Oddíl 1 [Obecná ustanovení]

Návrh zákonné úpravy způsobilosti právně jednat u nezletilých, kteří se nestali svéprávnými emancipací nebo uzavřením sňatku, ovládají dvě hlavní zásady.

Předně je to hledisko, že nezletilý má způsobilost k právním jednáním odpovídajícím jeho individuální vyspělosti. Na druhé straně se stanoví, že je vyloučeno, aby nezletilý sám a samostatně podstupoval takové činy, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval souhlas soudu. Třebaže paragrafové znění návrhu tento pojem nezavádí, vrací se osnova ke koncepci částečné svéprávnosti nezletilých.

Mezi těmito krajními limity se mohou vyskytnout různé variabilní situace. Pro návrh úpravy jejich právního rámce byly vzorem zejména občanské zákoníky německý (BGB) a nizozemský (BW).

Základní myšlenka osnovy se opírá o fakt, že zákonní zástupci, zpravidla tedy rodiče, jsou ti, kdo nezletilého nejlépe znají a spolu s ním dokáží nejlépe posoudit jeho rozum, vůli a další individuální schopnosti. Proto se navrhuje stanovit, že souhlasí-li zákonný zástupce, aby nezletilý něco učinil, ať již se bude jednat o jednotlivý čin nebo i o komplex jednání, tentokrát ale vždy vztažený k určitému konkrétnímu účelu, má nezletilý bez dalšího způsobilost v těchto záležitostech právně jednat. Navrhované opatření sleduje zejména ochranu třetích osob. Oboje se však váže na podmínku, že povolení k těmto aktivitám a charakter (náročnost a rozsah) jednání nezletilého nevybočují z mezí zvyklostí společenského života. Udělený souhlas může být omezen nebo vzat zpět, přirozeně že jenom s důsledky ex nunc.

Tyto obecné konstrukce doplňují ještě tři zvláštní.

Prvá má svůj vzor v § 112 BGB a sledují preferenci individuality konkrétního člověka. Návrh § 33 umožňuje, aby zákonný zástupce udělil nezletilému povolení k samostatné výdělečné činnosti. Vzhledem k závažnosti tohoto opatření pro nezletilého i pro osoby třetí (důsledkem je posun ve vymezení způsobilosti nezletilého právně jednat) se vyžaduje, aby záležitost byla objektivně posouzena a rozhodnuta soudem. Tuto nebo obdobnou konstrukci platné občanské právo vůbec nezná; opuštěna byla v roce 1950 s konstatací, že se jedná o pojetí, jež „v naší společnosti, která likviduje soukromé kapitalistické podnikání, nemůže přijít v úvahu“ (Knappová, M., Právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům v československém občanském právu. Československá akademie věd, 1961).

Druhá konstrukce (§ 34) řeší pracovněprávní subjektivitu nezletilého, neboť jde o jednu ze statusových otázek, jejichž úprava náleží do civilního kodexu (což vyjádřil i věcný záměr občanského zákoníku). Záležitosti osobního statusu nelze řešit speciálními právními předpisy mimo občanský kodex.

Pokud jde o stanovení věku, kdy vzniká způsobilost zavázat se k výkonu závislé práce, je rozhodující Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.). Čl. 2 Úmluvy stanovuje pro členské státy nejnižší věk pro vstup do zaměstnání či výkon práce na jeho území a v dopravních prostředcích registrovaných na území členského státu. Podle čl. 2 odst. 3 Úmluvy nesmí být tento nejnižší věk nižší než věk, kdy končí povinná školní docházka, a v žádném případě nižší než patnáct let. Jde o obecné pravidlo, z něhož Úmluva připouští některé výjimky (čl. 2 odst. 4, čl. 4 až 8). Česká republika přistoupila k této Úmluvě a při ratifikaci učinila prohlášení, že stanoví 15 let jako nejnižší věk pro vstup do zaměstnání či výkon práce na jejím území a v dopravních prostředcích registrovaných na jejím území.

Směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994, o ochraně mladistvých zaměstnanců v čl. 1 odst. 1 ukládá členským státům zajistit, aby nejnižší věk pro přijetí do zaměstnání nebyl nižší než nejnižší věk skončení povinné školní docházky stanovené vnitrostátními právními předpisy a v žádném případě nižší než 15 let. Z § 36 zák. č. 561/2004 Sb., školský zákon, vyplývá, že nejnižší věk skončení povinné školní docházky je 15 let; školní docházka je podle § 36 odst. 1 povinná nejvýše do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku.

