Přivlastnění

(1)

Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.

(2)

Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1045 až 1050

0
23/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
27/03/2018 / Petr Bělovský

Římskoprávní pojetí věci ničí a…

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 958 - 959 BGB - zdroj…

0

Inst. 2, 1, 47 (definice derelikce, okamžik nabytí opuštěné věci)

Proto se zdá být spravedlivějším, aby se někdo stal vlastníkem v okamžiku zmocnění se věci, kterou vlastník považuje za opuštěnou. Za opuštěné je považováno to, čeho se vlastník zbavil s úmyslem, aby to více nebylo součástí jeho majetku, a z tohoto důvodu přestává být hned vlastníkem.

[Qua ratione verius esse videtur et, si rem pro derelicto a domino habitam occupaverit quis, statim eum dominm effici. Pro derelicto autem habetur, quod dominus ea mente abiecerit, ut id rerum suarum esse nollet, ideoque statim dominus esse desinit.]

Zatím žádné diskuzní příspěvky
(1)

Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.

(2)

Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1045 až 1050

0

Osnova opouští zjednodušené pojetí režimu věcí opuštěných (derelinkvovaných), nalezených a skrytých v dosavadním ust. § 135 občanského zákoníku, jehož základní nedostatek je v tom, že stále sleduje koncepci zájmu někdejšího socialistického státu přivlastnit si nález. Tomu odpovídá původní konstrukce tohoto ustanovení, že věci nalezené a skryté, jejichž vlastník není znám, stejně jako věci opuštěné připadají do vlastnictví státu. Stejná myšlenka rezonuje ale i s úpravou současnou, podle níž tyto věci připadají do vlastnictví obce. Ze zkušeností praktického života je zřejmé, že se jedná o zákonodárcovo nesplnitelné přání a že se život vydává zcela jinou cestou. Proto se po vzoru zavedených kodexů právní režim věcí opuštěných, nalezených a skrytých upravuje podrobněji a se zřetelem k specifickým znakům každé z jednotlivých skupin.

O opuštěných věcech pojednávají ust. § 1045 a násl. Předně se stanovuje, že věc, která nikomu nepatří, může být kýmkoli okupována a může k ní být nabyto vlastnické právo, ledaže tomu brání zvláštní zákony. Stanovuje se tedy zásada okupační volnosti. Tam, kde je zvláštní zájem na omezení nebo vyloučení okupační volnosti, ponechává se příslušná úprava zvláštním zákonům, jak se také běžně děje. Osnova volí termín „věc, která nikomu nepatří“, resp. „věc opuštěná“, nikoli „věc ničí“, popř. „věc bez pána“, byť druhé z uvedených označení odpovídá jiným jazykovým pojetím (příkladmo herrenlos, sans maitre, senza padrone), protože taková označení působí archaicky. Přídomek „bez pána“ je ponechán pouze u zvířat (§ 1046 až 1049), kde také odpovídá jazykové uzanci.

Opuštěná (derelinkvovaná) věc je taková, kterou její vlastník opustí s úmyslem již nebýt jejím vlastníkem. Mohou být i některé případy sporné, proto se navrhuje stanovit, že účinky derelikce nastávají, nevykonává-li vlastník k věci své právo po stanovenou dobu. Vzhledem k tomu, že určité věci, zejména věci nemovité, jsou zapsány v příslušných veřejných seznamech, musí být novému vlastníku umožněno, aby se domohl uvedení stavu zápisů do souladu s nově vzniklým právním poměrem.

Zvláštní ustanovení se vztahují k zvířatům. Vzorem těchto pro tuto úpravu jsou opět standardní zákoníky (rakouský, německý, švýcarský, italský). Je třeba na tomto místě zdůraznit, že ustanovení o zvířatech neřeší jiné otázky než nabytí a pozbytí vlastnického práva ke zvířeti. Je-li např. vypuštění exotického ptáka nebo tropické ryby do volné přírody s úmyslem nadále zvíře nevlastnit (z hlediska úpravy vlastnictví tedy derelikce) týráním zvířete podle jiného právního předpisu, úprava občanského zákoníku na tom nic nemění. Občanský zákoník ale musí odpovědět na otázku, zda k zvířeti trvá vlastnické právo dosavadního vlastníka, popř. za jakých podmínek dosavadní vlastník vlastnické právo k zvířeti ztratí a za jakých podmínek ke zvířeti může nabýt vlastnické právo někdo jiný.

