Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 489 až 493

0
07/11/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
30/03/2015 / Martin Archalous

Virtuální věci a virtuální měny

0
20/02/2018 / Petr Bělovský

Věc v římském právu

0
31/07/2014 / Jiří Remeš

§ 285 ABGB (k 1. 1. 1925) –…

0
31/03/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 489 až 493

0
05/09/2014 / Admin Tým

§ 287 ABGB (k 1. 1. 1925) –…

0
(1)

Plod je to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy, jak je dáno jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s přičiněním člověka nebo bez něho.

(2)

Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 489 až 493

0
05/03/2018 / Petr Bělovský

plod v římském právu

0
05/09/2014 / Admin Tým

§ 404 ABGB – zdroj inspirace

0
05/09/2014 / Admin Tým

§ 110 část první, kniha druhá…

0
05/03/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Paulus Dig. 50, 16, 77 (plodiny)

Iulianus napsal, že označení „plodiny“ není užíváno pouze pro obilí nebo zeleninu, ale také pro to, co je bráno z vinic, lesů určených ke kácení, z hlinišť a kamenolomů. Není pravda, že „plodinami“ je vše, co lidé jedí: neříká se proto, že je plodinou maso z ptáků a divokých zvířat nebo ovoce. Jak správně definuje Gallus, „obilím“ je to, co vyrůstá z klasů, ale hrách a boby jsou spíše plodinami, neboť se nacházejí nikoli v klasech, ale v luscích. Servius se u Alfena domnívá, že jsou zahrnuty mezi plodiny.

[„Frugem“ pro reditu appellari, non solum frumentis aut leguminibus, verum et ex vino, silvis caeduis, cretifodinis, lapidicinis capitur, iulianus scribit. „fruges“ omnes esse, quibus homo vescatur, falsum esse: non enim carnem aut aves ferasve aut poma fruges dici. „frumentum“ autem id esse, quod arista se teneat, recte gallum definisse: lupinum vero et fabam fruges potius dici, quia non arista, sed siliqua continentur. quae servius apud alfenum in frumento contineri putat.]

Zatím žádné diskuzní příspěvky
(1)

Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.

(2)

Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 489 až 493

0

§ 1255 NOZ (Zánik práva stavby), § 2969 NOZ (Náhrada při poškození)

Zatím žádné diskuzní příspěvky
05/09/2014 / Admin Tým

§ 304 až 306 ABGB (k 1. 1. 1925…

0

Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 489 až 493

0

Návrh právní úpravy věcí vychází, shodně s věcným záměrem občanského zákoníku, koncepčně z předválečného vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 s přihlédnutím k některým novějším zahraničním úpravám. Osnova se přiklání k širokému pojmu věci a opouští materialistické a pozitivistické hledisko druhé poloviny 19. stol., které se u nás bylo zavedeno v r. 1950 pod vlivem německého a zejména sovětského právního nazírání a uchovalo se do současné doby. Široké vymezení zahrnující pojmově jako věci v právním smyslu věci hmotné i nehmotné (např. předměty spadající do kategorií průmyslového a jiného duševního vlastnictví, zaknihovaných cenných papírů, investičních nástrojů typu opcí, swapů, futures nebo forwardů atd.) vyhovuje lépe praktické potřebě i hledisku zdejšího ústavního pořádku. Je třeba vzít v úvahu, že různé speciální zákony prolomily zdejší civilistické dogma, podle něhož mohou být ve vlastnictví jen věci hmotné: např. zákon o ochranných známkách, zákon o průmyslových vzorech, zákon o podnikání na kapitálovém trhu, obchodní zákoník a další. Hlavně je však nutné uvážit, že navržené pojetí věci v právním smyslu a způsobilého předmětu vlastnictví plně konvenuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a odpovídá i pojetí mezinárodních smluv na ochranu vlastnictví a řadě nadnárodních úprav, které např. i pohledávky chápou jako věci ve smyslu práva.

Předně se navrhuje pozitivní vymezení věci v právním smyslu. Nelze přijmout argument, na jehož základě platný občanský zákoník již v roce 1964 definici věci v právním smyslu odmítl, totiž že věc je přírodní fakt, a že ji tedy právo nemůže definovat. Definice věci v juristickém slova smyslu není definicí reálnou a nevypovídá nic o reálném světě, ale je definicí nominální. Rovněž dosavadní pojetí věci v právním smyslu se rozchází s realitou, neboť i to, co se jeví ve skutečném světě jako věc, anebo zač věc považují např. jednotlivé technické nebo přírodní vědy, není věcí ve smyslu práva. Návrh § 489 staví na dvou základních znacích.

Za prvé, věcí v právním smyslu je to, co je rozdílné od osoby a co slouží potřebě lidí. V tom je vyjádřeno, že věcí v právním smyslu jsou objekty pro člověka užitečné. Užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku jednotlivým předmětem konkrétnímu vlastníkovi, ale objektivní způsobilost přinášet především hospodářský užitek (čímž se nevylučuje užitek estetický či jiný). Užitečné je, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu. Užitečnost není vnitřní vlastností věci (s věcí trvale a neoddělitelně spjatou); o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věcí, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnosti člověka.

Za druhé, věcí v právním smyslu je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva, především právo vlastnické. Obecně je pro věc v právním smyslu typické, že si ji lze přivlastnit. V tom je vyjádřeno, že určitý předmět je věcí v právním smyslu, je-li ovladatelný. Ne vše, co je pro člověka užitečné (vzduch, déšť, slunce, žhavé zemské jádro) lze spojit s pojmem věci. Věc v právním smyslu profiluje její ovladatelnost. Např. španělský (čl. 334) občanský zákoník spojuje vlastnost věci s její způsobilostí k přivlastnění, italský zákoník (čl. 810) s její způsobilostí být objektem práv apod. Věcí je vše, co člověk jako bytost nadaná rozumem může podrobit své vůli. Také ovladatelnost je třeba chápat jako kategorii objektivní a obecnou, nikoli tedy ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci nebo ke konkrétní situaci.

Veřejný statek (§ 490) je věc zvláštní povahy. Navrhuje se vymezit jako věc, která slouží k obecnému užívání. Tím je řečeno, že kritérion určení, co je veřejným statkem, není ve zjištění, kdo je vlastníkem určité věci (zda se jedná o věc ve veřejném či soukromém vlastnictví), ale v tom, jakému účelu má sloužit nebo slouží. Vymezení veřejného statku odkazem na účel, jemuž má určitá věc sloužit – nikoli, jemuž již slouží – se opírá o fakt, že rozhoduje stav chtěný, nikoli faktický. Povolá-li zůstavitel dědice s příkazem, aby dědic učinil z uzavřené zahrady uprostřed města, kterou zdědil, veřejný park, pak se zahrada okamžikem smrti zůstavitele stane veřejným statkem, byť obecnému užívání ještě neslouží, a ten, komu to podle zvláštních právních předpisů náleží, má právo domáhat se, aby pozemek byl veřejnosti zpřístupněn. Při vymezení veřejného statku se vychází z obdobné charakteristiky, jakou měl vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937. Z tohoto návrhu se však nepřejímá formulace, že se veřejný statek „spravuje tímto zákonem, pokud ve správních a jiných zákonech není stanoveno něco jiného“, aniž se ovšem zamýšlí tuto zásadu opustit, protože zásada jako taková vyplývá z právního řádu automaticky. Předpokládá se, že se úprava veřejného statku, je-li nemovitou věcí, zohlední při novele katastrálního zákona.

Na základní ustanovení o věcech navazuje ustanovení § 491 o plodech a užitcích věci. Obsah ustanovení je formulován standardně a odpovídá konvencím kontinentální­ho práva.

K obecným ustanovením o věcech se řadí i § 492 o ceně věci. Obratem „lze-li ji vyjádřit v penězích“ se vyjadřuje v prvém odstavci skutečnost, že mohou být také věci, jejichž cenu stanovit v penězích (ani odhadem) vůbec nelze: pak jsou takové věci neocenitelné. Navrhuje se stanovit, co je obecná cena věci a zároveň, že určení této obecné ceny je obecné pravidlo. V určitých případech vymezených v § 492 odst. 2 však může být zjišťována i mimořádná cena věci, a pro ten případ se navrhuje stanovit, jaká kritéria jsou pro zjištění mimořádné ceny věci rozhodná.

Věc v právním smyslu se vymezuje také negativně (§ 493 a 494). Předně se navrhuje stanovit, že lidské tělo a části lidského těla nejsou věcmi, i když jsou od lidského těla odděleny. Z této formulace a z jejího spojení s návrhem ustanovení § 489 plyne, že věcí v právním smyslu není člověk, ani jeho mrtvé tělo, ani části lidského těla. V daném směru zákonná ustanovení o věcech použít vůbec nelze. Za určitých okolností je však možné považovat i části lidského těla za věc, a to tehdy, pokud to zvláštní právní předpis pro své účely stanoví. Části lidského těla však nelze podřídit běžným ustanovením o věcech podle občanského zákoníku, a to z důvodu, aby se zabránilo například s jejich volným obchodováním. Pokud zvláštní právní předpisy stanoví, že části lidského těla jsou věci, je možné s nimi jako s věcmi nakládat pouze v mezích těchto zvláštních právních předpisů.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
03/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
21/03/2018 / Petr Bělovský

Lidské tělo v římském právu

0
31/03/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 494

0

První věta § 494 vymezuje zvíře pozitivně s důrazem na jeho zvláštní význam a hodnotu podmíněnou vlastností zvířete jako smysly nadaného živého tvora. Hodnota živého zvířete nemusí být proto dána jeho obecnou cenou, což se odráží např. i v úpravě náhrady škody (§ 2970). Ustanovení označuje zvíře jako živého tvora nadaného smysly. Tím se zvíře liší od člověka nadaného nejen smysly, ale především rozumem (§ 19); z toho důvodu má člověk přirozená práva. Nicméně povaha zvířete jako živého tvora justifikuje jeho vyloučení z kategorie věcí; ustanovení o věcech se proto na živá zvířata aplikují obdobně, avšak jen v rozsahu, v jakém to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora.

Návrh ustanovení o živých zvířatech, která nemají být nadále považována za věci, se po vzoru dalších evropských úprav a jejich vývoje v posledních dvaceti letech vymaňuje z dogmatu římského práva o „bučících nástrojích“ a z právního pojetí zvířat jako věcí v právním smyslu. Příkladem může být novela rakouského občanského zákoníku (§ 285a) z r. 1988 a německého občanského zákoníku (§ 90a) z r. 1990, dále pak novela švýcarského občanského zákoníku (čl. 641a) z r. 2002, úprava v novém ruském občanském zákoníku (čl. 137) nebo úprava v Polsku, kde se ani nečekalo na rekodifikaci občanského práva a stejné pravidlo vyjádřil v r. 1997 přímo zákon na ochranu zvířat (čl. 1 odst. 1). Tento posun v občanském právu, označovaný jako dereifikace zvířat, je veden ekologickými hledisky a etikou ochrany zvířat (srov. např. Holch, G. in Säcker, F. J. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 1. Allgemeiner Teil. AGB-Gesetz. 3. vydání. München: C. H. Beck, 1993, s. 713 nebo Radwański, Z. Prawo cywilne – część ogólna. 7. vydání. Warszawa: C. H. Beck, 2004. s. 114).

Ve shodě se zákony na ochranu zvířat sleduje i úprava v občanských zákonících stejné hodnotové východisko, dané problematiky si však všímá hlavně z pohledu vlastnického práva a jeho ochrany. Nebere tedy zřetel jen na samotné zvíře, ale i na jeho pána a bere v ochranu i jejich vzájemný vztah a emoční vazbu. Uvedené zákonné úpravy formulují pravidla, že zvířata nejsou věcmi, že je chrání zvláštní zákony a že předpisy o věcech na ně lze aplikovat jen v mezích, kde pro zvířata neplatí odchylná úprava. Ruský kodex dokonce výslovně zakazuje nakládat se zvířaty v rozporu se zásadami humanity. Osnova občanského zákoníku sleduje stejnou tendenci: navrhuje stanovit, že živé zvíře není věcí a vyjádřit, za jakých podmínek na ně lze aplikovat předpisy o movitých věcech. Bylo by např. v rozporu s povahou zvířete jako živého tvora použít jako zástavu psa lpícího na svém pánovi s tím, že pes bude předán zástavnímu věřiteli jako osobě zvířeti cizí a vystaven stresu.

Pojetí zvířete v občanském zákoníku je širší, než v platném zákoně na ochranu zvířat, který jako veřejnoprávní předpis a výslovně jen pro své účely omezuje pojem zvířete na živé obratlovce odlišné od člověka (§ 1 zák. č. 246/1992 Sb.). Toto zúžené pojetí platí jen pro zvláštní úpravu v zákoně na ochranu zvířat, ale neuplatní se v občanském právu. Ze soukromoprávního hlediska jsou zvířaty i nejen obratlovci, ale i bezobratlí, jsou-li schopni cítit bolest nebo stres. Tento přístup je přímo v zákonném textu vyjádřen poukazem na povahu živého tvora. Živým tvorem ve smyslu tohoto ustanovení nejsou jenom obratlovci.

Podobně jako rozlišuje veřejné právo pro své účely různé kategorie zvířat (např. zvířata domácí a chovaná, v zájmovém chovu a hospodářská, původní a nepůvodní, chráněná a zvlášť chráněná, obhospodařovaná lovem, lovená, poraněná, postřelená, dobytek, zvířata nebezpečných druhů (dnes nově označovaná za zvířata vyžadující zvláštní péči) atd.; srov. zák. č. 246/1992 Sb., č. 114/1992 Sb., č. 166/1999 Sb., č. 154/2000 Sb., zák. č. 449/2001 Sb., č. 162/2003 Sb. nebo zák. č. 99/2004 Sb. a další), má i soukromé právo pro své účely svoji kategorizaci. Rozdělení zvířat pro potřeby soukromého práva sleduje účel ve vazbě na základní soukromoprávní instituty. Zejména jde o otázky spojené s existencí, vznikem a zánikem vlastnického práva ke zvířeti a otázky spojené s povinností nahradit škodu způsobenou zvířetem. Rozdílně od veřejného práva, které svoji terminologii poměrně často mění, je soukromé právo při označování různých skupin zvířat konzervativní a přidržuje se své terminologie po staletí.

Tradičně se rozlišují zvířata divoká a domácí. Tyto skupiny zvířat zná i veřejné právo: k divokým zvířatům srov. např. sdělení ČSÚ č. 275/2008 Sb. a k domácím zvířatům např. zákony o myslivosti, o krmivech, o zoologických zahradách, o ochraně přírody a krajiny nebo zákon o pozemních komunikacích aj.; tyto zákony však zpravidla nechápou pojem domácích zvířat jednotně.

Z hlediska soukromého práva se zvířata pokládají za divoká, pokud náleží k nedomestikovanému druhu, tj. celý druh žije zcela nebo převážně ve volné přírodě (křeček, sokol aj.), byť jeho jednotlivé kusy jsou člověkem chovány v zajetí. Domácí jsou podle soukromoprávního pojímání naopak ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, anebo z převážné části. Existence pštrosích nebo krokodýlích farem tedy nemění nic na tom, že pštros i krokodýl je z hlediska občanského zákoníku divoké zvíře; obdobně skutečnost volně žijících zdivočelých holubů nebo koček nemění nic na tom, že holub i kočka jsou domácí zvířata.

Ve vztahu k divokým zvířatům žijícím na svobodě se jako základní právní pravidlo uplatní, že nemají vlastníka. Taková zvířata se v právním jazyce tradičně označují jako zvířata bez pána [v terminologii německého nebo švýcarského občanského zákoníku herrenlos (srov. § 960 německého nebo čl. 719 švýcarského občanského zákoníku), ve francouzské právní terminologii sans maitre (např. čl. 934 québeckého zákoníku), v italské právní terminologii senza padrone atd.]. Bez pána může být i zvíře náležející druhem k domácím zvířatům (kočky, psi), pokud jednotlivý kus žije divoce v přírodě.

I divoká zvířata mohou být a jsou člověkem chována, stejně jako jsou chována i zvířata domácí. Nauka občanského práva i terminologie mnoha občanských zákoníků označuje divoká zvířata chovaná člověkem jako zajatá [v německém občanském zákoníku gefangene wilde Tiere (§ 960), ve švýcarském gefangene Tiere (čl. 719) atd.]. Zajatými zvířaty se rozumí ta, kterým se fyzickými překážkami brání v útěku, tj. která jsou trvale chována např. v klecích, voliérách, teráriích, uzavřených ohradách apod. Divoká zvířata mohou být i zkrocená. Jako zkrocená zvířata [v rakouském občanském zákoníku zahm gemachte Tiere (§ 384), ve švýcarském gezähmte Tiere (čl. 719), v italském animali mansuefatti (čl. 925), ve španělském animales amansados (čl. 612) v nizozemském tamme dieren (čl. 5:19) atd.] se označují taková, kterým se zpravidla trvale nebrání ve volném pohybu, ale která si na svého pána natolik zvykla, že se u něho samovolně zdržují, anebo se k němu pravidelně vrací, zachovávajíce si návyk vracet se (consuetudo revertendi). Z tohoto hlediska je zajatým divokým zvířetem např. orel chovaný trvale ve voliéře, zkroceným divokým zvířetem orel vycvičený k lovu.

Kategorie chovaných zvířat zahrnuje domácí zvířata i divoká zvířata zajatá nebo zkrocená, která mají vlastníka a která člověk chová. Podle účelu chovu se rozlišují zvířata v zájmovém chovu a zvířata hospodářská. Zvířata prvé skupiny se chovají pro potěšení a jako společník – tj. hospodářský účel chovu buď vůbec chybí, anebo není hlavní (srov. např. ve švýcarském občanském zákoníku Tiere, die nicht zu Vermögens- oder Erwerbszwecken gehalten werden; čl. 722) – naproti tomu zvířata z druhé skupiny se chovají výlučně nebo hlavně k přímému hospodářskému prospěchu. Tím nejsou jen plody (mléko, vejce, vlna), ani např. u jatečných zvířat hlavně maso a u kožešinových zvířat kožešina, ale také práce (např. u koní nebo psů). Zvláštní kategorii hospodářských zvířat představuje dobytek [v rakouském, německém a švýcarském občanském zákoníku Vieh, ve španělském kodexu ganado, v italském bestiame atd.; švýcarský zákoník rozlišuje v čl. 700 Gross- (tj. skot) a Kleinvieh (tj. brav)], dobytek tedy zahrnuje sudokopytníky náležející k domácím zvířatům a chované jako hospodářská zvířata: tak např. jelenovití sudokopytníci chovaní v oborách spadají do kategorie hospodářských zvířat, ale nepovažují se za dobytek. Občanské zákoníky některých států (Francie, Itálie, Španělsko) mají v úpravě nabytí a pozbytí vlastnického práva zvláštní ustanovení o některých druzích domácích zvířat jako jsou zejména králíci a holubi; návrh občanského zákoníku v tom směru přejímá jen ustanovení o roji včel, které se objevuje ve větším počtu evropských úprav.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 1073 NOZ (Plody zvířete), § 1046 až 1049 NOZ (Přivlastnění a nález zvířete)

Zatím žádné diskuzní příspěvky
08/01/2014 / Gábina

zástavní právo ke stádu krav

2

Jelikož nově není živé zvíře věcí a dle §1310 NOZ může být zástavou pouze věc, s níž lze obchodovat, bude možné zřídit zástavní právo např. ke stádu krav, jak to šlo doposud (věc hromadná/soubor věcí – zástavní smlouva sepsána formou NZ+zápis do rejstříku zástav), a to s odvoláním se třeba na druhou větu §494 NOZ, resp. obdobné použití ustanovení o věcech i na živé zvíře v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze (u stáda krav, nejde o domáci zvíře, ale o zvíře hospodářské; takže psa by zastavit nešlo, ale stádo krav dle mého ano)? Děkuji předem za názor.

Diskuze
[1] Daniel Hrbáč / 8. 1. 2014 / Když ne zástavu, co teprve na jatka.

Pocitově bych řekl, že zástavní smlouva bude možná, protože stádo krav má ryze hospodářskou funkci a jeho povahou je naopak jako věc hospodářsky využitelná sloužit. Jako věc zvláštní obliby by mohla být označena pouze Jitka. Opačný závěr by vedl k nemožnosti prodat krávu na jatka, protože by nebyla věci.

[2] Gordot / 14. 1. 2014 / Nevidím žádný důvod, aby to nešlo

Dáte-li krávu do zástavy (nebo celé stádo), žádným způsobem se to nedotýká její zvláštní povahy živého zvířete.

Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 495

0

Česká klasická civilistická terminologie přisuzovala výrazům „majetek“ a „jmění“ opačný význam než dnešní právní nauka. Z toho stále vznikají určitá nedorozumění. Návrh občanského zákoníku pracuje s oběma pojmy poměrně často. Rovněž platný občanský zákoník používá pojmy majetek (např. v ustanoveních § 42a, 135b, 143 až 146, 149, 415, 485, 839 nebo 841) a stejně tak i jmění (např. v § 20a odst. 3, 20j odst. 1, 143 a násl.); obdobně i některé další právní předpisy soukromého práva (např. zákon o rodině v § 37a nebo § 80, obchodní zákoník v § 6 aj.). Obecné zákonné vymezení pojmů majetku a jmění však v dosavadním právním řádu chybí; z toho pak mohou vzniknout i některá nedorozumění vyplývající např. i z toho, že literatura někdy rozlišuje majetek ve smyslu širším a užším (např. Knapp, V. – Knappová, M. in Knappová, M. – Švestka, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 226). Z těchto důvodů se považuje za vhodné tyto pojmy jasně vymezit.

Souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot náležejících téže osobě vytváří její majetek. Majetkem se tedy rozumí souhrn aktivních hodnotových položek náležející určité osobě. Takové vymezení odpovídá především čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také platný občanský zákoník dává slovním spojením „majetek a závazky“ (§ 144) a odlišením aktivní a pasivní sféry majetkových poměrů najevo, že toto pojetí odpovídá současnému právnímu stavu, který se nehodlá měnit. Obdobně i obchodní zákoník v § 6 odst. 1. Jměním se rozumí, rovněž ve shodě s dosavadní právní úpravou, komplex kladných a záporných majetkových hodnot (aktiv a pasiv) náležející určité osobě. Majetek i jmění mohou náležet společně i několika osobám, které tvoří společenství. Na to pamatují zvláštní ustanovení návrhu o spoluvlastnictví a o společenství jmění; tato úprava je dostatečná a obecné ustanovení ji nemusí odrážet.

V soukromoprávních předpisech byly zatím reflektovány jen zvláštní pojmy obchodního majetku, obchodního jmění a čistého obchodního jmění v § 6 obchodního zákoníku. Tato úprava byla do obchodního zákoníku zařazena při jeho původní redakci (zák. č. 513/1991 Sb.), když tento zákoník obsahoval i ustanovení o účetnictví podnikatelů v § 35 až 40. Dnes je účetnictví podnikatelů upraveno zákonem o účetnictví, tedy právem veřejným, a pro občanský zákoník uvedené zvláštní pojmy nejsou potřebné. O obchodním jmění je zmínka jen v ustanovení o obchodním závodu a pro jeho účely lze obsah pojmu obchodní jmění vymezit z obecných ustanovení.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 708 NOZ (Společnéjmění manželů), § 1011 NOZ (Vlastnictví v objektivním smyslu), § 2894 NOZ (Náhrada škody)

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 6

(1) Obchodním majetkem podnikatele, který je fyzickou osobou, se pro účely tohoto zákona rozumí majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty), který patří podnikateli a slouží nebo je určen k jeho podnikání. Obchodním majetkem podnikatele, který je právnickou osobou, se rozumí veškerý jeho majetek.

(2) Pro účely tohoto zákona se soubor obchodního majetku a závazků vzniklých podnikateli, který je fyzickou osobou, v souvislosti s podnikáním označuje jako obchodní jmění (dále jen „jmění“). Jměním podnikatele, který je právnickou osobou, je soubor jeho veškerého majetku a závazků.

(3) Čistým obchodním majetkem je obchodní majetek po odečtení závazků vzniklých podnikateli v souvislosti s podnikáním, je-li fyzickou osobou, nebo veškerých závazků, je-li právnickou osobou.

(4) Vlastní kapitál tvoří vlastní zdroje financování obchodního majetku podnikatele a v rozvaze se vykazuje na straně pasiv.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 2393: RE: Odklon

Problém vyřešen. „Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který…
02/03/2020 / František Čech

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

OBCZAN LIVE: Je prostý email písemným právním jednáním?: RE: This is the…

Internet se sice neměří v gramech, ale v množství dat, takže ano, z tohoto hlediska si můžete…
01/02/2020 / Miroslav Valta

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback