(1)
Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své
smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na
pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a
rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které
si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby
jejího pořízení, je závěť neplatná.
(2)
Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli
zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého
významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými
výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.
Poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny, má i tato
jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti.
Nesplňuje-li je, lze jejího obsahu použít jen k vysvětlení
zůstavitelovy vůle.
Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže
povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou
osobou.
Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen
přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.
Dovětkem může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo
dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici
příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.
Dědici připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný.
Je-li povolanému dědici zůstaven jen podíl, připadne zbylá část
pozůstalosti zákonným dědicům.
(1)
Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na
pozůstalost rovným dílem.
(2)
Je-li povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale
pozůstalost není vyčerpána, mají právo na zbylou část pozůstalosti
zákonní dědicové. Toto právo zákonní dědicové nemají, zůstavil-li
zůstavitel povolaným dědicům zřejmě celou pozůstalost, byť i při
výčtu podílů nebo věcí něco přehlédl.
(1)
Vyměří-li zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly
a jiným nikoli, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část
pozůstalosti rovným dílem.
(2)
Nezbude-li nic, srazí se pro dědice, který byl povolán bez podílu,
poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, aby se mu dostalo podílu
rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně. Jsou-li podíly
ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, který byl
ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný.
Ve všech případech, kdy se zůstavitel zřejmě přepočetl, se provede
dělení tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe.
(1)
Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici osoby pokládané při zákonné
dědické posloupnosti vzhledem k ostatním za jednu osobu, pokládají se za
jednu osobu i při dělení podle závěti; to neplatí, je-li vůle
zůstavitele zřejmě opačná.
(2)
Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení skupinu osob, má
se za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době
zůstavitelovy smrti.
(3)
Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či
obdobně určenou skupinu osob, má se za to, že za dědice byla povolána
obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště, která
dědictví použije ve prospěch určené skupiny.
Podíl dědice, který nedědí a nemá náhradníka, se uvolní a přiroste
poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců jen tehdy, jsou-li
všichni dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo
všeobecným výrazem znamenajícím rovné podělení.
(1)
Právo na přírůstek nemá ten, komu byl zůstaven určitý
dědický podíl.
(2)
Jsou-li někteří dědici povoláni s podílem a další bez takového
určení, přiroste uvolněný podíl těm, kteří jsou povoláni bez
podílu.
S uvolněným dědickým podílem přecházejí na toho, komu přiroste,
omezení s ním spojená, ledaže zůstavitel projevil vůli, že se tato
omezení vztahují jedině k osobě povolaného dědice, anebo plyne-li to
z povahy věci.
Zůstavitel může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou
povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka; také náhradníkům
může povolat postupně další náhradníky. Povolá-li zůstavitel takto
několik náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě,
která dědictví nenabyla.
Zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba
dědit nechtěla, nebo pro případ, že by dědit nemohla, má se za to, že
náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy.
Omezení uložená dědici postihují také náhradníka, ledaže zůstavitel
projevil vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo
plyne-li to z povahy věci.
Jsou-li za náhradníky povoláni samotní spoludědicové, má se za to, že
zůstavitel chtěl podělit náhradníky v takovém poměru, v jakém podělil
dědice. Je-li však za náhradníka povolán mimo spoludědice ještě někdo
jiný, pak neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, připadne uvolněný podíl
všem rovným dílem.
(1)
Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne.
(2)
Neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, zanikne náhradnictví, které
zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li
toto dítě potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li
zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten
potomky nemá.
(1)
Zůstavitel může nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice
nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako
následného dědice. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za
povolání za náhradníka.
(2)
Je-li zůstavitelovo nařízení do té míry neurčité, že nelze zjistit,
zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, považuje se jeho
nařízení za povolání náhradníka.
Povolá-li zůstavitel svému dědici dědice, zakáže-li dědici, aby
o zanechaném jmění pořizoval, povolá-li za dědice někoho, kdo v době
smrti zůstavitele ještě není, anebo povolá-li dědice s podmínkou nebo na
určitou dobu, považuje se to za zřízení svěřenského nástupnictví.
Jsou-li všichni svěřenští nástupci zůstavitelovými současníky,
není omezena řada, ve které po sobě mají svěřenští nástupci
následovat.
(1)
Je-li povoláno více svěřenských nástupců, z nichž někteří
v době smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské
nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch,
kteří nebyli zůstavitelovými současníky.