Pro tyto účely se předně rozlišují zvířata divoká a domácí. Z toho plyne, že občanské právo považuje za divoká všechna zvířata, která nejsou domestikovaná.

Divoká zvířata (v terminologii rakouského občanského zákoníku das Wild, v německém a švýcarském občanském zákoníku wilde Tiere, ve španělském občanském zákoníku animales fieros aj.) jsou bez pána, dokud žijí na svobodě. Např. černá nebo spárkatá zvěř i jiní živočichové žijící na našem území volně v přírodě ve svém přirozeném prostředí nemají vlastníka. Volně žijící bezobratlí i obratlovci, i když se zdržují na něčím pozemku, nejsou vlastnictvím vlastníka pozemku. Totéž ale platí i o zvířatech volně žijících v přírodě, i když pro ně zdejší přírodní podmínky nejsou přirozeným prostředím – nejen zatoulá-li se na zdejší území zvíře, které zde běžně nežije, ale také v případě, že takové zvíře z vlastníkova chovu unikne a dosáhne svobody. Přitom z tohoto hlediska není podstatné, bylo-li takové zvíře (např. činčila nebo mink) chováno v domácnosti pro potěšení a jako společník, nebo za výdělečným účelem. Všechna tato zvířata, pokud žijí ve volné přírodě, jsou zvířaty bez pána a nejsou objektem vlastnického práva. Jejich přivlastnění je možné, nevylučují-li to ovšem jiné právní předpisy, popř. za podmínek stanovených těmito předpisy jako jsou např. zákon o myslivosti nebo zákon o rybářství.

Nevylučují-li to jiné právní předpisy, může být divoké zvíře zajato. Tím k němu vzniká vlastnické právo osobě, která je zajala. Divoké zvíře (tedy každé zvíře, které není domestikováno), může být ovšem nabyto do vlastnictví i jiným způsobem, např. smlouvou nebo děděním apod. Divoká zvířata, která určitá osoba drží jako své vlastnictví, ať již k nim nabyla vlastnické právo jakkoli, se řadí do kategorie zajatých zvířat (v terminologii německého občanského zákoníku gefangene wilde Tiere, v terminologii švýcarského občanského zákoníku gefangene Tiere, v terminologii nizozemského občanského zákoníku tamme dieren, ve francouzské právní terminologii animaux captifs, v italské animali presi e ritenuti atd.). Unikne-li zajaté zvíře ze zajetí, tj. překoná-li překážku, která mu brání v dosažení svobody, je nutné stanovit, jak k němu dosavadní vlastník vlastnické právo ztratí. Také v tomto případě se osnova přidržuje vzoru standardních občanských zákoníků (např. § 960 odst. 2 BGB) a stanoví pro udržení si vlastnického práva dosavadním vlastníkem podmínku, že zvíře musí být vlastníkem bez prodlení a soustavně stíháno za účelem jeho opětovného zajetí. Stíháním zvířete se rozumí především stíhání faktické: zda vyhoví i náhradní způsoby, na které se poukazuje výrazem hledání, jako jsou např. oznámení o úniku zvířete vyhláškou nebo příslib odměny, se posoudí podle konkrétních okolností případu. Totéž obdobně platí, unikne-li takové zvíře na pozemek pro stíhajícího vlastníka nepřístupný; pak se taková situace z hlediska uchování vlastnického práva vlastníka zvířete posoudí podle toho, má-li vlastník zvířete proti vlastníku pozemku žalobu o vydání zvířete.

Dosáhne-li zvíře svobody a nestíhá-li je vlastník nebo ustane-li v pronásledování, stává se v důsledku toho zvířetem bez pána. To ale neplatí ve dvou případech. Jednak jde o divoká zvířata chovaná v zoologických zahradách a o ryby v rybnících, které nejsou veřejným statkem (tedy v rybnících, které lze chápat jako soukromé v úzkém slova smyslu); i v tomto směru sleduje osnova vzor německého občanského zákoníku (§ 960 BGB). Jednak jde také o zvířata označená takovým způsobem (např. tetováním, čipem, kroužkem apod.), že lze vlastníka zjistit; v těchto případech si vlastník vlastnické právo podrží.

