Pododdíl 1 [Obecná ustanovení o služebnostech]

Služebnost ve smyslu římského práva vždy představovalo zatížení vlastníka věci služebné, zpravidla služebného pozemku dle práva klasického, kdy tento subjekt byl povinen pouze strpět, nebo něco nekonat, tedy něčeho se zdržet (též dle dikce občanského zákoníka), nebyl však povinen ke konání. Římské právo v tomto ohledu zná pouze jednu výjimku, která spočívá ve služebnosti nesení břemene (servitus oneris ferendi), kdy vlastník stavby, o niž je sousedova konstrukce opřena, tedy vlastník služebného pozemku, je povinen udržovat tuto svoji stavbu či minimálně její část v takovém stavu, aby mohla plnit svoji funkci v rámci uvedené služebnosti, tedy nést onu konstrukci. Důvodem této výjimky byly případné náklady, které by, pakliže by stavbu na služebném pozemku měl udržovat vlastník panujícího pozemku, byly neadekvátně vysoké jeho výhodě vzhledem k té výhodě, která by z takové situace plynula vlastníkovi služebného pozemku.

Římské právo svým pojetím služebností bezvýjimečně lpí na zásadě nemini res sua servit (lze se setkat i s variantou této zásady ve formě nulli res sua servit). Dle římského práva není tedy možné, aby vznikla jakákoliv služebnost k vlastní věci, ani aby se oprávněným ze služebnosti stal vlastník služebné věci. Podle pravidel římského práva, jakmile by došlo k tomu, že oprávněný ze služebnosti, ať již z pozemkové (tedy vlastník panujícího pozemku), nebo z osobní služebnosti (tedy především uživatel a poživatel), by se stal jakýmkoliv způsobem vlastníkem služebného pozemku, pak by takováto služebnost zanikla, a to tzv. konfusí.

V rámci ochrany služebnosti římské právo umožňovalo využít několik nástrojů, především pak právě věcné žaloby. V pramenech se lze setkat především se třemi základními žalobami na ochranu služebností – na jedné straně s vindikací služebnosti (vindicatio servitutis), dále s usufructus petitio, konečně pak s konfesorní žalobou (confessoria in rem actio). Zatímco první dva pojmy spadají spíše do období práva klasického, konfesorní žaloba je žalobou vycházející z justinianských kompilací, kde oba výše uvedené termíny zastřešila.

Formulace věcných žalob na ochranu služebností vždy v římském právu vycházela z negatorní žaloby, kdy obsah žaloby na ochranu služebnosti byl vždy v opačném smyslu proti žalobě negatorní. Pakliže se tedy jednalo o služebnost, kde vlastník služebného pozemku je povinen strpět působení jiné osoby na svoji věc (afirmativní služebnost), negatorní žaloba vlastníka služebného pozemku proti oprávněnému ze služebnosti by zněla negativně, tedy by popírala, že žalovanému nějaké právo náleží. V takovém případě by konfesorní žaloba zněla pozitivně, tedy žalobce by v ní tvrdil, že mu nějaké právo náleží.