(2)
Svěřenské nástupnictví zanikne nejpozději uplynutím sta let od smrti
zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Má-li však svěřenský
nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době
zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze
svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.
Svěřenské nástupnictví zanikne také tehdy, není-li již žádný ze
svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo
zřízeno.
Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce svému nezletilému dítěti
nezpůsobilému pořizovat a nabude-li dítě poté pořizovací způsobilost,
zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povinného dílu.
Není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele, zanikne svěřenské
nástupnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy
nemělo potomka, zanechá-li dítě potomka způsobilého dědit. To platí
i tehdy, zřídí-li zůstavitel svěřenské nástupnictví jinému svému
potomku v době, kdy ten potomka nemá.
Povolal-li zůstavitel svěřenského nástupce osobě, která není
způsobilá pořizovat pro omezení svéprávnosti, zanikne svěřenské
nástupnictví navždy, nabude-li tato osoba pořizovací způsobilost, ledaže
zůstavitel projevil jinou vůli.
(1)
Požádá-li o to svěřenský nástupce, sestaví dědic bez zbytečného
odkladu a za jeho přítomnosti v písemné formě inventář všeho, co
děděním nabyl, uvede v něm den sestavení a vydá ho svěřenskému
nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na
inventáři úředně ověřen.
(2)
Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře ve formě
veřejné listiny.
(3)
Náklady na sestavení inventáře jdou k tíži dědictví.
Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví
dědici právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice
k tomu, co nabyl děděním, jakož i k tomu, co nabyl náhradou za
zničení, poškození nebo odnětí věci z dědictví, omezeno na práva a
povinnosti poživatele. To neplatí, je-li věc z dědictví zcizena nebo
zatížena za účelem úhrady zůstavitelových dluhů.
(1)
Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví
dědici právo s dědictvím volně nakládat, může dědic zcizit nebo
zatížit věc z toho, co děděním nabyl, jen se souhlasem svěřenského
nástupce; souhlas vyžaduje formu veřejné listiny.
(2)
Je-li vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc zatížit
nebo zcizit, může soud na návrh dědice souhlas svěřenského nástupce
nahradit. Rozhodne-li soud, že věc bude zatížena nebo zcizena za úplatu,
určí, jak se naloží s výtěžkem; přitom vezme zřetel na oprávněné
zájmy svěřenského nástupce.
Náleží-li do dědictví věc přinášející plody nebo užitky, může
svěřenský nástupce požadovat, aby soud stanovil dědici způsob a rozsah
hospodaření s věcí nebo požívání věci.
(1)
Zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se do
veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Jsou-li věc a svěřenské
nástupnictví do veřejného seznamu zapsány a naloží-li dědic s věcí,
kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva
svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá
to vůči svěřenskému nástupci právní účinky.
(2)
Nejsou-li věc nebo svěřenské nástupnictví zapsány do veřejného
seznamu a naloží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem
mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím
svěřenský nástupce souhlasil, má svěřenský nástupce právo domáhat se
podle ustanovení o relativní neúčinnosti, aby soud určil, že právní
jednání dědice není vůči němu právně účinné.
Nesvéprávný není způsobilý pořizovat, nejedná-li se o případy
uvedené v § 1526 až 1528.
Kdo dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti, může
pořizovat bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny.
Kdo byl ve svéprávnosti omezen tak, že není způsobilý pořizovat,
může přesto platně pořídit v jakékoli formě, pokud se uzdravil do té
míry, že je schopen projevit vlastní vůli.
(1)
Kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen
formou veřejné listiny.
(2)
Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání
alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či
jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující
závažnou duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli
předepsané formě, nejvýše však o polovině pozůstalosti. Zbývající
část pozůstalosti připadne zákonným dědicům; měl-li by však jako
zákonný dědic dědit jen stát, může zůstavitel pořídit o celé
pozůstalosti.
Podstatný omyl zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení závěti,
kterého se týká.
(1)
Omyl je podstatný, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje, nebo
podílu či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci.
Vlastnosti jsou podstatné, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak
neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil.
(2)
Ustanovení závěti je platné, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla jen
nesprávně popsána.
Zakládá-li se vůle zůstavitele jen na mylné pohnutce, způsobuje
neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.
Kde začíná problém, tam končí komentář; kde končí komentář, tam začíná Obczan.cz
Komentáře
Důvodová zpráva k § 1494 až 1497
0 0 0Křížové odkazy
0 0 0