Předmět a obsah vlastnického práva

Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1011

0
05/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
05/09/2014 / Admin Tým

§ 353 ABGB (právní stav ke dni…

0

Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1012

0
21/10/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
28/03/2018 / Petr Bělovský

Římskoprávní pojetí vlastnictví

0
08/09/2014 / Admin Tým

§ 354 ABGB (právní stav ke dni…

0

Omezení vlastnického práva

(1)

Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

(2)

Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1013

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Imise a římské právo

0
05/09/2014 / Admin Tým

§ 364 a 364a ABGB (právní stav…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0
(1)

Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.

(2)

Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1014 a 1015

0
15/08/2013 / EDT./ RED14

Zvíře na cizím pozemku

0

Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1014 a 1015

0

Tradiční úpravy, např. rakouský zákoník v § 384 (podobně italský v čl. 924 až 926 a další) se v dané souvislosti zabývají jen řešením právních otázek spojených se stíháním chovaných zvířat na cizím pozemku. Ale už Randa dovodil (srov. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. 7. vydání. Praha: Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění, 1922), že právní pravidlo formulované rakouským zákoníkem pro zvířata, se netýká jen zvířat, ale všech movitých věcí. To se promítlo i do některých kodifikací civilního práva. Lze poukázat na občanské zákoníky Německa (§ 1005), Nizozemí (čl. 5:23) nebo Québecu (čl. 989 aj.).

Se zřetelem k tomu se navrhuje obecné pravidlo pro případ, že se na cizím pozemku ocitne něčí movitá věc. Po vzoru německé úpravy se navrhuje řešení sledující ochranu zájmů obou vlastníků. Vlastníku pozemku se ukládá povinnost takovou movitou věc jejímu vlastníku vydat, popřípadě mu umožnit na pozemek vstoupit a věc si vyhledat a odnést. Pokud to vlastník pozemku neučiní, půjde o neoprávněné zadržení věci a bude vystaven reivindikační žalobě. Vlastnické právo vlastníka movité věci je chráněno stejně jako vlastnické právo vlastníka nemovité věci.

Pokud jde o chovaná zvířata, přejímá se standardní úprava většiny evropských občanských zákoníků zakládající vlastníku zvířete právo zvíře na cizím pozemku stíhat. Takové ustanovení v platném právu chybí a jsou zdrojem neshod. Platný občanský zákoník v § 127 pouze stanoví, že vlastník nesmí nechat vnikat chovaná zvířata na sousední pozemek. Toto právní pravidlo je nepřesné. Nerozlišuje totiž dva odlišné aspekty. Předně jde o to, že vlastník nesmí nechat vnikat ze svého pozemku na cizí pozemek žádná zvířata bez ohledu na to, zda je chová nebo zda taková zvířata na jeho pozemku žijí divoce (např. hlodavci, hmyz apod.). Korektivem je přesah míry přiměřené místním poměrům, absolutní zákaz je nemožný vzhledem k přirozenému chování některých zvířat, jako jsou např. chovaní holubi nebo kočky). To je předmětem úpravy zákazu imisí v předchozích ustanoveních. Druhý aspekt spočívá v ochraně vlastnického práva vlastníka zvířete. Řeší se tak, že vlastník má právo vstoupit na cizí pozemek a stíhat tam vlastní chované zvíře. Chovaným zvířetem se rozumí jakékoli zvíře, které vlastník má ve vlastnictví, ať již jde o zvíře domácí, anebo sice divoké, ale zajaté nebo zkrocené.

Výslovně formulovaná právní pravidla o roji včel mají odůvodnění proto, že obecné ustanovení o zvířatech nelze vztáhnout na jednotlivé včely. Vlet jednotlivých včel na cizí pozemek se posoudí podle ustanovení o imisích. Zpravidla půjde o nepřímé imise posuzované co do přípustnosti podle kritéria míry přiměřené místním poměrům. O přímé imise by se jednalo při umístění úlů na samé hranici vlastníkova pozemku a jejich nasměrování čelem k pozemku souseda. Vlastník včel přirozeně na cizím pozemku jednotlivé včely stíhat nemůže. Jednotlivé včely na cizím pozemku se považují za věc ničí, resp. za zvíře, které nikomu nepatří, takže soused ani jejich zabitím neruší vlastnické právo souseda. Naproti tomu vzlétnutí včelího roje není imisí (srov. Rouček, F. in Rouček, F. – Sedláček, J. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl II. Praha: Linhart, 1935, s. 377; Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Linhart, 1935, s. 213).