Platná právní úprava zakazuje zaměstnavateli v § 6 zákoníku práce sjednat s nezletilým jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.

Stávající zákoník práce vychází z pojetí, že patnáctiletý člověk nabývá pracovněprávní subjektivitu nepodmíněně. Tato konstrukce nerespektuje stupeň psychosociální vyspělosti patnáctiletého člověka a oslabuje rodinné vazby i rodičovskou odpovědnost. Do našeho práva byla zavedena občanským zákoníkem z r. 1950 s odůvodněním, že práce je občanskou povinností a že děti starší patnácti let jsou již s to tuto povinnost plnit, s tím, že oslabení rodičovských práv bude vyváženo starostí referátů práce a sociální péče příslušných úřadů (srov. důvodovou zprávu k § 12 zák. č. 141/1950 Sb.). Účelem bylo oslabit soudržnost rodiny a co nejdříve využít pracovní sílu člověka k potřebě totalitního státu a podle jeho potřeb. Tyto důvody nejsou v současném společenském uspořádání relevantní a nenaplňují smysl a účel čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.), čl. 5, 27 a dalších Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) ani čl. 32 Listiny základních práv a svobod.

V kontinentální Evropě existují dva základní způsoby řešení této otázky.

První skupina úprav (např. v Belgii, Estonsku, Litvě, Maďarsku, Německu, Nizozemí, Rusku nebo ve Švýcarsku) uznává zásadu, že nezletilý může uzavřít pracovní smlouvu jen se souhlasem zákonného zástupce; není-li souhlas udělen, může být zpravidla nahrazen rozhodnutím soudu. Některé z uvedených států (Litva, Maďarsko, Rusko) vyžadují souhlas zákonného zástupce jen do dovršení 16 let věku nezletilého. Prvé řešení je pro zdejší sociální prostředí málo přijatelné z praktických důvodů. Jeho recepce by vyvolala v některých situacích praktické obtíže.

Druhá skupina úprav (např. v Itálii, Polsku, Rumunsku, Slovinsku nebo Lotyšsku) spojuje vznik pracovněprávní subjektivity člověka s dovršením věku 15 let. Ani druhé pojetí plně nevyhovuje.

Proto se osnova přiklání ke kompromisu mezi oběma konstrukcemi, obdobnému, jaký již dříve nalezlo Finsko v zákoně o nezletilých zaměstnancích.

Nezletilý, který nedovršil věk 16 let, může sice pracovní smlouvu uzavřít sám, ale jeho zákonný zástupce může zasáhnout, zvolil-li si tento nezletilý takové zaměstnání, které je na újmu jeho vzdělávání, vývoji nebo zdraví. Jde o návrh řešení, které respektuje soudržnost rodiny a právní ochranu rodiny jako celku i potřebu zvýšené ochrany mladistvých zaměstnanců, přičemž diferencuje z výše zmíněného psychosociálního hlediska mezi mladistvými, kteří nedovršili ještě 16 let, a ostatními mladistvými.

Platná právní úprava v zákoníku práce ukládá zaměstnavatelům povinnost vytvářet příznivé podmínky pro všestranný rozvoj tělesných a duševních schopností mladistvých zaměstnanců (§ 243) a zaměstnávat mladistvé zaměstnance pouze pracemi, které jsou přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji a poskytnout jim při práci zvýšenou péči (§ 244); zaměstnávaní mladistvých zaměstnanců určitými pracemi zákoník práce zakazuje (§ 246 a 247). Obecně je zakázáno zaměstnávat mladistvé zaměstnance pracemi, které jsou vzhledem k anatomickým, fyziologickým a psychickým zvláštnostem v tomto věku pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví (§ 246 odst. 2 zákoníku práce). Platná právní úprava vychází současně z pojetí, že se při porušení těchto povinností zaměstnavatelem bude mladistvý zaměstnanec bránit sám prostředky, které mu poskytuje zákoník práce, popřípadě že buď zasáhne stát, tedy orgán veřejné moci příslušný podle zák. č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, popř. podle dalších právních předpisů veřejného práva (např. zák. č. 61/1988 Sb., zák. č. 18/1997 Sb.), nebo odborová organizace (§ 322 zákoníku práce). Toto pojetí – v souvislosti se současným pojetím pracovněprávní subjektivity všech osob mladších 18 let – zcela vylučuje zákonné zástupce mladistvého zaměstnance, především tedy jeho rodiče, z možnosti účinně zasáhnout k jeho ochraně, pokud zaměstnavatel uvedené povinnosti porušuje. Ten stav se ocitá v rozporu s pojetím rodičovské zodpovědnosti v § 31 a násl. zákona o rodině, ze které již podle tohoto zákona (§ 31 odst. 1 a 2) vyplývají povinnosti a práva rodičů pečovat o zdraví dítěte a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Ocitá se v rozporu i s čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona a péče o děti je právem rodičů. Rodičovská zodpovědnost trvá, dokud dítě nenabude plné svéprávnosti a návrh občanského zákoníku rodičovskou odpovědnost proti dosavadnímu stavu ještě více zesiluje. Není rozumný důvod, proč rozsah rodičovské odpovědnosti omezit i v případech, kdy je osoba mladší 16 let zavázána k závislé práci, a je tedy nutně, jak se shoduje nauka pracovního práva, slabší smluvní stranou. Stejně tak není rozumný důvod spoléhat, že se každý mladistvý zaměstnanec, tedy i mladší 16 let, při porušení povinností zaměstnavatelem dostatečně ochrání sám, popřípadě že takového zaměstnance dostatečně ochrání stát, odborová organizace nebo jiný zástupce zaměstnanců.

Pokud jde o mezinárodní smlouvy a jiné nadnárodní prameny práva, kterými je Česká republika vázána, poukazuje se na následující. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech zavazuje v čl. 10 členské státy k opatřením pro nejširší možnou ochranu a pomoc rodině, zvláště po dobu, kdy mj. odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Úmluva o právech dítěte stanoví, že to jsou rodiče, kdo mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 18) a základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte a ukládá členským státům povinnost poskytnout rodičům pomoc při uskutečňování tohoto práva (čl. 27). Skutečnost, že se osoba mladší 18 let – tedy dítě ve smyslu Úmluvy (čl. 1) – může sama zavázat k výkonu závislé práce, ještě neznamená, že je sama dostatečně způsobilá bránit se proti hospodářskému vykořisťování, včetně zaměstnávání pracemi, které jsou pro ni nebezpečné, škodící zdraví nebo tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji (čl. 32), popř. proti jinému vykořisťování (čl. 34 a 36). To tím spíše, že podle platné i podle navrhované úpravy taková osoba k tomu není plně způsobilá v jiných oblastech sociálního života. Platný právní stav tedy jednostranně zdůrazňuje význam čl. 12 a 16 Úmluvy, podle které má dítě právo na vlastní názor a na to, aby jeho názoru byla věnována patřičná pozornost, pomíjí však význam výše citovaných ustanovení Úmluvy a také její čl. 5, podle kterého se členské státy mj. zavázaly respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, které směřují k zabezpečení orientace osob mladších 18 let a k jejich usměrňování při výkonu jejich práv.

O statusovou záležitost se jedná v případě § 35 odst. 1, proto její úprava patří do návrhu občanského zákoníku. V případě § 35 odst. 2 v plném rozsahu však o statusovou otázku nejde, protože se jedná o rozvázání pracovního poměru nebo dohody o provedení práce, popřípadě dohody o pracovní činnosti. Navrhuje se proto, aby byl způsob rozvázání upraven v zákoníku práce; předpokládá se, že by se mělo postupovat cestou okamžitého zrušení pracovního poměru nebo dohody o provedení práce, popřípadě dohody o pracovní činnosti ze strany zákonného zástupce. Aby se předešlo praktickým problémům, předpokládá se – obdobně jako je tomu v § 33 odst. 1 návrhu občanského zákoníku – že k platnosti okamžitého zrušení ze strany zákonného zástupce by mělo být zapotřebí přivolení soudu.

To, že před svým rozhodnutím budou muset zákonní zástupci nezletilému zaměstnanci umožnit svobodné vyjádření názoru a věnovat mu patřičnou pozornost, je samozřejmé, a ustanovení o rodičovské odpovědnosti v druhé části zákona to dostatečně zohledňují.

Důvodová zpráva k novele umožňující uzavřít pracovní smlouvu po dovršení věku 15 let, přičemž den nástupu do práce nesmí předcházet dni ukončení povinné školní docházky (zákon č. 460/2016 Sb.): Stávající právní úprava zakotvená v § 35 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., (dále též jen „NOZ“) bez zjevného důvodu znemožňuje sjednání základního pracovněprávního vztahu osobou, která sice dovršila patnáct let věku, ale dosud neskončila povinnou školní docházku. V praxi má však nezletilá osoba běžně zájem sjednat pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah na dobu po ukončení povinné školní docházky ještě před jejím ukončením (např. letní brigádu). Nemá-li nezletilá osoba způsobilost mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, je přinejmenším sporné, zda ji může k výkonu závislé práce zavázat její zákonný zástupce. Pochybnost o možnosti uzavřít v zastoupení pracovní smlouvu či dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr vyplývá z povahy závislé práce, která je závazkem osobní povahy („Vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpisy spojují vznik základního pracovněprávního vztahu s výkonem závislé práce, která musí být podle jednoho z charakteris­tických rysů vykonávána osobně, není možné, aby za osobu, které je omezena svéprávnost a za kterou jedná zákonný zástupce nebo ustanovený opatrovník, tento zástupce pracovní smlouvu podepsal a zavázal tak zastoupenou osobu k výkonu práce.“ Srov. Horecký, J. In Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 211). Někteří autoři nicméně takovou možnost připouštějí („Jistěže to nebrání založení pracovního poměru patnáctiletého dříve s ujednáním nástupu do práce po ukončení školní docházky; ovšem v tom případě ho musí při kontraktaci zastoupit rodiče jako jeho zákonní zástupci, stejně jako zastupují nezletilé při uzavírání smluv o umělecké, kulturní, reklamní nebo sportovní činnosti (§ 121 an. zákona o zaměstnanosti).“ Srov. Eliáš, K. První novela NOZ očima Karla Eliáš a dalších civilistů. Právní rádce, 2015, č. 3, s. 23). Bez ohledu na řešení této otázky se nicméně jakékoliv omezení v možnosti zavázat se osobně k výkonu závislé práce po dovršení patnácti let jeví jako nadbytečné a limitující z hlediska možného pracovního uplatnění osob, které po ukončení povinné školní docházky v dalším vzdělávání pokračovat nemíní.

Z těchto důvodů se navrhuje znovu výslovně zakotvit pravidlo, které bylo do 31. 12. 2013 stanoveno v ustanovení § 6 zákoníku práce, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky, čímž bude veřejný zájem i zájem nezletilého na jejím dokončení chráněn dostatečně. Toto řešení plně koresponduje s požadavky evropského práva a mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.) v čl. 2 odst. 1 stanoví minimální věk pro vstup do zaměstnání či výkon práce, nikoli pro nabytí způsobilosti zavázat se k výkonu závislé práce. Obdobné pravidlo obsahuje i směrnice Rady 94/33/ES o ochraně mladistvých zaměstnanců v čl. 1 odst. 1. Právní úprava účinná do konce roku 2013 požadavek ukončení povinné školní docházky jako podmínku pro sjednání pracovněprávního vztahu nestanovila. V reakci na četné připomínky a podněty právní vědy, praxe i sociálních partnerů se navrhuje vrátit k řešení, které do 31. 12. 2013 v českém právu bezproblémově fungovalo.

Stávající pravidlo obsažené v ustanovení § 35 odst. 2 NOZ se ukazuje jako nepraktické. Možnost třetí osoby ingerovat do pracovněprávního vztahu a docílit jeho okamžitého zrušení značně snižuje právní jistotu jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců. Právní nejistota těchto osob je dále umocněna velice vágním vymezením výpovědních důvodů. Tím je oslabena motivace zaměstnavatelů k zaměstnávání osob, které nedosáhly šestnácti let. Způsobilost uvedené koncepce dosáhnout sledovaných cílů je přitom pochybná, přichází-li ochrana chráněných zájmů až po jejich ohrožení či narušení. Výsledkem je, že lidé, kteří dokončí školní docházku a nemají ambici či schopnost pokračovat ve vzdělávání, jsou po dobu, než dosáhnou šestnácti let, obtížně zaměstnatelní. Zároveň takové pravidlo není dostatečně efektivní. Zákonný zástupce může zasáhnout do smlouvy o výkonu práce pouze do šestnácti let věku nezletilého, tedy po dobu jediného roku. Podle ustanovení § 56a zákoníku práce k tomu navíc potřebuje přivolení soudu. Do dovršení šestnácti let nezletilého zaměstnance přitom musí rozhodnutí soudu nabýt právní moci (tedy i po případném uplatnění opravných prostředků) a být doručeno spolu s okamžitým zrušením zaměstnanci a zaměstnavateli. Jestliže přivolení soudu bude přece jen v této době dosaženo, vztahuje se toto rozhodnutí pouze ke konkrétnímu pracovněprávnímu vztahu; nic tedy nezletilému nebrání uzavřít pracovněprávní vztah jiný. Dřívější úprava, která toto pravidlo neobsahovala, přitom nepůsobila v praxi problémy a návrat k ní shodně požadují jak odborové organizace, tak zástupci zaměstnavatelů.