Díl 1 [Všeobecná ustanovení]

Otázkou je, jestli věc musí existovat jen v „reálném světě,“ nebo jestli věcí může být i věc virtuální, např. určitý předmět či postavu v počítačové hře. Zvláště když je dnes možná zakoupit je za reálné peníze. Aktuální judikatura v USA je taková, že zakoupením nezískáváme vlastnické právo, ale pouze licenci k určitému duševnímu vlastnictví.

Rovněž tak bude třeba řešit právní povahu různých virtuálních měn, např. bitcoinu. ČNB nedávno vydala stanovisko, co bitcoin není (a že nepodléhá její regulaci), neřekla nám však, co bitcoin je:

Data evidovaná v protokolu bitcoin („bitcoin“) nemají charakter pohledávky držitele bitcoinů za jinou osobou, nejsou to tedy bezhotovostní peněžní prostředky ani elektronické peníze (§ 4 ZPS), resp. peněžní prostředky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) ZPS.)
Nákup či prodej bitcoinů na vlastní účet nepředstavuje žádnou z platebních služeb podle § 3 odst. 1 ZPS ani bezhotovostní obchod s cizí měnou [§ 2 odst. 1 písm. e) ZPS]. Stejně tak nepředstavuje žádnou platební službu ve smyslu ZPS provedení transakce v rámci protokolu bitcoin (např. zaslání určitého množství bitcoinů jinému uživateli protokolu) ani „vedení účtu v bitcoinech“ (kdy za vlastníka bitcoinů spravuje jeho bitcoiny, typicky v rámci „virtuální peněženky“ na internetové stránce, jiná osoba).
V případě směny (resp. nákupu) bitcoinů za české koruny nebo jinou měnu také nejsou splněny znaky směnárenského obchodu, který je definován jako „směna bankovek, mincí nebo šeků znějících na určitou měnu za bankovky, mince nebo šeky znějící na jinou měnu“ (§ 2 odst. 1 ZSČ), tj. není splněn znak hmotné podoby předmětu směny ani znak „znějící na určitou měnu“.
Bitcoiny nevykazují ani znaky investičního nástroje podle § 3 ZPKT, protože nemají povahu cenného papíru (ani zaknihovaného, mj. v nich není vtěleno žádné právo) ani derivátu.
Obchodování s bitcoiny proto nevyžaduje povolení ČNB (takové povolení ČNB ani nemůže udělit) a nepodléhá dohledu ČNB. Z tohoto hlediska se neuplatní ani informační povinnosti vůči ČNB.

Definici „věci“ z hlediska římského práva nalezneme v předposledním titulu Digest nazvaném O významu slov (De verborum significatione), kde se dočteme, za věc se nepovažuje pouze hmotný předmět, ale také právní vztahy a práva, které jsou s ní spojena. Nejedná se ovšem o vymezení věci jako takové (univerzální), ale pouze pro potřeby jejího převodu, kdy práva s věcí spojená (např. služebnosti) sdílí její osud. Pokud jde o právní vztahy (causae), pak tyto římská jurisprudence rovněž označuje za věci, ovšem ve speciálním významu, jako je např. součást pozůstalosti (causa hereditatis), nebo věc, o níž se vede soudní spor. Občanský zákoník, stejně jako římské právo nepřipouští, aby byl věcí člověk, a to ani jeho část (viz § 493 a 112). V římském právu ovšem pochopitelně s tou výjimkou, že se nejednalo o otroka. Pozoruhodnou výjimkou v tomto ohledu představovalo uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl svobodný člověk. Kupec sice nic nenabyl, ale smlouva byla, z důvodu snadnějšího vymáhání z jeho strany, považována za platnou.

§ 1073 NOZ (Plody zvířete), § 1046 až 1049 NOZ (Přivlastnění a nález zvířete)