Z uvedených důvodů se pro roj včel musí uplatnit jiná právní pravidla. Taková jsou obsažena ve výslovných ustanoveních řady civilních kodexů. Jde o tradiční úpravu obsaženou i ve starších právních předpisech a kodifikacích (např. dekrety Marie Terezie z let 1775 a 1776, nebo Allgemeines Landrecht z r. 1794), která se promítla v různém rozsahu i do moderních kodifikací. Dosti podrobná je úprava německá (§ 961 až 964 BGB), dosti stručná např. úprava rakouská (§ 384 ABGB), italská (čl. 925 Codice civile) nebo španělská (čl. 612 Código civil). Navržená ustanovení vycházejí z redukované německé úpravy – navrhuje se převzít obsah § 961 a 964 BGB shodně jak to učinily Švýcarsko (čl. 719 a 725 ZGB), Lichtenštejnsko (Sachenrecht z r. 1922, čl. 193) a Polsko (čl. 182 polského občanského zákoníku z r. 1964).

Vzlétne-li včelí roj na cizí pozemek, jde stále o vlastnictví vlastníka roje, tudíž vlastník pozemku nesmí cizí vlastnictví poškozovat. (k tomu blíže např. Adamec, F. Včelařské právo v zemích českých, Praha: České lidové knihkupectví Josef Springer, 1901 nebo Machová, J. Právo ve včelařství. Praha: Orac, 2001). Některé zahraniční úpravy obsahují omezení spojené se zánikem vlastnického práva původního vlastníka k roji, pokud jej nedostihne ani za dva dny. Navrhuje se tuto otázku výslovně neřešit s tím, že rozhodující bude schopnost včelaře roj identifikovat.

Samovolné spojení včelích rojů je úkaz vyskytující se zřídka. Podle literatury k tomu dochází v případě, že jeden z rojů ztratí matku. Podrobný výklad k těmto otázkám uvádí Schulz, S. Die historische Entwicklung der Recht an Bienen. Frankfurt am Main – Bern – New York – Paris, 1990. Po vzoru německé, švýcarské a lichtenštejnské úpravy se navrhuje upravit případ, kdy se roj spojí s včelami v úlu již obsazeném. Podle navrženého pravidla se celek stává vlastnictvím vlastníka úlu. Komentáře k příslušným zahraničním úpravám to vnímají jako samozřejmé právní pravidlo (srov. např. Skowronska-Bocian, E. in Pietrzykowski, K. et al. Kodeks cywilny. Komentarz. Tom I. 2. vydání. Warszawa: C. H. Beck, 1999, s. 455 an.; Quack, F. in Quack, F. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 6. Sachenrecht. 3. vydání. München: C. H. Beck, 1997, s. 948; Schwander, I. in Honsell, H. – Nedim, P. T. – Geiser, T. Basler Kommentar zum Schweizerischen Privatrecht. Zivilgesetzbuch II. 2. vydání. Basel – Genf – München: Helbing & Lichtenhahn, 2003, s. 1311; Rudnicki, S. Komentarz do kodeksu cywilnego. II. kniha. 8. vydání. Warszawa: LexisNexis, 2007, s. 247). Navrženým ustanovením zůstává nedotčena veřejnoprávní povinnost utratit roj neznámého původu (vyhl. č. 299/2003 Sb., o opatřeních pro předcházení a zdolávání nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka). Ustanovení ani neřeší případné porušování této povinnosti, k němuž v praxi dochází (srov. Rojů včel se ujímají včelaři, ač podle zákona mají zemřít; Boleslavský deník z 21.5.2005). Předmětem navržené úpravy je řešení otázky vlastnictví a zájem preventivně odstranit příčiny sousedských sporů. Navržené ustanovení se jeví vhodnější než přístup rakouského práva, podle něhož se původní vlastník roje může po nabyvateli domáhat zaplacení jeho hodnoty. Jestliže právní předpis ukládá povinnost k utracení roje, nebylo by namístě připustit, aby se původní vlastník roje mohl ještě domáhat peněžité náhrady.

Na rozdíl od německé úpravy (§ 962 BGB) se nepokládá za potřebné řešit výslovným ustanovením případ vletu včel do neobsazeného úlu. Německý zákoník stanovil výslovně, že v takovém případě zůstává vlastnictví vlastníka roje nedotčeno a že si může roj z neobsazeného úlu vybrat s tím, že nahradí způsobenou škodu. Totéž lze spolehlivě dovodit z obecné úpravy návrhu občanského zákoníku, zvláštní úprava pro roje včel se tedy jeví nadbytečná. Stejně tak se jeví nadbytečné i ustanovení § 963 BGB, podle něhož se při spojení několika včelích rojů mimo úl stanou se jejich původní vlastníci spoluvlastníky celku za předpokladu, že každý z nich svůj roj stíhal. V daném směru postačí, pokud se takový případ vyskytne, obecná úprava smísení movitých věcí.

Judikatura nejvyšších soudních instancí se otázkami spojenými s problematikou včel zabývá sporadicky. Z poslední doby je známé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003 z 27.5.2004; z rakouské rozhodovací praxe rozhodnutí z 15.10.1953 pu­blikované in Judikatenbuch des Oberstes Gerichthofes (1954, s. 225). To však neznamená, že se naznačené případy v praxi nevyskytují, popř. že nebyly řešeny soudy nižších stupňů. Jeví se proto jako vhodné formulovat v daném směru jasná právní pravidla snižující riziko neshod a sporů.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
20/08/2013 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
(1)

Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek veřejným statkem.

(2)

Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.

(3)

Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1016 a 1017

0
(1)

Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.

(2)

Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1016 a 1017

0

Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1018 až 1022

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Římské právo-hranice pozemků a…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0
(1)

Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil.

(2)

Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1018 až 1022

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Problematika svodu vody v…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1018 až 1022

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Římské právo-Ochrana pozemku…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1018 až 1022

0
(1)

Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.

(2)

Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1018 až 1022

0
(1)

Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.

(2)

Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo, jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání opravňoval; pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1023

0
20/08/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
08/09/2014 / Admin Tým

Zdroj inspirace: Návrh…

0

Rozhrady

(1)

Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.

(2)

Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1024 až 1028

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 233 vládního návrhu…

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 234 vládního návrhu…

0

Právní věta:

Pro tento postup hovoří především to, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů, tvořících původně dům jediný, neboť pro každého z nich plní zeď stejnou funkci – ukončuje jeho dům, a každý z nich má tudíž na jejím vlastnictví rovnocenný zájem. Tomuto pohledu nasvědčuje též skutečnost, že právní domněnku spoluvlastnictví dělící zdi (a rozhrad vůbec) zakotvuje i nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) v § 1024 odst. 1.

Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že o osudu dělící zdi nebylo v Dohodě nic ujednáno, potom správně učinily navazující závěr, že zeď zůstala spoluvlastnictvím vlastníků nově vzniklých domů.

Text judikátu:

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. P. , bytem v N., proti žalovaným 1) Mgr. F. V. , a 2) Ing. M. V., CSc. , oběma bytem v P., zastoupeným JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnické hranice společné stěny, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 25/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 29. ledna 2010, č. j. 59 Co 375/2009–169, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Účastníci řízení vedou jakožto vlastníci sousedních nemovitostí spor o vlastnictví zdi dělící jejich rodinné domy. Žalobkyně se domnívá, že dělící stěna je společná, žalovaní se domnívají, že je pouze jejich vlastnictvím. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 4 C 25/2007–127, určil, že stávající dělící stěna mezi domy v N. tak, jak tato hranice byla určena při reálném rozdělení dříve jedné nemovitosti geometrickým plánem ze dne 24. 3. 1995, č. 582–162/94, který se stal součástí notářského zápisu sp. zn. Nz 151/95, N 165/95 ze dne 6. 11. 1995, jako jeho příloha č. 1, je ve spoluvlastnictví žalobkyně V. P. jako vlastnice domu a žalovaných 1) Mgr. F. V. a 2) Ing. M. V. jako spoluvlastníků domu, a to rovným dílem žalobkyně je spoluvlastnicí id. 1/2 dělící stěny a žalovaní spoluvlastníky id. 1/2 dělící stěny.

Soud prvního stupně zjistil, že dům č. p. 711, který je ve vlastnictví žalovaných, a dům, který je ve vlastnictví žalobkyně, tvořily před rokem 1995 jeden celek a byly v podílovém spoluvlastnictví první žalované a právních předchůdců žalobkyně. Podobně tomu bylo se zastavěnými pozemky, které dříve tvořily jediný pozemek, a se zahradami, které dříve tvořily jediný pozemek. Notářským zápisem ze dne 6. listopadu 1995, jehož součástí byl i geometrický plán pro rozdělení nemovitostí, uzavřeli původní spoluvlastníci Dohodu o reálném rozdělení nemovitostí, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a smlouvu o zřízení věcného břemene (dále jen Dohoda ). První žalovaná se podle ní stala výlučnou vlastnicí domu se zastavěnou plochou a zahradou a právní předchůdci žalobkyně se stali podílovými spoluvlastníky domu se zastavěnou plochou a zahradou. Žalobkyně posléze dům společně s pozemky koupila. Druhý žalovaný se podílovým spoluvlastníkem domu a pozemků stal darem. Žalobkyně v roce 2002 započala se stavebními úpravami, přičemž mimo jiné provedla rozvody vodoinstalace ve zdi dělící oba domy, neboť měla za to, že zeď je společná. Z podnětu první žalované bylo u stavebního úřadu zahájeno řízení o odstranění stavby, které dosud nebylo skončeno, neboť stavební úřad nemá jasno ve vlastnictví dělící zdi a čeká na výsledek soudního řízení. Dále soud zjistil, že rozdělení nemovitostí nevyvolalo nutnost stavebních úprav a že stávající zeď uvnitř původního domu č. p. 711 zůstala hranicí mezi domy nově vzniklými. Nedošlo k jejímu reálnému rozdělení a z Dohody ani žádného jiného důkazu nevyplývá závěr, že by připadla do výlučného vlastnictví některého z účastníků.

Na základě těchto zjištění soud konstatoval, že zeď je společným majetkem obou stran. Tento závěr dovodil na základě obecného zákoníku občanského z roku 1811 ( o. z. o. ), podle kterého platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady. Soud k tomu uvedl, že na trvání tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu nemá vliv skutečnost, že současný občanský zákoník tento vztah výslovně neupravuje. Nepovažoval za nutné prokazovat tvrzení žalovaných, že zeď se nachází na jejich pozemku, neboť podle platné právní úpravy platí, že stavba není součástí pozemku, a tudíž i kdyby skutečně dělící zeď stála na pozemku žalovaných, neznamenalo by to bez dalšího, že je jejich výlučným vlastnictvím.

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaných shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění: Určuje se, že stávající dělící stěna mezi domy v N. tak, jak tato hranice byla určena při reálném rozdělení dříve jedné nemovitosti geometrickým plánem ze dne 24. 3. 1995, č. 582–162/94, který se stal součástí notářského zápisu sp. zn. Nz 151/95, N 165/95 ze dne 6. 11. 1995, jako jeho příloha č. 1, je ve spoluvlastnictví žalobkyně V. P. jako vlastnice domu a žalovaných 1) Mgr. F. V. a 2) Ing. M. V. jako spoluvlastníků domu, a to rovným dílem žalobkyně je spoluvlastnicí id. 1/2 dělící stěny a žalovaní 1., 2. jsou spoluvlastníky každý z nich id. 1/4 dělící stěny. Toto upřesnění, tedy vyčíslení spoluvlastnických podílů žalovaných, odůvodnil potřebou určitosti a vykonatelnosti rozsudku.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že námitka žalovaných ohledně průkaznosti nabytí sporné zdi nemá oporu v provedeném dokazování, neboť Dohoda, ani k ní připojený geometrický plán či znalecký posudek vypracovaný za účelem ocenění nově vzniklých nemovitostí neřešily právní režim vlastnického práva zdi. Z obsahu těchto listin nic nenasvědčuje pravdivosti tvrzení žalovaných. Zeď si proto zachovala režim podílového spoluvlastnictví v původním poměru podílů před reálným rozdělením v poměru podílů k ideální jedné polovině. Odkaz na o. z. o. ovšem odvolací soud za správný nepovažoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a jež odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam přikládají těmto otázkám: 1) kdo je vlastníkem (dělící) středové zdi, která je postavena na pozemku žalovaných ; 2) zda je možné, aby po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou v roce 1995 byla o patnáct let později v roce 2010 rozhodnutím soudu určitá část majetku žalovaných odebrána a přikázána bez náhrady do podílového spoluvlastnictví jinému; 3) ve vyhodnocení, že sporná zeď budovy v dané věci netvoří samostatný předmět právních vztahů, ale jen součást jedné ze dvou sousedících budov a jde o to vymezit, kde končí jedna a kde druhá začíná ; 4) zda je možné mít současně platný notářský zápis, který nebyl zrušen ani změněn, byl řádným podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a byl učiněn na základě shodné vůle účastníků a soudní rozhodnutí, které po patnácti letech při změně účastníků tuto vůli mění.

Žalovaní mají za to, že jim svědčilo výlučné právo k dělící (středové) zdi a že toto právo jim bylo rozhodnutím soudu bez náhrady odejmuto. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně nezastoupená advokátem se vyjádřila k argumentům žalovaných a navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za správný. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, protože napadený rozsudek řešil právní otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Nejvyšší soud proto rozsudek přezkoumal, jsa přitom podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán dovolacími důvody, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, a která zakládá přípustnost dovolání, lze podle obsahu dovolání a s přihlédnutím k odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů formulovat takto: Komu patří zeď dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, pokud zeď existovala již při rozdělení domu a o jejím vlastnictví nebylo při rozdělení domu nic ujednáno? Soudy obou stupňů rozhodly na základě závěru, že sporná zeď existovala již v době uzavření Dohody a že v Dohodě, ani v připojených listinách (geometrickém plánu a znaleckém posudku) o jejím vlastnictví nebylo nic ujednáno. Žalovaní se závěrem o nedostatku ujednání nesouhlasí, poukazují na to, že z geometrického plánu a z výměr zastavěné plochy ve znaleckém posudku vyplývá, že sporná zeď je obvodovou zdí jejich domu. Závěr soudů o tom, co mezi stranami Dohody bylo nebo nebylo ujednáno, je ovšem skutkovým zjištěním, jehož správnost v řízení o dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř. nelze podle § 241a odst. 3 o. s. ř. přezkoumat. Dovolací soud je v tomto směru vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005 (uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz): Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i za pomoci výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 ObčZ, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

K námitkám žalovaných lze nicméně poznamenat, že určení, zda dělící zeď připadne jednomu či druhému z vlastníků domů vznikajících rozdělením domu jediného anebo zda připadne do jejich spoluvlastnictví, je zásadním ujednáním, které musí být z právního úkonu nepochybně patrné. Nemůže být dovozováno z údajů, které mají jiný účel, např. z geometrického plánu, z jehož grafického znázornění nelze na první pohled poznat, v jakém vztahu k dělící zdi je nově vytvořená vlastnická hranice. Činit z údajů tohoto typu závěry o tom, komu má připadnout dělící zeď, by znamenalo přikládat projevům vůle stran význam, na nějž strany objektivně nemohly pomýšlet.

Jestliže tedy v daném případě nebylo o osudu dělící zdi při rozdělení původně jediného domu nic ujednáno, vyvstává shora formulovaná otázka.

Občanský zákoník v takovémto případě osud dělící zdi neřeší. Řešení takto závažné otázky přitom nelze nechat na tom, jak jsou zaměřeny a jak zakresleny nově vzniklé stavby, neboť jak řečeno, šlo by o důsledek, na který strany objektivně nemohou pomýšlet a který může být s o hledem na obecně možnou nepřesnost zaměření a zakreslení nahodilý. Právní režim dělící zdi ovšem řešil o. z. o. v § 854, na nějž odkázal a jejž citoval soud prvního stupně. Podle § 854 o. z. o. platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami. Obecný zákoník občanský tedy výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby oddělující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, č. 68/2007).

Dovolací soud má za to, že při nedostatku úpravy v současném občanském zákoníku, je třeba v § 854 o. z. o. hledat zásadu, která by nedostatek překonala. Vychází přitom z toho, co konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 94/1998): Zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem. Pro tento postup hovoří především to, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů, tvořících původně dům jediný, neboť pro každého z nich plní zeď stejnou funkci ukončuje jeho dům, a každý z nich má tudíž na jejím vlastnictví rovnocenný zájem. Tomuto pohledu nasvědčuje též skutečnost, že právní domněnku spoluvlastnictví dělící zdi (a rozhrad vůbec) zakotvuje i nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) v § 1024 odst. 1.

Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že o osudu dělící zdi nebylo v Dohodě nic ujednáno, potom správně učinily navazující závěr, že zeď zůstala spoluvlastnictvím vlastníků nově vzniklých domů. K otázkám žalovaných citovaným shora pod 2) a 4), dovolací soud dodává: Rozsudky nižších soudů nebylo žalovaným odňato něco, co jim výlučně patřilo. Rozsudky závazně určují, že jde o společný majetek obou stran, a to na základě předběžného závěru, že Dohoda osud tohoto majetku neupravila, a tudíž nikdy nešlo o výlučný majetek jedné strany. Pokud žalovaní argumentují nedostatkem zápisu zdi v katastru nemovitostí, je třeba uvést, že předmětem zápisu, jde-li o stavby, jsou především budovy; zeď pod žádný z typů evidovaných staveb podřadit nelze (srov. a contrario § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb.). S argumentem žalovaných, že dělící zeď je na jejich pozemku, se již vypořádal soud prvního stupně, na jehož odůvodnění lze odkázat. Konečně k poukazu žalovaných na to, že dělící zeď pokračuje jako obvodová zeď přístavby jejich domu a dále jako rozhrada nezastavěných pozemků, lze uvést, že různé části zdi jsou různými věci, tudíž právní osud jedné neurčuje právní osud jiné. Různost je dána jejich odlišnou funkcí v jednom případě jde o zeď, která toliko ohraničuje dům navenek, a tudíž u ní, na rozdíl od zdi dělící, není dán důvod, aby byla pojímána jako samostatná věc a nikoliv jen jako součást domu (jde toliko o obvodovou zeď). V dalším případě jde sice o zeď dělící, odděluje ale pozemky, tedy jiné věci než domy; tato zeď navíc nenavazuje na zeď dělící domy.

Dovolací soud tedy po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska důvodů uplatněných v dovolání dospěl k závěru, že rozsudek je správný. Dovolací soud přitom nezjistil a ani žalovaní nenamítali, že by řízení, jež vydání rozsudku předcházelo, trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, které žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem, co je jeho.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1024 až 1028

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 235 vládního návrhu…

0

Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1024 až 1028

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 237 vládního návrhu…

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 238 vládního návrhu…

0

Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších pozemků.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1024 až 1028

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Římskoprávní úprava zdí mezi…

0
13/11/2017 / Admin Tým

§ 127(2) SOZ - zdroj inspirace

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1024 až 1028

0

Pro případ, že přesná hranice mezi dvěma polními pozemky je nejasná zavedlo římské právo actio finium regundorum (již zákonem XII desek), tzv. mezní žalobu. Oproti úpravě občanského zákoníku, jenž nařizuje, aby sporné hranice určil soud, povolávalo římské právo pro určení hranic specializované rozhodce, jež byli vybíráni z řad zeměměřičů (agrimensores). Ti se měli v prvé řadě řídit svými profesními znalostmi a pozemkovými předpisy. Jelikož mezi polními pozemky musel být vždy mezní pruh o šířce pěti stop (cca 1,5 m), byl předmětem sporu (controversia de fine) při žalobě finium regundorum právě tento pruh (confinium) a nikoli samotná hranice pozemků. Jestliže však spor byl o rozlohu pozemku širšího než pět stop, příslušela klasická reivindicatio. Ustanovení občanského zákoníka, jež nařizuje soudu určit hranici dle poslední pokojné držby, je obsahově podobné formulaci římskoprávního držebního intedriktu uti possidetis, který přísluší při jakémkoli rušení držby nemovitosti a chrání držitele v dobré víře.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
13/11/2017 / Admin Tým

§ 239 vládního návrhu…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Nezbytná cesta

(1)

Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

(2)

Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0
09/04/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Nenašel jsem žádné vysvětlení, proč se v ustanovení § 1029 ObčZ používá pojem „náhrada“ za povolení nezbytné cesty a v § ustanovení 1030 pojem „úplata“. Důvodová zpráva hovoří pak pouze o úplatě. Dále není příliš zřejmé, proč u nezbytné cesty a u práva stavby zákon výslovně obsahuje ustanovení o úplatách, zatímco u služebností nikoli.

Diskuze
[1] Martin Prokeš / 19. 11. 2014 / RE: Náhrada, úplata nebo co vlastně

Mně dostupná literatura to bere jako totožné pojmy, i když si lze představit i interpretaci jinou (náhrada za povolení, úplata a odčinění újmy za užívání). Možná se jen náhradou v § 1029 odkazuje na čl. 11 odst. 4 Listiny a v § 1030 se úplatou a odčiněním újmy upřesňuje, co má náhrada zahrnovat, jinak patrně jde jen o neobratnost zákonodárce.

(1)

Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.

(2)

Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném pozemku nevznikne.

(3)

Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v přiměřeném rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty podle odstavce 1.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0

Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0
(1)

Soud nepovolí nezbytnou cestu,

  1. převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty,
  2. způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo
  3. žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
(2)

Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0
(1)

Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.

(2)

Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0
07/09/2013 / Martin Archalous

22 Cdo 2711/2011

0

Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0
(1)

Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota se však vypořádá.

(2)

Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0

Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k ceně postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1029 až 1036

0

Vyvlastnění a omezení vlastnického práva

Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1037 až 1039

0

Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1037 až 1039

0
(1)

Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen.

(2)

Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1037 až 1039

0

Ochrana vlastnického práva

(1)

Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

(2)

Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1040 až 1044

0
23/12/2014 / Admin Tým

§ 146 návrhu občanského…

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
28/03/2018 / Petr Bělovský

Oddělení ze spoluvlastnictví…

0
23/12/2014 / Admin Tým

§ 366 ABGB - zdroj inspirace

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0
(1)

Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

(2)

Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1040 až 1044

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1040 až 1044

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

římské

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Římské právo-negatorní žaloba

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Ochrana domnělého vlastnického práva

(1)

Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší.

(2)

Nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1040 až 1044

0
10/09/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Ochrana domnělého vlastnictví v…

0
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0

Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1040 až 1044

0

Deformované a simplifikované pojetí ochrany vlastnického práva v § 126 odst. 1 nynějšího občanského zákoníku, vycházející ze socialistických tradic, se navrhuje nahradit standardní úpravou vycházející z klasického pojetí vlastnických žalob. Vlastnické žaloby jsou dvě, totiž žaloba na vydání věci neboli reivindikační (§ 1040) a žaloba zápůrčí čili negatorní (§ 1042). K nim se přiřazuje žaloba z domnělého vlastnictví, neboli publiciánská, upravená nově v § 1043.

Vydání věci se může domáhat její vlastník proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Takto lze žalovat jen o vydání určité (identifikovatelné) věci, a proto nelze zpravidla vindikovat věci druhově určené, pokud byly smíšeny s jinými věcmi téhož druhu. Na to pamatuje úprava § 1041, která (zejména v odstavci druhém, který rozvádí pravidlo prvního odstavce) vylučuje vindikaci kvantity.

Zároveň se vylučuje možnost uplatnění reivindikační žaloby.

Jedná se o situaci, kdy nevlastník svým jménem zcizí věc další osobě, ale následně se zcizitel sám stane vlastníkem oné věci. Pak by se mohl, nebýt druhého odstavce § 1040, domáhat vydání věci s argumentem svého právě nabytého vlastnického práva a těžit z vlastního protiprávního jednání. Vyloučení této možnosti odpovídá uznaným právním zásadám.

Zápůrčí žaloba je jako druhá z vlastnických žalob upravena v § 1042 (dosavadní občanský zákoník v § 126 odst. 1 její existenci vůbec pomíjí, přestože se v praxi běžně používá). Touto žalobou se dotčený vlastník brání proti jinému rušení vlastnického práva, než je odnětí věci. Význam této žaloby je dán tím, že stačí prokázat fakt rušení vlastnického práva. Na žalovaném pak je, aby se případně pokusil dokázat, že zásah do žalobcova vlastnického práva nebyl učiněn, případně že nebyl učiněn neprávem. Petit negatorní žaloby směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel dalších rušebních činů a aby, pokud již nastal, odstranil následky svého rušebního jednání uvedením do předešlého stavu.

K oběma předešlým žalobám je přičleněna žaloba z domnělého vlastnictví (actio Publiciana). Kdo drží věc poctivě a oprávněně, má vůči všem, kdo mají slabší právo, stejnou možnost žalovat, jakou má vlastník. Touto úpravou se rozšiřuje ochrana držby oproti obecné úpravě posesorní ochrany, ovšem jen pro případ držby poctivé a oprávněné. Z praktických důvodů se poskytuje obdobná ochrana i tomu, kdo má věc u sebe i z jiného právního důvodu jako jsou např. nájem nebo výpůjčka. Protože se však jedná o věcněprávní ochranu, vyjadřuje se výslovně, že jde o právo vlastníka na ochranu, které osoba, jejíž právo se opírá jen o obligační titul, pouze vlastním jménem uplatňuje.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
23/12/2014 / Admin Tým

Křížové odkazy

0

Poslední diskuze ke komentářům

NOZ § 1169: RE: Kolize s § 1208

Dobrý den, souhlas osob oprávněných z věcného práva (tedy typicky banky jako zástavního věřitele)…
28/03/2018 / Martin Volejnik

NOZ § 1180: Náklady na opravu terasy jako výlučně užívané společné části…

Podle mého názoru je to otázka skloubení povinnosti vlastníka jednotky udržovat výlučně užívanou…
15/05/2017 / Ondřej Obrtlík

NOZ § 1138: Týká se 1126 a násl

Dobrý den Lenko, domnívám se, že v tomto případě se jedná o souvislost s §1126 a násl. tudíž celé…
07/02/2017 / Pavel Kosař

Poslední komentáře

NOZ § 2374: Dodatečná odměna

Právo na dodatečnou odměnu vzniká nejen poskytovateli licence, ale i zaměstnanci, který vytvořil autorské dílo ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu a…
08/10/2019 / Hana Císlerová 0

NOZ § 1259: Konfesorní a negatorní žaloba-římské právo

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností…
07/04/2018 / Petr Bělovský 0

NOZ § 1012: Římskoprávní pojetí vlastnictví

Římské právo chápe vlastnictví jako neomezené právní panství nad věcí, které však ve skutečnosti bylo právem běžně omezováno, a to již od nejstarších dob. Podobně, jako je tomu i dnes. Výkon…
28/03/2018 / Petr Bělovský 0

Poslední diskuze k článkům

Právo stavby v NOZ: Zánik (zrušení) práva stavby

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co přesně je třeba učinit ke zrušení práva stavby v této situaci:…
12/07/2018 / Petr Barák

Právo stavby v NOZ: RE: obsah práva stavby

Dobrý den, můj názor je takový, že jestliže podstata práva stavby spočívá v oprávnění, mít na…
20/04/2016 / Ondřej Obrtlík

Právo stavby v NOZ: obsah práva stavby

Dobrý den. chtěla bych se zeptat, zda jsou některé nemovité věci vyloučené z práva stavby. Příklad…
06/04/2016 / Helena Bystřická

Nejnovější judikatura

NOZ § 1987: Rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích 6 C 150/2015

6C 150/2015 **POHLEDÁVKA NEJISTÁ ČI NEURČITÁ NENÍ ZPŮSOBILÁ K ZAPOČTENÍ Pokud žalovaná na pohledávku žalobkyně z titulu neplacení pojistného ze smlouvy o sdruženém pojištění vozidla, kterou…
11/08/2017 / Martin Sztefek 0

NOZ § 165: 29 Cdo 396/2016 – jmenování opatrovníka

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele JUDr. Ing.…
05/02/2017 / Tomáš Král 0

NOZ § 501: NS 32 Cdo 3051/2014 - K pojmu hromadná věc

Výňatky z rozhodnutí Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“),…
27/09/2016 / Jiří Remeš 0

Feedback