 / Petr Zima

Standard rozumné ženy

0
18/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
16/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 4 quebeckého CC – zdroj…

0
17/10/2014 / Admin Tým

§ 1297 ABGB - zdroj inspirace

0

§ 1122

Takový nedostatek jest, když někdo nejedná tak pozorně, pečlivě a s takovými vědomostmi nebo zkušenostmi, jako obyčejně jednají v pospolitém životě lidé průměrných vlastností. U toho však, kdo výkonem povolání nebo jinak si přiznává znalosti v nějakém oboru vědění nebo dovednosti, nebo kdo, nejsa k tomu nucen, se zaváže vykonati něco, k čemu se žádají zvláštní znalosti, dovednosti nebo mimořádná péče, je takový nedostatek, nemá – li potřebných znalostí a dovedností nebo neužije – li náležité péče.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 5

2 0
(1)

Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

(2)

Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 4 a 5

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
17/10/2014 / Admin Tým

§ 1122 návrhu občanského…

0

§ 6

4 0
(1)

Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

(2)

Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 6

0
03/09/2014 / Admin Tým

Zdroj inspirace: Švýcarský…

0
18/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
03/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 6 quebeckého CC – zdroj…

0
03/09/2014 / Admin Tým

§ 242 BGB (k 3. 9. 2014) –…

0

§ 7

4 2

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 7

0

§ 7

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá.

K § 7:

Navrhuje se nahradit obecnou presumpci dobré víry a poctivosti pravidlem, že dobrá víra se v pochybnostech předpokládá. Tato změna předně sleduje opuštění presumpce poctivosti, tj. dobré víry v objektivním smyslu, která je v mezinárodním kontextu výjimkou, jež postrádá přesvědčivé zdůvodnění a pro praktickou aplikaci působí problematicky. Poctivost má charakter pravidla chování, které v sobě zahrnuje požadavek chovat se k ostatním v právním styku čestně, odpovědně a ohleduplně, tj. zejména zohledňovat očekávání, jež v ostatních jednající vyvolává, a usilovat o naplnění účelu společného úsilí. Jde tedy o objektivní standard jednání, jímž je poměřováno chování osob v právním styku (typicky při realizaci smluv, ale též v předsmluvním stadiu). V § 6 přitom zákonodárce přiléhavě ukládá povinnost dodržovat tento standard jednání. Není zřejmé, proč by zároveň měl zakládat i domněnku, že byl tento standard dodržen, a tím paradoxně oslabovat možnost, aby se někdo porušení této povinnosti dovolal.

Vypuštěním vyvratitelné domněnky dobré víry a současným zakotvením navrhovaného pravidla se dále sleduje citlivější ztvárnění požadavku na ochranu dobré víry. Navrhované řešení vychází z předpokladu, že ochrana dobré víry se často dostává do střetu s dalšími principy a hodnotami, typicky s principem ochrany vlastnického práva. V tomto ohledu může vést stávající presumpce dobré víry k nepřípustnému rozšíření zákonných mezí vlastnického práva a popření jeho podstaty (Čl. 4 odst. 4 Listiny). Příkladem tohoto jevu je úprava nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve smyslu ustanovení § 1109 a násl. NOZ (vyjma ovšem § 1111 NOZ), která ve spojení s uvedenou presumpcí přenáší důkazní břemeno stran nedostatku dobré víry nabyvatele na původního vlastníka věci. Takové řešení je však výrazným posunem oproti dosavadnímu přístupu raženému judikaturou (např. rozhodnutí ÚS ČR, sp. zn. I. ÚS 437/02). Ten se pokoušel najít rovnováhu mezi ochranou vlastnického práva a ochranou dobré víry, když prokazování dobré víry bylo v souladu s obecným pravidlem na tom, komu svědčila. Navrhovaná úprava na toto obecné pravidlo navazuje, zároveň však oproti stavu do 31. 12. 2013 zaručuje silnější (ale nikoliv nepřiměřenou) ochranu dobré víry. Toho má docílit současným zakotvením zásady, že se dobrá víra v pochybnostech předpokládá. Tento princip se v právním řádu dříve objevoval pouze v dílčích případech (§ 20 zákona o cenných papírech, § 179 odst. 1 ObchZ, reziduum též v § 35 odst. 1 ZOK). Jeho obecné uplatnění má za důsledek, že určité osobě svědčí předpoklad dobré víry i tehdy, je-li i po prokázání skutečností, které mají dobrou víru zakládat, o její existenci pochybnost. V takovém případě dochází naopak k přenosu důkazního břemene na druhou stranu sporu, jež musí prokazovat nedostatek dobré víry. Stávající řešení však po této straně od počátku požaduje, aby podala plný důkaz, že dobrá víra dána nebyla. Takový požadavek se však v porovnání s navrhovaným řešením jeví jako nepřiměřeně přísný, což zakládá nevyváženost mezi ochranou dobré víry a jiných hodnot.

Konečně je třeba upřesnit tvrzení důvodové zprávy k NOZ, že stávající ustanovení upravuje obecnou presumpci dobré víry ve shodě se všemi právními řády evropské kontinentální tradice. Tak francouzský Code civil presumuje dobrou víru až v ustanovení čl. 2274, které se týká pouze vydržení nemovité věci. Německý BGB pak podobnou domněnku neobsahuje vůbec. Stávající úpravě je zřejmě nejblíže švýcarský ZGB, jenž ve svém Čl. 3 odst. 1 dobrou víru presumuje, ovšem pouze v případech, kdy zákon s dobrou vírou spojuje vznik nebo účinek práv: „Wo das Gesetz eine Rechtswirkung an den guten Glauben einer Person geknüpft hat, ist dessen Dasein zu vermuten.“ Dle odstavce 2 tohoto ustanovení se přitom dobré víry nemůže dovolávat ten, kdo zanedbal požadavek náležité pečlivosti a opatrnosti: „Wer bei der Aufmerksamkeit, wie sie nach den Umständen von ihmverlangt werden darf, nicht gutgläubig sein konnte, ist nicht berechtigt,sich auf den guten Glauben zu berufen.“ Krom Švýcarska obdobnou domněnku obsahuje ještě lichtenštejnský občanský zákoník. Z učiněného srovnání přesto vychází stávající verze domněnky dobré víry jako řešení nikoliv zcela standardní.

Diskuze
[1] Eleonóra Všetečná / 1. 9. 2014 / Nové znění § 7 je nejasnější

Soud ma rozhodovat, jak se rozloží důkazní břemeno?

[2] Jan Smutný / 2. 9. 2014 / reakce na: [1] / RE: Nové znění § 7 je nejasnější

Poslechl jsem si rozhovor náměstka Pelikána a bývalého náměstka Melzera. Kdyby si oba pánové odpustili pár invektiv, bylo by to lepší. Každopádně ve vztahu k problematice vyvratitelných domněnek má pravdu dr. Melzer. Pochybnost (Ungewissheit) je jejich základním znakem – je-li jistota, jak to je, vůbec se neuplatní. Stačí si pročíst díla Musielaka, Leipolda a dalších předních procesualistů. Tady to holt nevyšlo panu náměstkovi, jeho „doplnit si vzdělání“ se mu vrací jako bumerang.

18/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
17/12/2013 / Bára Bečvářová

§ 328 ABGB – zdroj inspirace

0
03/09/2014 / Admin Tým

Čl. 3 švýcarského občanského…

0

§ 8

5 2

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 8

0
05/02/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
20/08/2014 / Admin Tým

Pracovní verze návrhu zákona,…

1
21/08/2014 / Markéta Písaříková

Zjevné zneužití práva

1
03/12/2013 / Bára Bečvářová

Čl. 7 quebeckého CC – zdroj…

0
03/09/2014 / Admin Tým

Čl. 2 švýcarského občanského…

0

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback