Nepřihlášení uživatelé mohou číst všechny texty a účastnit se již zahájených diskusí, vkládat komentáře a zahajovat diskusní vlákna mohou jen uživatelé přihlášení.
Registrací a přihlášením získáte řadu výhod:
- Emailová avíza o novém obsahu.
- Za Vaši aktivitu budete získávat body, které Vám mohou zajistit volný vstup na tematická školení i konference.
- Ve Vašem profilu budete mít přehledně zobrazený souhrnný přehled Vašich příspěvků.
- Pouze registrovaní uživatelé mohou vkládat komentáře a zahajovat diskuse.
- Při vyhledávání budete získávat intuitivnější a přehlednější výsledky.
- Stále budete mít možnost vkládat příspěvky pod přezdívkou místo skutečného jména.
Registrovat se můžete ZDE nebo se přihlaste formulářem v pravém horním rohu.
Vaše osobní údaje nebudeme s nikým sdílet a ani nebudou požity pro žádný jiný účel.
Komentáře
Důvodová zpráva k § 1257 až 1259
4 0 0Nový občanský zákoník u věcného…
0 0 0Služebnosti v římském právu
0 0 0Služebnost ve smyslu římského práva vždy představovalo zatížení vlastníka věci služebné, zpravidla služebného pozemku dle práva klasického, kdy tento subjekt byl povinen pouze strpět, nebo něco nekonat, tedy něčeho se zdržet (též dle dikce občanského zákoníka), nebyl však povinen ke konání. Římské právo v tomto ohledu zná pouze jednu výjimku, která spočívá ve služebnosti nesení břemene (servitus oneris ferendi), kdy vlastník stavby, o niž je sousedova konstrukce opřena, tedy vlastník služebného pozemku, je povinen udržovat tuto svoji stavbu či minimálně její část v takovém stavu, aby mohla plnit svoji funkci v rámci uvedené služebnosti, tedy nést onu konstrukci. Důvodem této výjimky byly případné náklady, které by, pakliže by stavbu na služebném pozemku měl udržovat vlastník panujícího pozemku, byly neadekvátně vysoké jeho výhodě vzhledem k té výhodě, která by z takové situace plynula vlastníkovi služebného pozemku.
Římské právo svým pojetím služebností bezvýjimečně lpí na zásadě nemini res sua servit (lze se setkat i s variantou této zásady ve formě nulli res sua servit). Dle římského práva není tedy možné, aby vznikla jakákoliv služebnost k vlastní věci, ani aby se oprávněným ze služebnosti stal vlastník služebné věci. Podle pravidel římského práva, jakmile by došlo k tomu, že oprávněný ze služebnosti, ať již z pozemkové (tedy vlastník panujícího pozemku), nebo z osobní služebnosti (tedy především uživatel a poživatel), by se stal jakýmkoliv způsobem vlastníkem služebného pozemku, pak by takováto služebnost zanikla, a to tzv. konfusí.
Zatím žádné diskuzní příspěvky
§ 260 vládního návrhu…
0 0 0§ 271 vládního návrhu…
0 0 0§ 261 vládního návrhu…
0 0 0