(1)
Právní hodnocení určitého právního poměru nebo otázky za účelem
vyhledání použitelného kolizního ustanovení pro určení rozhodného
práva se zpravidla provádí podle českého právního řádu.
(2)
Pokud se má pro určitý právní poměr nebo otázku použít právních
ustanovení z více než jednoho právního řádu, je možné při hodnocení
těchto ustanovení v souladu s odstavcem 1 přihlédnout také k funkci,
kterou tato ustanovení plní v rámci svého právního řádu.
(3)
Pokud bylo určeno rozhodné právo pro základní poměr, provádí se
zpravidla podle tohoto práva i hodnocení určitého poměru nebo otázky,
které jsou spojeny se základním poměrem.
(4)
Skutečnosti stanovené v kolizních ustanoveních tohoto zákona pro
určení rozhodného práva (hraniční určovatelé) se hodnotí podle
českého práva.
(1)
Jestliže ustanovení tohoto zákona přikazují použití zahraničního
práva, jehož ustanovení odkazují zpět na české právo, použije se
hmotněprávních ustanovení českého práva. Odkazují-li ustanovení
zahraničního práva k právu dalšího cizího státu, použije se
hmotněprávních ustanovení tohoto práva, jestliže se ho má použít podle
jeho kolizních ustanovení; jinak se použijí hmotněprávní ustanovení
českého práva.
(2)
K zpětnému ani k dalšímu odkazu se nepřihlíží v poměrech
závazkového a pracovního práva. Jestliže bylo rozhodné právo stranami
zvoleno, lze k jeho kolizním ustanovením přihlédnout jen, jestliže to
vyplývá z ujednání stran.
(1)
Při určení rozhodného práva pro předběžnou otázku se použije
ustanovení tohoto zákona. Jestliže by pro předběžnou otázku nebyla dána
pravomoc českých soudů, kdyby se o ní rozhodovalo samostatně, použije se
pro určení rozhodného práva pro ni kolizního ustanovení práva, kterým se
řídí základní otázka, jestliže se tato otázka řídí zahraničním
právem.
(2)
Jestliže bylo o předběžné otázce již dříve pravomocně rozhodnuto
příslušným českým orgánem veřejné moci nebo soudem nebo orgánem
cizího státu, jehož rozhodnutí splňuje podmínky pro uznání v České
republice, soud z takového rozhodnutí vychází.
(1)
Zjišťování a používání zahraničního práva
(2)
Pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je
třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto
zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na
němž toto právo platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na
území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez
ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu,
pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy
českého práva.
(3)
Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva,
jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez
návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který
rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění
všechna potřebná opatření.
(4)
Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech
upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si
k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti.
(5)
Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních
oblastí nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití
příslušných právních předpisů právní předpisy tohoto státu.
(6)
Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit
nebo je-li to nemožné, použije se české právo.
(1)
Výjimečné a podpůrné určení rozhodného práva
(2)
Právní řád, který by se měl použít podle ustanovení tohoto zákona,
je možné ve zcela výjimečných případech nepoužít, jestliže při
náležitém odůvodněném uvážení souhrnu všech okolností věci a
zejména důvodného očekávání účastníků ohledně použití jiného
právního řádu by se to jevilo nepřiměřené a odporující rozumnému a
spravedlivému uspořádání vztahu účastníků. Za těchto podmínek a
nejsou-li dotčena práva jiných osob, se použije právní řád, jehož
použití odpovídá tomuto uspořádání.
(3)
Jestliže pro určitý poměr nebo otázku, které spadají do předmětu
úpravy tohoto zákona, nelze určit rozhodné právo podle jiných ustanovení
zákona, použije se pro ně právo, které je s nimi v nejužším vztahu,
ledaže pro ně strany zvolily nebo jinak označily použití
určitého práva.
Nutně použitelná ustanovení jiného zahraničního práva
K návrhu účastníka se mohou použít ustanovení právního řádu jiného
státu, kterého se podle ustanovení tohoto zákona nemá použít, avšak
podle právního řádu, jehož jsou součástí, se jich má použít bez
ohledu na to, kterým právním řádem se řídí práva a povinnosti,
o které jde. Podmínkou pro použití je, že práva a povinnosti, o které
jde, mají k takovému jinému státu dostatečně významný vztah a je to
spravedlivé vzhledem k povaze těchto ustanovení, jejich účelu nebo
k důsledkům, jež by vyplynuly zejména pro účastníky z jejich použití
nebo z jejich nepoužití. Účastník, který se takových ustanovení
dovolává, musí prokázat platnost a obsah těchto ustanovení.
Právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob
v soukromoprávních poměrech
(1)
Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České
republiky. Zahraniční právnickou osobou se rozumí právnická osoba se
sídlem mimo území České republiky.
(2)
Cizinci a zahraniční právnické osoby mají v oblasti svých osobních a
majetkových práv, pokud tímto zákonem nebo jiným právním předpisem není
stanoveno něco jiného, stejná práva a stejné povinnosti jako státní
občané České republiky a české právnické osoby.
(3)
V případě, že cizí stát nakládá se státními občany České
republiky a s českými právnickými osobami jinak než se svými občany a
právnickými osobami, může Ministerstvo zahraničních věcí v dohodě
s příslušnými orgány sdělením v úředním publikačním prostředku
stanovit, že se odstavec 2 nepoužije. To neplatí v případě, kdy se
jedná o cizince a zahraniční právnické osoby, kterým z práva Evropské
unie vyplývají stejná práva a stejné povinnosti jako státním občanům
České republiky a českým právnickým osobám, anebo by tím byla porušena
základní lidská práva cizince.
Postavení cizinců a zahraničních právnických osob při podnikání
v České republice, v oblasti pracovního práva, v oblasti práva
autorského a práv průmyslových upravují jiné právní předpisy.
(1)
Vícenásobná nebo neurčitá státní příslušnost
(2)
Je-li někdo v rozhodné době státním občanem České republiky a
považuje-li ho za svého občana také jiný stát, je rozhodné státní
občanství České republiky.
(3)
Je-li někdo v rozhodné době zároveň občanem několika cizích států,
rozhoduje státní příslušnost nabytá naposled, pokud vzhledem k životním
poměrům osoby nepřevažuje výrazně její poměr k jinému cizímu státu,
jehož je občanem; v takovém případě rozhoduje státní příslušnost
tohoto státu.
(4)
Na toho, kdo v rozhodné době není občanem žádného státu nebo jehož
státní příslušnost nelze určit podle odstavce 2, se hledí, jako by byl
občanem toho státu, na jehož území má v rozhodné době obvyklý pobyt, a
nelze-li to zjistit, na jehož území se v rozhodné době zdržuje. Nelze-li
ani to zjistit, postupuje se pro účely tohoto zákona, jako by šlo
o státního občana České republiky.
(5)
Je-li někdo žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem nebo
požívá doplňkové ochrany nebo je bezdomovcem podle jiného právního
předpisu nebo mezinárodní smlouvy, řídí se jeho osobní postavení podle
ustanovení mezinárodních smluv upravujících právní postavení uprchlíků
a právní postavení osob bez státní příslušnosti.
Kde začíná problém, tam končí komentář; kde končí komentář, tam začíná Obczan.cz
Komentáře
Důvodová zpráva k § 20
0 0 0