§ 142

Sídlo právnické osoby může být konstruováno podle různých přístupů (srov. Eliáš, K. Sídlo právnických osob. Právník, CXXXII, 1993, s. 756 an.). Osnova vychází z pojetí vlastního evropskému právu obchodních společností, podle kterého má hlavní význam sídlo zapsané (formální sídlo), přičemž se poskytuje ochrana osobám, které jednají v důvěře, že se sídlo právnické osoby nachází tam, kde sídlí skutečně, materiálně (faktické sídlo). Toto pojetí umožňuje jednotnou právní úpravu pro právnické osoby nepodnikatelského i podnikatelského zaměření; přijetí jiné koncepce by vyžadovalo rozdvojenou úpravu, což se nejeví jako vhodné.

Osnova přejímá z pojetí dosavadního § 19c občanského zákoníku odlišení sídla a adresy. Neztotožňuje tedy sídlo s adresou, protože adresa není sídlo, nýbrž jeho označení.

Z platného práva se rovněž zachovává dosavadní pojetí, že sídlo právnické osoby může být i v bytě. Opouští se však podmínka, že tomu tak nesmí být, pokud to odporuje povaze právnické osoby nebo rozsahu její činnosti. Tato podmínka se nahrazuje požadavkem, že zřízení sídla právnické osoby v bytě nesmí narušit klid a pořádek v domě. Vychází-li se totiž nově z pojetí formálního sídla, pak rozsah činnosti právnické osoby není z tohoto hlediska podstatný, protože ta se může odehrávat i mimo zapsané sídlo. Budou-li však sídlo formální a faktické v totožném místě, a bude-li se tedy v místě zapsaného sídla reálná činnost právnické osoby (např. vlastní výroba, obchodní nebo administrativní činnost spojená s osobními návštěvami většího počtu lidí), je podmínka vázaná na klid a pořádek v domě dostačující.

Rovněž se přejímá dosavadní pravidlo, že u právnických osob zapisovaných do veřejného rejstříku postačí v zakladatelském právním jednání uvést jen obec, kde má právnická osoba sídlo, aniž je nutné uvádět plnou adresu sídla. Tu postačí zapsat do veřejného rejstříku a zpřístupnit ji tak veřejnosti. Tím pro tyto právnické osoby odpadnou zbytečné náklady spojené s měněním zakladatelského právního jednání pokaždé, když právnická osoba změní své sídlo v rámci obce. Taková změna se jen ohlásí k zápisu do veřejného rejstříku.

Právnické osoby, které se do veřejného rejstříku nezapisují, jsou zpravidla osobami, jejichž základ je veřejnoprávní (např. obec, kraj, Česká národní banka apod.) a určení jejich sídla řeší právní předpisy veřejného práva. Není jistě vyloučeno, že i v soukromoprávním režimu takové právnické osoby vzniknou. Stejně tak není vyloučeno, že soukromoprávní právnické osoby existující v režimu volného zakládání (např. rodinné a náboženské nadace práva švýcarského) budou na našem území působit. Pro určení jejich formálního sídla bude rozhodující údaj o adrese sídla obsažený v zakladatelském právním jednání, pro soukromý styk však, nebude-li formální sídlo takové právnické osoby vhodným způsobem uveřejněno, bude zpravidla rozhodovat sídlo faktické.

Zachovává se dosavadní pravidlo § 19c odst. 3 občanského zákoníku k ochraně těch, kteří se při odlišném umístění faktického a formálního sídla dovolávají jednoho či druhého z nich.

V globalizujícím se světě nelze bránit přeshraničním změnám sídel právnických osob a zřizováním a přemisťováním jejich poboček. Z toho důvodu se navrhuje upravit přemístění sídla právnické osoby ze zahraničí do tuzemska a naopak, jakož i stanovit, ke kterému dni je přemístění sídla účinné. Absolutní volnosti však brání zákonná ustanovení zakazující právnické osoby, které narušují veřejný pořádek.