Je-li divoké zvíře zajato, má přirozený pud dosáhnout svobody. V rámci divokých zvířat však vystupuje jako zvláštní skupina kategorie zkrocených zvířat (v terminologii rakouského občanského zákoníku zahm gemachte Tiere, v terminologii švýcarského občanského zákoníku gezähmte Tiere, v italském občanském zákoníku animali mansuefatti, ve španělském animales amansados), k nimž se ustanovení standardních občanských zákoníků o vlastnickém právu ze zřejmých důvodů staví odlišně. Zkrocené zvíře je takové, jehož druh zpravidla žije ve volné přírodě jako ve svém přirozeném prostředí (např. liška, medvěd, srnec, sokol), ale jehož jednotlivý kus se drží u člověka, např. proto, že tak byl od mládí vychován nebo postupně ochočen. I o těchto zvířatech mají občanské zákoníky obvykle zvláštní ustanovení, vycházející z tradic římského práva, které ohledně těchto zvířat uznávalo „staré pravidlo, že ztratila-li pud k návratu, přestávají patřit také nám a stávají se vlastnictvím těch, kdo je okupují. Má se pak za to, že pud k návratu ztrácejí tehdy, když si odvyknou se vracet“ (Gai, II, 68). Uvedené pravidlo převzalo z Justiniánovy kodifikace (D. 41, 1) někdejší obecné právo a odtud je recipovaly některé evropské občanské zákoníky (např. německý v § 960 odst. 3, švýcarský v čl. 719II nebo nizozemský v čl. 5:19 odst. 1). V té souvislosti se ale často poukazuje na labilitu takto obecně formulovaného pravidla vzhledem k tomu, že faktickou otázku, zda zvíře pozbylo návyk vracet se k pánovi, lze jen obtížně posoudit. Proto jiné občanské zákoníky staví tuto otázku napevno stanovením lhůty, po jejímž uplynutí se i zkrocené zvíře považuje za zdivočelé (tj. za divoké zvíře žijící na svobodě). Např. španělský (čl. 612) nebo italský (čl. 925) kodex stanoví pro tyto účely lhůtu dvacetidenní; rakouský občanský zákoník (§ 384) stanovil lhůtu v trvání 42 dnů, jejíž uchování sledoval i vládní návrh československého občanského zákoníku z r. 1937 (§ 157). Lhůty posledně uvedené se přidržuje i zdejší návrh: především proto, že postavit v těchto případech otázku pozbytí vlastnického právo najisto se jeví jako žádoucí, ale také z důvodu uchování tradice, když šestitýdenní lhůta se jeví jako logická vzhledem k přirozenému řádu. Rovněž je logické, že lhůta neběží, zabrání-li někdo jiný takovému zvířeti, aby se k vlastníku vrátilo. Ze zřejmých důvodů se i pro tyto případy navrhuje stanovit speciální pravidlo, je-li zkrocené zvíře označeno tak, že lze podle označení zjistit jeho vlastníka.

Ustanovení o zajatých a zkrocených zvířatech nedopadají na domácí zvířata. Domácí zvířata jsou taková, jejichž druh se přidržuje člověka a na svobodě ve volné přírodě buď nežije vůbec (např. kůň), anebo zpravidla (např. holub). Zaběhne-li se domácí zvíře, uplatní se na ně právní pravidla o ztracené věci do té míry, pokud speciálně pro ně nejsou stanovena zvláštní pravidla. Jedná se zejména o § 1048 zakládající právní fikci derelikce domácího zvířete v případě, že je z okolností zřejmý úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. Totéž právní pravidlo se uplatní i na zvířata v zájmovém chovu, neboť ne každé zvíře v zájmovém chovu je zvířetem domácím.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
23/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 960(1;2) BGB - zdroj inspirace

0
(1)

Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.

(2)

Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1045 až 1050

0
23/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 960(3) BGB - zdroj inspirace

0

Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.

Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1045 až 1050

0
23/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

Vzorem pro právní úpravu nabývání a vlastnictví divokých zvířat dle § 1046–1049 občanského zákoníku se staly (ať už přímo, či nepřímo) Gaiovy a justiniánské Instituce, což je patrné ze specifické struktury a obsahu pojednání o této problematice v těchto římskoprávních pramenech.

Římské právo chápe divoká zvířata jako res nullius. Justiniánské Instituce specifikují, která zvířata jsou považovaná za divoká, a která za domácí. Takto byly ve své době za divoké považovány včely, holubi, pávi a husy. Podle římského práva se divoká zvířata nabývají okupací, tj. ovládnutím věci. Jestliže zvíře znovu získá svobodu, obnovuje se její status res nullius. Jestliže lovec ve snaze divoké zvíře ulovit ho pouze poranil a následně ho pronásleduje, stane se vlastníkem zvířete pouze v případě, že jej dostihl a ovládl (prameny uvádějí i odlišný názor, že vlastníkem se lovec stává již zásahem zvířete, a tím zůstává, dokud ho pronásleduje, resp. dokud ho neztratí z dohledu). Pokud zvíře uloví, nezáleží na tom, zda se tak stalo na jeho vlastním pozemku, nebo na cizím pozemku. Vlastník cizího pozemku může pouze lovce ze svého pozemku vykázat. Obdobně, včely, které uletěly ze soukromého úlu, zůstanou ve vlastnictví, dokud je jejich vlastník pronásleduje a má je v dohledu. Pokud je z dohledu ztratí, stávají se opět ničí a předmětem možné okupace. Naopak, v případě úniku domácích zvířat (prameny uvádí konkrétně slepice a kachny) z moci vlastníka, tyto setrvávají ve vlastnictví, i pokud je vlastník ztratí z dohledu. Kdokoli by si takové zvíře přivlastnil, bude odpovídat za krádež (furtum).

Římské právo uznává jako formu okupace také ochočení zvířete. Vlastnictví k němu pak trvá tak dlouho, dokud má zvíře reflex, díky němuž se vrací k vlastníkovi (animus revertendi). Dobu šesti týdnů, kterou stanoví občanský zákoník pro návrat zvířete, římské právo neznalo. Prameny rovněž nezohledňují skutečnost, zda zvíře bylo označené, či nikoli.

Ryby v řece anebo v moři měly v římském právu stejný status jako ostatní divoká zvířata. Je sporné, jaký byl status ryb v soukromém rybníku, jelikož na jednu stranu Instituce v rámci obecných pravidel umožňují nabytí vlastnictví k divokému zvířeti (Inst. 2, 1, 12) na cizím soukromém pozemku (též ve vodě), ale současně se na jiných místech v pramenech setkáváme s náznaky vyhrazeného práva rybolovu (Dig. 41, 3, 45 a Dig. 44, 3, 7).

Zatím žádné diskuzní příspěvky

§ 960 Wilde Tiere

(1) Wilde Tiere sind herrenlos, solange sie sich in der Freiheit befinden. Wilde Tiere in Tiergärten und Fische in Teichen oder anderen geschlossenen Privatgewässern sind nicht herrenlos.
(…)

Zatím žádné diskuzní příspěvky
07/04/2018 / Petr Bělovský

Corpus Iuris Civilis

0
(1)

Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.

(2)

Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1045 až 1050

0
23/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

Nález

Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0

Od věcí a zvířat, která nikomu nepatří, nutno odlišit případ věci nalezené. Zatímco v prvém případě jde o věci bez vlastníka a zvířata bez pána, v druhém se jedná situaci, kdy vlastník ztrátou věci pozbyl jen její držbu, ale nikoli vlastnické právo k ní. Proto musí být jeho vlastnické právo šetřeno a zákon musí vlastníku poskytnout možnost, aby se své věci opět ujal.

Předně se stanoví, že nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci, zpravidla jen způsobem v místě obvyklým, ledaže jde o nález o značné hodnotě, u něhož se vyžaduje, aby snaha zjistit jejího vlastníka byla při neúčinnosti prvního oznámení byla intenzivnější. Nalezená věc musí být uschována; přitom se ponechává obci na vůli, aby tak učinila sama, popř. aby věc ponechala v detenci nálezce či ji předala do úschovy jiné osobě. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se však náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci v detenci s tím, že věc musí být vrácena i později se přihlásivšímu vlastníkovi. Leč nepřihlásí-li se vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce. Právo věc užívat i vlastnické právo k nálezu může nálezce odmítnout, pak věc připadne obci. Doplňuje zvláštní pravidlo, jak postupovat, pokud dojde k nálezu zvířete, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka. Stanoví se též povinnost nálezce, případně obce o zvíře pečovat s péčí řádného hospodáře. Ustanovení o nálezu týkající se věcí se použije i na zvířata, pokud to vyhovuje povaze zvířete jako živého tvora a pokud návrh neobsahuje ustanovení zvláštní.

Zvláštní úprava se navrhuje ve vztahu k nalezeným zvířatům určeným zjevně k zájmovému chovu, tedy k chovu zvířete v domácnosti pro potěšení a jako společníka, nikoli za účelem spojeným s majetkovými a výdělečnými zájmy. V těchto případech není z praktických důvodů vhodné, mj. i vzhledem k narůstajícím nákladům, aby se obec, popřípadě nálezce, starali o zvíře až po dobu tří let. Proto se po vzoru nedávné novely švýcarského ZGB (čl. 722) účinné od r. 2003 navrhuje zjednodušit a zkrátit lhůty obecně stanovené pro neživé nálezy tak, že nálezce může nabýt vlastnické právo k zvířeti již po uplynutí dvou měsíců od vyhlášení nálezu, popřípadě, že – nemá-li nálezce zájem zvíře nabýt a bude-li zvíře svěřeno zvířecímu útulku – bude zvířecí útulek oprávněn po uplynutí čtyřměsíční lhůty se zvířetem volně naložit, tj. zejména mu nalézt nového pána.

Úkolem zákona je dbát o poctivé respektování jeho příkazů. Proto se navrhuje stanovit, že nálezce, který své povinnosti nesplní, pozbude právo na zaplacení nálezného i na nabytí věci.

O skrytých věcech normují § 1063 a 1064. U skrytých věcí, rozdílně od nálezů, se zpravidla méně často dohledá její vlastník. Je-li to v určitých případech možné, postupuje se stejně jako při nálezu věci. Jinak musí být nález skryté věci oznámen obci a vlastníkovi pozemku, na němž byl nález učiněn. Respektují se přitom jak zájmy vlastníka pozemku, kde byla skrytá věc nalezena, tak zájmy nálezce. Nemá-li tato věc zřejmě vlastníka, musí zákon vyřešit, kdo si ji ponechá. Nejedná-li se o zvláštní případy, kdy taková věc podle speciálních zákonů připadne státu, má její hodnota připadnout polovinou vlastníku pozemku a polovinou nálezci. Konstruovat však z toho důvodu spoluvlastnictví jich obou by nebylo z praktických důvodů vhodné. Proto se navrhuje stanovit, že vlastnické právo připadne jednomu z nich s povinností druhého vyplatit. V tom směru se preferuje dohoda zúčastněných a pro případ, že k ní nedojde, připadne věc vlastníku pozemku, který nálezce odškodní.

Od případu nálezu věci z vlastního podnětu nálezce třeba odlišit případ, kdy někdo určitou osobu jen najme k tomu, aby věc nalezla; taková osoba není nálezcem ve smyslu zákona a nenáleží jí nálezné ani jiná plnění, ledaže jí byla smlouvou přiznána zvláštní odměna.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 160 vládního návrhu…

0
(1)

Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného.

(2)

Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0

Od věcí a zvířat, která nikomu nepatří, nutno odlišit případ věci nalezené. Zatímco v prvém případě jde o věci bez vlastníka a zvířata bez pána, v druhém se jedná situaci, kdy vlastník ztrátou věci pozbyl jen její držbu, ale nikoli vlastnické právo k ní. Proto musí být jeho vlastnické právo šetřeno a zákon musí vlastníku poskytnout možnost, aby se své věci opět ujal.

Předně se stanoví, že nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci, zpravidla jen způsobem v místě obvyklým, ledaže jde o nález o značné hodnotě, u něhož se vyžaduje, aby snaha zjistit jejího vlastníka byla při neúčinnosti prvního oznámení byla intenzivnější. Nalezená věc musí být uschována; přitom se ponechává obci na vůli, aby tak učinila sama, popř. aby věc ponechala v detenci nálezce či ji předala do úschovy jiné osobě. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se však náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci v detenci s tím, že věc musí být vrácena i později se přihlásivšímu vlastníkovi. Leč nepřihlásí-li se vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce. Právo věc užívat i vlastnické právo k nálezu může nálezce odmítnout, pak věc připadne obci. Doplňuje zvláštní pravidlo, jak postupovat, pokud dojde k nálezu zvířete, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka. Stanoví se též povinnost nálezce, případně obce o zvíře pečovat s péčí řádného hospodáře. Ustanovení o nálezu týkající se věcí se použije i na zvířata, pokud to vyhovuje povaze zvířete jako živého tvora a pokud návrh neobsahuje ustanovení zvláštní.

Zvláštní úprava se navrhuje ve vztahu k nalezeným zvířatům určeným zjevně k zájmovému chovu, tedy k chovu zvířete v domácnosti pro potěšení a jako společníka, nikoli za účelem spojeným s majetkovými a výdělečnými zájmy. V těchto případech není z praktických důvodů vhodné, mj. i vzhledem k narůstajícím nákladům, aby se obec, popřípadě nálezce, starali o zvíře až po dobu tří let. Proto se po vzoru nedávné novely švýcarského ZGB (čl. 722) účinné od r. 2003 navrhuje zjednodušit a zkrátit lhůty obecně stanovené pro neživé nálezy tak, že nálezce může nabýt vlastnické právo k zvířeti již po uplynutí dvou měsíců od vyhlášení nálezu, popřípadě, že – nemá-li nálezce zájem zvíře nabýt a bude-li zvíře svěřeno zvířecímu útulku – bude zvířecí útulek oprávněn po uplynutí čtyřměsíční lhůty se zvířetem volně naložit, tj. zejména mu nalézt nového pána.

Úkolem zákona je dbát o poctivé respektování jeho příkazů. Proto se navrhuje stanovit, že nálezce, který své povinnosti nesplní, pozbude právo na zaplacení nálezného i na nabytí věci.

O skrytých věcech normují § 1063 a 1064. U skrytých věcí, rozdílně od nálezů, se zpravidla méně často dohledá její vlastník. Je-li to v určitých případech možné, postupuje se stejně jako při nálezu věci. Jinak musí být nález skryté věci oznámen obci a vlastníkovi pozemku, na němž byl nález učiněn. Respektují se přitom jak zájmy vlastníka pozemku, kde byla skrytá věc nalezena, tak zájmy nálezce. Nemá-li tato věc zřejmě vlastníka, musí zákon vyřešit, kdo si ji ponechá. Nejedná-li se o zvláštní případy, kdy taková věc podle speciálních zákonů připadne státu, má její hodnota připadnout polovinou vlastníku pozemku a polovinou nálezci. Konstruovat však z toho důvodu spoluvlastnictví jich obou by nebylo z praktických důvodů vhodné. Proto se navrhuje stanovit, že vlastnické právo připadne jednomu z nich s povinností druhého vyplatit. V tom směru se preferuje dohoda zúčastněných a pro případ, že k ní nedojde, připadne věc vlastníku pozemku, který nálezce odškodní.

Od případu nálezu věci z vlastního podnětu nálezce třeba odlišit případ, kdy někdo určitou osobu jen najme k tomu, aby věc nalezla; taková osoba není nálezcem ve smyslu zákona a nenáleží jí nálezné ani jiná plnění, ledaže jí byla smlouvou přiznána zvláštní odměna.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Jak rozumíte pojmu veřejná budova? Napadají mne minimálně dva možné výklady. První výklad je, že jde o jakoukoli budovu, která je veřejně přístupná (do níž tedy má veřejnost minimálně v určité stanovené době přístup). Druhý užší výklad je, že půjde jen o budovy, jejichž provozovatele je veřejnoprávní subjekt. Přikláněla bych se spíše k výkladu prvnímu. Dále mne napadá, zda je možné výklad vztáhnout i na část budovy, např. prodejnu potravin, pobočky bankovního ústavu apod. nebo obecně na situace, kdy není veřejnosti přístupná celá budova, ale pouze její část (např. veřejná knihovna umístěná v jednom z podlaží několikapatrové budovy).

Diskuze
[1] Robert Pelikán / 22. 9. 2013 /

Rozumím tomu stejně, tedy budova (nebo prostor v ní) určená k přístupu veřejnosti. Máte někdo představu o tom, co jsou ty zvláštní předpisy? Netušil jsem, že na něco takového jsou zvláštní předpisy…

Zřejmě zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (Zdroj: pražská učebnice OPH, 4. vydání)

[3] Robert Pelikán / 23. 9. 2013 / reakce na: [2] / RE:

? to máte na mysli § 68–2?: „Každý, kdo nalezne zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní anebo zbraň kategorie D, munici nebo výbušninu, je povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie, anebo orgánu místní samosprávy, který toto oznámení předá nejbližšímu útvaru policie. O oznámení vydá ten, kdo jej přijal, potvrzení.“ To je ale (veřejnoprávní) povinnost, která stíhá už toho, kdo to našel, takže se § 1052 NOZ vůbec nepoužije.

[4] Martin Prokeš / 2. 10. 2013 / Veřejná budova, dopravní prostředek a zvl .předpis

OZO ani OZ1937 obdobné ustanovení, pokud vím, neobsahovaly, takže tam návod k výkladu není. Podobné ustanovení je k nalezení v § 978 německého BGB* nebo čl. 188 polského OZ. Obecná ustanovení o nálezu v BGB se na takový nález nepoužijí a je upraven zvláštní postup. Pokusíme-li se § 1052/2 NOZ část věty za středníkem vyložit s inspirací v BGB a jeho výkladu, pak:

1) půjde spíše o užší výklad: veřejnou budovou budou budovy úřadů veřejné správy. Ve srovnání s čl. 188 polského OZ je BGB i NOZ chudší o „jiné místnosti nebo budovy přístupné veřejnosti“, proto myslím, že není na místě pod veřejné budovy dle § 1052/2 NOZ řadit např. nákupní centra. Veřejnými dopravními prostředky budou vlaky, autobusy MHD, letadla, … (domnívám se však, že shodně s BGB půjde i o dopravní prostředky provozované soukromníky), 2) zvláštními předpisy se nemyslí předpisy např. o nálezu zbraní, archeologických nálezů apod., ale zvláštní úprava postupu provozovatele veřejné budovy nebo veřejného dopravního prostředku (její přijetí jsem zatím nezaznamenal).

Je však třeba upozornit, že BGB formuluje normu jinak (v NOZ schází „Geschäftsräumen oder den Beförderungsmitteln einer…“, což jeho dopad zužuje) a navíc výklad § 978 BGB není jednotný. Konečně dost možná, že inspirací bylo něco jiného a našinec se tak bude muset seznámit i s úpravou v OZ dalších zemí, aby zjistil, co má vlastně s nálezem učinit. Možná se místo toho rozhodne nenaleznout.

*„(1) Wer eine Sache in den Geschäftsräumen oder den Beförderungsmitteln einer öffentlichen Behörde oder einer dem öffentlichen Verkehr dienenden Verkehrsanstalt findet und an sich nimmt, hat die Sache unverzüglich an die Behörde oder die Verkehrsanstalt oder an einen ihrer Angestellten abzuliefern…“

24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 161 vládního návrhu…

0
(1)

Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené době ten, kdo věc ztratil a má-li věc značnou hodnotu, učiní obec vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.

(2)

Zjistí-li obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0
24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 162 vládního návrhu…

0
(1)

Obec rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc bude uschována u této osoby. Věci značné hodnoty, zejména peníze o vyšší částce, obec odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží jiným vhodným způsobem.

(2)

Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s dosavadní správou věci. S neprodejnou věcí obec naloží libovolným způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její výjimečnosti a hodnotě.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0
24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

§ 162

Úřad neprodleně vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené lhůtě ten, kdo věc ztratil, uvede se vyhláška, jde-li o věc značnější ceny, ještě v obecnou známost úředním listem. Nalezenou věc, nelze-li ji bez nebezpečenství ponechati u nálezce, uschová nebo opatří jiné vhodné uschování úřad. Věci, jichž hodnota přesahuje jeden tisíc československých korun, budou uloženy u soudu (§ 1289). Nedá-li se věc bez patrné škody uschovati, bude úřadem ve veřejné dražbě prodána a výtěžek bude uložen shora uvedeným způsobem.

Zatím žádné diskuzní příspěvky

Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi, pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0

Od věcí a zvířat, která nikomu nepatří, nutno odlišit případ věci nalezené. Zatímco v prvém případě jde o věci bez vlastníka a zvířata bez pána, v druhém se jedná situaci, kdy vlastník ztrátou věci pozbyl jen její držbu, ale nikoli vlastnické právo k ní. Proto musí být jeho vlastnické právo šetřeno a zákon musí vlastníku poskytnout možnost, aby se své věci opět ujal.

Předně se stanoví, že nalezená věc musí být vrácena tomu, kdo ji ztratil. Není-li to možné, musí být nález oznámen obci, kde byla ztracená věc nalezena. Obec pak oznámí nález věci, zpravidla jen způsobem v místě obvyklým, ledaže jde o nález o značné hodnotě, u něhož se vyžaduje, aby snaha zjistit jejího vlastníka byla při neúčinnosti prvního oznámení byla intenzivnější. Nalezená věc musí být uschována; přitom se ponechává obci na vůli, aby tak učinila sama, popř. aby věc ponechala v detenci nálezce či ji předala do úschovy jiné osobě. Pokud se vlastník do roka přihlásí, věc se mu vydá, odečtou se však náklady spojené s její úschovou, případně též s vyhlášením nálezu, dále případné náklady nálezce a nálezné. Nepřihlásí-li se vlastník do roka, ponechá se věc nálezci v detenci s tím, že věc musí být vrácena i později se přihlásivšímu vlastníkovi. Leč nepřihlásí-li se vlastník ani do tří let, stane se vlastníkem věci nálezce. Právo věc užívat i vlastnické právo k nálezu může nálezce odmítnout, pak věc připadne obci. Doplňuje zvláštní pravidlo, jak postupovat, pokud dojde k nálezu zvířete, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka. Stanoví se též povinnost nálezce, případně obce o zvíře pečovat s péčí řádného hospodáře. Ustanovení o nálezu týkající se věcí se použije i na zvířata, pokud to vyhovuje povaze zvířete jako živého tvora a pokud návrh neobsahuje ustanovení zvláštní.

Zvláštní úprava se navrhuje ve vztahu k nalezeným zvířatům určeným zjevně k zájmovému chovu, tedy k chovu zvířete v domácnosti pro potěšení a jako společníka, nikoli za účelem spojeným s majetkovými a výdělečnými zájmy. V těchto případech není z praktických důvodů vhodné, mj. i vzhledem k narůstajícím nákladům, aby se obec, popřípadě nálezce, starali o zvíře až po dobu tří let. Proto se po vzoru nedávné novely švýcarského ZGB (čl. 722) účinné od r. 2003 navrhuje zjednodušit a zkrátit lhůty obecně stanovené pro neživé nálezy tak, že nálezce může nabýt vlastnické právo k zvířeti již po uplynutí dvou měsíců od vyhlášení nálezu, popřípadě, že – nemá-li nálezce zájem zvíře nabýt a bude-li zvíře svěřeno zvířecímu útulku – bude zvířecí útulek oprávněn po uplynutí čtyřměsíční lhůty se zvířetem volně naložit, tj. zejména mu nalézt nového pána.

Úkolem zákona je dbát o poctivé respektování jeho příkazů. Proto se navrhuje stanovit, že nálezce, který své povinnosti nesplní, pozbude právo na zaplacení nálezného i na nabytí věci.

O skrytých věcech normují § 1063 a 1064. U skrytých věcí, rozdílně od nálezů, se zpravidla méně často dohledá její vlastník. Je-li to v určitých případech možné, postupuje se stejně jako při nálezu věci. Jinak musí být nález skryté věci oznámen obci a vlastníkovi pozemku, na němž byl nález učiněn. Respektují se přitom jak zájmy vlastníka pozemku, kde byla skrytá věc nalezena, tak zájmy nálezce. Nemá-li tato věc zřejmě vlastníka, musí zákon vyřešit, kdo si ji ponechá. Nejedná-li se o zvláštní případy, kdy taková věc podle speciálních zákonů připadne státu, má její hodnota připadnout polovinou vlastníku pozemku a polovinou nálezci. Konstruovat však z toho důvodu spoluvlastnictví jich obou by nebylo z praktických důvodů vhodné. Proto se navrhuje stanovit, že vlastnické právo připadne jednomu z nich s povinností druhého vyplatit. V tom směru se preferuje dohoda zúčastněných a pro případ, že k ní nedojde, připadne věc vlastníku pozemku, který nálezce odškodní.

Od případu nálezu věci z vlastního podnětu nálezce třeba odlišit případ, kdy někdo určitou osobu jen najme k tomu, aby věc nalezla; taková osoba není nálezcem ve smyslu zákona a nenáleží jí nálezné ani jiná plnění, ledaže jí byla smlouvou přiznána zvláštní odměna.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0

§ 163

Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník do roka ode dne vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, vydá se mu věc nebo peníz za ni stržený i s vytěženými užitky po srážce nebo po zaplacení nákladů a nálezného. Nálezné činí deset ze sta obecné ceny nálezu. Dosáhla-li by podle tohoto výpočtu odměna deseti tisíc československých korun, vyměří se z ostatku jen pět ze sta. Má-li věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, vyměří se nálezné podle slušného uvážení. Nálezné přísluší nálezci i tehdy, když vlastníka lze poznati zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností.

Zatím žádné diskuzní příspěvky
(1)

Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, nebo z jiných okolností.

(2)

Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.

Komentáře

11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR

Důvodová zpráva k § 1051 až 1065

0
24/10/2017 / Admin tým

Křížové odkazy

0
03/11/2017 / Admin Tým

§ 163 vládního návrhu…

0

§ 1057

2 OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci